Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Milada, dvě Marie a Karel,
aneb sraz spolužáků…
Čím jsem starší, tím víc se těším na srazy spolužáků ze základní školy. Letos to byl sraz po čtyřiceti sedmi letech co jsme opustili základní školu!
Scházíme se každé dva roky. Zpočátku to bylo po deseti letech, pak po pěti a teď po dvou. Nevím, zdali bychom už neměli uvažovat o setkáních každý rok :-)
Milada, dvě Marie a Karel, kteří srazy organizují, jsou bezvadní, obětaví a srazy jsou nezapomenutelné. Také letos se nás sešlo třicet, v pěkném prostředí, všichni měli dobrou náladu (jak jinak), byli spokojení. Plně jsem vnímala pozitivní vibrace.
Zjistila jsem, že na pořekadle muži nestárnou je mnoho pravdy. Vždyť ti naši šedesátiletí hoši nejen, že nestárnou, ale jsou čím dál mladší.
Rovněž jsem obdivovala Marii, nebyla to nikdy žádná kráska, ale teď, je z ní obrovská kočka.
Celý život hodně pracovala, ale teď si život užívá. Když zůstala sama koupila si byt v Ostravě, blízko dětí, našla si tam partu bezva lidí, možná, že někteří jsou i ze Seniortipu. Chodí na výlety, do klubu, říkala, že doma moc nevydrží. Ještě tak mít více peněz na své aktivity a koníčky. Ale i tak je velice spokojená, plná optimismu a energie. Ty měla ostatně vždycky, ale teprve teď si užívá života. Velice jí to přeji, protože ji znám jako bezvadnou a obětavou ženu.
Doma, když se blíží desátá hodina, tak se mi už klíží oči, ale tam (na srazu) jsem čas nevnímala. Všichni jsme najednou byli mladí, zdraví, zajímaví. Vzpomněli jsme také ty, kteří už bohužel mezi nás nepřijdou. Také jsme navštívili školu. Je plně zmodernizovaná… holt pokrok se nedá zastavit.
Ani se nám nechtělo loučit, ale za dva roky (nebo za jeden?) se zase, doufám (!), všichni sejdeme. Jsem zvědava jestli se sejdeme i v osmdesáti letech.
Sraz se konal v malém městečku v podhůří Nízkého Jeseníku, v Moravském Berouně.
Kdysi tento kraj patřil Němcům, kteří si ho vážili. Nádraží v Moravském Berouně (kdysi se jmenovalo Ondrášov) se nachází na rozhraní tří obcí a to Ondrášova, Sedmi Dvorů a za kopcem je Moravský Beroun.
Ondrášov byl, kdysi za Němců, malé lázeňské místo. Kdo by neznal kyselka „Ondrášovku“, je tu dosud! Otec mi vždy na procházkách vyprávěl, jaké pěkné lázničky to byly. Bohužel co se nepodařilo zničit v minulém režimu, zničilo se teď. Srdce mne bolelo nad tou spouští. Nádraží neopravené, všechno zarostlé, neudržované, pastviny, kdysi obhospodařované státním statkem, zarostlé jakýmsi trním. No hrůza a děs. Tuze smutno mi z toho bylo…
Samotný Moravský Beroun je docela hezký, domy jsou, až na pár výjimek udržované. Je zde léčebna pro dlouhodobě nemocné a továrna Granitol, vyrábějící plasty. Rovněž park „Staliňák“, kdysi nazývaný Stalinův vrch, teda ani nevím, jak se teď jmenuje, ale to nic nemění na tom, že je pěkný a zajímavý.
Osada Sedmi Dvory je také docela zrenovovaná.
No tak to by bylo asi tak všechno. Ještě to ve mně doznívá, vzpomínám a už se těším na příště.