Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Furiant Stroupežnický
 
(6. ledna 1850 Cerhonice – 11. srpna 1892 Praha)

O čem všem jsme schopni se pohádat se sousedy, věděl spisovatel Ladislav Stroupežnický už v roce 1887, kdy napsal divadelní hru Naši furianti. Musíme si přiznat, že od té doby se česká povaha příliš nezměnila a téma furianství je stále aktuální. Za několik měsíců to bude přesně sto třicet let od chvíle, kdy Ladislav Stroupežnický coby první český dramaturg Národního divadla uvedl v premiéře své Furianty.
 
Ladislav Stroupežnický se narodil v roce 1850 v malé jihočeské obci Cerhonice, kam také v dospělosti zasadil svou divadelní hru Naši furianti. Stroupežnický prožil bouřlivý osud plný zvratů. Z malého zlobivého chlapce vyrostl do hezkého muže, který ale přišel o svůj půvab po tragické nehodě s puškou, jež mu způsobila doživotní zmrzačení v obličeji. Rodina Stroupežnických pocházela z Jižních Čech a patřila v okolí k těm váženým. Dědeček z otcovy strany byl ranhojičem a matčin otec měl kovářskou živnost. Otec Josef byl sběratel nerostů a ve vesnici patřil k těm pokrokově založeným. Snažil se prosadit pěstování chmelu a přispíval do několika hospodářsky zaměřených časopisů. Jako vlastenec se také účastnil veřejného politického života a sbíral české knihy. Malý Ladislav měl už jako dítě před očima vzor otce vlastence a iniciátora českého pokroku. Z tohoto důvodu je velké překvapení, že Stroupežnický se ve škole příliš dobře neučil a nic tak nenasvědčovalo tomu, že by z něj mohl vyrůst člověk, který se stane prvním dramaturgem Národního divadla. Dne 11. srpna 1867 se stala tragická událost, která Ladislavovi změnila život. Při noční obhlídce, při níž ho doprovázel místní adjunkt, vystřelil Ladislav do tmy na pytláka s úmyslem ho zastrašit. Když uviděl padat tělo k zemí, v domnění, že zabil člověka, obrátil zbraň proti sobě, zamířil na bradu a vystřelil. Jeho zranění byla pro obličej devastující. Zbraň mu roztrhla obě čelisti, poranila nos a zdevastovala jazyk. Těžká zranění si vyžádala roční rekonvalescenci a zpět domů se pak vrátil jiný muž. Přesto však pro Stroupežnického znamenalo toto období něco dobrého. Během pobytu v nemocnici objevil svět knih, začal si doplňovat chybějící vzdělání, a hlavně začal psát. Poprvé v životě se v něm probudila chuť v něčem vyniknout. Díky otci získal místo v místním archivu, kde mu rukama prošla celá řada písemností vztahující se k historii obce a místního zámečku. Tyto nové vědomosti pak geniálně zúročil ve své literární tvorbě.
 
Ladislav Stroupežnický a Národní divadlo
Ladislav Stroupežnický se stal prvním dramaturgem Národního divadla již v roce 1882 tedy v období mezi požárem a znovuotevřením divadla. Jako první se objevila na scéně Národního divadla Stroupežnického aktovka Zvíkovský rarášek, která byla později úspěšně použita jako libreto pro operu. V té době byl už známý veřejnosti jako autor prózy a několika nepříliš úspěšných her. Provázela ho však dobrá pověst a to stačilo k tomu, aby získal mezi svými vrstevníky respekt, potřebný k funkci dramaturga. Stroupežnický se pustil do práce s energií a jeho verdikt byl vždy neúprosně kritický. Jako dramaturg se snažil o kompoziční přesnost a nové postupy českého dramatu, zkoumal charakter postav a vyžadoval stručnost dialogu, každý text podrobně analyzoval a určoval jeho skutečnou hodnotu. Pro svou přísnost a objektivní postoje nebyl oblíbený u autorů ani u režisérů, někteří ho dokonce obviňovali, že brzdí rozvoj divadla. Ladislav Stroupežnický však rozuměl vývoji doby i českého dramatu dokonale a to prokázal i ve svých divadelních hrách. Po velkém úspěchu Zvíkovského raráška přišel Stroupežnický s komedií Triumfy vědy. Premiéra však nebyla příliš úspěšná a v divadle se už během představení ozýval pískot diváků. Premiéra se tak zároveň stala posledním představením této hry. Pro autora, který toužil po úspěchu to byl nemilý zážitek, neúspěch se mu podařilo zlomit až s výpravnou hrou Krištof Kolumbus v roce 1886.
 
Naši furianti
Své rodiště, obec, která leží asi 15 kilometrů od Písku, použil Stroupežnický jako dějiště další divadelní hry Naši furianti. V textu zdokumentoval řadu vzpomínek z mládí a reálných postav vesnice, kterou ve hře nazval Honice. Příběh je v podstatě jednoduchý, v malé jihočeské vesničce bublají emoce kolem jmenování místního ponocného, začíná se psát latinkou místo kurentem a obecní zastupitelstvo je v rozkladu. Každý ze členů má své tajemství, ať je to záliba v kartách nebo pytlačení. Ve hře najdeme také řadu reálných míst, kterými jsou Písek, Čimelice, Protivín, Strakonice. Přes vtipný text a dokonale vybudovaný příběh neměla ani tato hra při premiéře v roce 1887 velký úspěch. Po romantickém Tylovi nebyli diváci připraveni na realisticky vykreslený vesnický život. Dnes jsou Stroupežnického Naši furianti považováni za jeden z nejlepších dramatických textů své doby a otázka, kdo má větší grunt, je ale i po tolika letech aktuální téma. Divadelní text se dočkal řady zpracování a vždy zůstal propojen s Národním divadlem a jeho hereckými osobnostmi. V inscenaci z roku 1925 si zahrál hlavní roli Václav Vydra, Jaroslav Vojta či Saša Rašilov. V roce 1938 se hrálo v obsazení Antonie Nedošínská, Ladislav Boháč, Václav Vydra, Rudolf Deyl, Jan Pivec, Stanislav Neumann. V Národním divadle se Naši furianti uváděli i za druhé světové války, premiéra byla v roce 1943 v nastudování Jiřina Steimarová, Jiří Dohnal, Stanislav Neuman, Milada Smolíková, Václav Vydra, Jan Pivec, Ladislav Boháč. Rok 1953 přinesl obsazení Vladimír Leraus, Marie Vášová, František Smolík, Vítězslav Vejražka, Otomar Krejča, Bohuš Záhorský, Ljuba Skořepová, Marie Glázrová. Premiéra v roce 1970 znamenala herecké obsazení Petr Štěpánek, Libuše Havelková, Čestmír Řanda, Jiří Sovák, Miloš Nesvadba. V roce 1979 byla hra uváděna v hlavní roli s Jiřím Valou, Blaženou Holišovou, Josefem Somrem, Milanem Stehlíkem, Petrem Kostkou, Tatjanou Medveckou či Václavem Postráneckým. Pokud se podíváme do současnosti - 6. června 2016 mělo v Národním divadle derniéru poslední úspěšné zpracování v obsazení Miroslav Donutil, Jiří Štěpnička, Johanna Tesařová, Radúz Mácha, Ondřej Pavelka, Jiří Hartl, Václav Postránecký, David Prachař, Magdaléna Borová, Igor Bareš, Martina Preissová, Alois Švehlík, Tatjana Medvecká. Veleúspěšná inscenace režiséra J. A. Pitínského s vynikajícími hereckými výkony Jiřího Štěpničky v roli starosty Filipa Dubského a Miroslava Donutila v roli Jakuba Buška byla na repertoáru Národního divadla od roku 2004 a hrála se celých dvanáct let. Publikum tleskající vestoje, tak vypadala derniéra hry režiséra Pitínského. Jen škoda, že Národní divadlo nepočkalo se stažením hry ze svého repertoáru ještě několik měsíců. Naši furianti by tak oslavili svoje významné narozeniny na jevišti, pro které je Ladislav Stroupežnický napsal.
 
Anna Sobotková
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 11.08.2024  10:53
 Datum
Jméno
Téma
 11.08.  10:53 Vesuviana
 11.08.  09:03 Von