Sága rodu Nedvědů (2/2)
Penzijní věk jsem přivítala s radostí, že můžu dělat cokoli jiného, než co jsem konala dosud.
Narodila jsem se dne 14. prosince roku 1935, v den, kdy prezident Masaryk abdikoval na svou funkci. Mým rodištěm je městečko Zlonice poblíž královského města Slaný. Zlonice v době mého mládí byly soběstačným a spořádaným místem pro život po všech stránkách. Rodiče Karel a Olga Nedvědovi se ve Zlonicích občansky i kulturně uplatňovali. Ve Zlonicích jsem také navštěvovala základní školu, gymnázium pak ve Slaném.
„Regionální slánské muzeum pod tehdejším vedením paní Boženky Frankové má o tom dokonalou dokumentaci a díky osobní účasti i dalších spolupracovníků bude jistě zaznamenáno toto vzácné svědectví.“
Na dobu spolupráce s Janem a Karlem Nedvědovými při obnově usedlostí v Třebízi vzpomíná paní Franková: „S bratry Nedvědy jsem se dostala do kontaktu krátce po mém nástupu do muzea. Někdy v 60. letech se prováděla revize památkových objektů, zakresloval se jejich stav, popisovaly se předměty i budovy, které si zasluhují větší pozornosti a jejich restaurování.
Jan Nedvěd byl starší z bratrů a ten se kolem památkových objektů pohyboval celou řadu let, snad od své začáteční praxe. Velice si ho všichni vážili a také to byl on, na kterého jsme se obrátili, když se v 68. roce rozhodlo, že se v Třebízi zrekonstruuje statek č. p. 1, který dodneška se po svém majiteli nazývá Cífkův statek. Tento statek se měl původně zachovat jen zčásti, počítalo se s využitím na depozitáře pro slánské muzeum, ale jakmile jsme prohlédli torzo statku, rozpadlého statku, který vypadal podle fotografií, které si mohl každý návštěvník prohlédnout, ve velmi žalostném stavu a spíše to vypadalo, že celá ta část se bude postupně bourat, ale pan stavitel Nedvěd, znalec svého oboru, nejdříve vyfotografoval stávající objekty, vyměřil je, připravil perfektní dokumentaci, s kterou jsme potom předcházeli před památkovou péči, a pak hlavně za paní doktorky Dvořákové, která v té době byla ředitelkou Krajského památkového úřadu, jsme začali s jeho obnovou. Pan stavitel Jan Nedvěd vychoval a znovu pracovně připravil skupinu důchodců, bývalých řemeslníků.
Vybral řemesla, která byla potřeba při té obnově, ať už to byli zedníci, tesaři, truhláři, kovář, kameník, a postupně připravili v plánech postupu jednotlivých oprav a během pěti let došlo k tomu, že se podařilo celý statek obnovit, to znamená všechny budovy, ať už to byla hlavní budova, konírna, kolna, stodola anebo i objekty sýpky, všechno se nám podařilo dát do takového stavu, že jsme v roce 75 mohli celý objekt veřejnosti předat. Bohužel pan stavitel Nedvěd se vlastního otevření nedočkal, protože dva měsíce před otevřením zemřel.
Nastala další etapa, kdy jsme potřebovali dalšího stavitele, který by vedle opravy, protože se přecházelo z č. p. 1 na číslo 2, kde byly také potřeba velké stavební zásahy, a dokonce ještě č. p. 10, což byl půllánní statek, opravoval se kostel a připravovaly se také k otevření malé chalupy. Tohoto úkolu se ujal jeho bratr Karel, kterého jsem tedy teprve poznala až při této druhé spolupráci. Byl to člověk velice znalý řemesla, ale ne v pravém slova smyslu takový praktik jako jeho bratr Jan. I s ním jsem se velice dobře spřátelila a jak s Janem, tak s Karlem jsem získala velké zkušenosti, pokud jde o stavební práce a jejich postupy, i jednotlivých řemesel, které byly při rekonstrukci tak velikého rozsahu, jak se v Třebízi prováděla, bylo potřeba. Obou pánů jsem si velmi vážila a jsem ráda, že jsem měla možnost se s nimi jak po stránce přátelské, tak seznámit pracovní.“ Tolik ze vzpomínek paní Boženky Frankové, ředitelky muzea.
Škoda, že se strýc Jan nedožil dokončení celého díla a při otevření skanzenu byl přítomen už jen v myslích účastníků slavnosti. Po strýcové smrti se stavebního vedení v Třebízi ujal můj otec, jeho bratr Karel Nedvěd. Tak se jejich společné životní cesty důstojně uzavřely.
Jak začali spolupracovat? Tatínek se řemeslu zednickému vyučil u firmy Ing. V. Faigl, úředně autorizovaný inženýr stavební a stavitel Zlonice – stavby železniční, vodní, mostní a bagrování. Tak zněl celý název firmy. V této době navštěvoval Všeobecnou školu živnostenskou pokračovací ve Zlonicích jako učeň živnosti stavitelské a dále třetí třídu Živnostenské školy pokračovací ve Slaném. V letech 1923 až 1924 navštěvoval tatínek Státní průmyslovou školu v Praze, zednické oddělení mistrovské školy stavební. Po ukončení školy a před nástupem na vojnu pracoval opět u firmy Faigl, a to jako stavební asistent.
V říjnu roku 1924 byl tatínek povolán ke dvouleté činné službě vojenské k Železničnímu pluku v době své vojenské služby absolvoval kurz účetnictví, korespondence, kupeckých počtů, nauky obchodní a psaní strojům.
Hned po ukončení vojenské služby, od 1. dubna 1926, začal pracovat u svého
bratra Jana, který v roce 1924 založil živnost ‚Mistra zednického'. V této době vykonal tatínek u Zemského úřadu v Praze zkoušku, kterou dosáhl oprávnění stavitele, a v roce 1932 byl mu udělen souhlas k provozování živnosti stavitelské. Strýc Jan jako mistr zednický nesměl provádět stavby ve městech, a tak se toto dělo na tatínkův živnostenský list. Tak tomu bylo osmnáct let, až během druhé světové války musel tatínek nastoupit do Českomoravských strojíren ve Slaném v rámci tehdejšího válečného totálního nasazení.
Můj bratr, také Karel Nedvěd, narozený v roce 1928, vystudoval průmyslovou školu stavební a složil stavitelské zkoušky. Nic nebránilo právně tomu, aby začal sám samostatně podnikat, talent k tomu měl. Se strýcem Janem se měli rádi, a nebýt roku osmačtyřicátého, nabízel se další vývoj v jejich vzájemné spolupráci. Osud tomu příznivý nebyl, tak jako u tisíců dalších našich občanů, a bratr tak prožil svůj profesní život jako zaměstnanec stavebních
firem; vždy za sebou jako stavbyvedoucí zanechával v mezích tehdejších možností perfektní dílo, ale co naplat, jeho zlatá hřivna se nemohla uplatnit tak, jak jeho předpoklady slibovaly.
Z bratrova manželství se narodili dva chlapci, dle tradice pojmenovaní Karla a Jana. Starší Karel se věnoval stavitelské profesi, a protože zdědil po svých předcích spolehlivost a odpovědnost, rovněž uzavřel svou profesní činnost více než důstojně, a to jako odborník při modernizaci a rozšiřování ruzyňského letiště.
Dobrá pověst a respekt k odbornosti všech jmenovaných Nedvědů byly, podle mého soudu, pozitivně ovlivněny jejich dobrým rodinným zázemím a jistě i jejich angažovaností občanskou. Strýc Jan i otec Karel byli oba aktivní činní ve Vlastivědném kroužku Zlonicka, strýc ještě k tomu v Okresním slánském muzeu. Aktivity mého otce se uplatňovaly i ve sportovní činnosti, ve zlonické kopané, maminka, zatímco on vykonával své funkce, hrávala nedaleko od něho na zlonických kurtech tenis. Oba po jistou dobu vykonávali dobrovolnou službu v obecní zlonické knihovně a významně se uplatňovali ve zlonickém dramatickém spolku Šubert. Maminka jako výrazná herečka, tatínek jako tvůrce výprav jednotlivých her. Tatínek (Karel Nedvěd) dlouhá léta vedl zlonickou kroniku a své krasopisné zápisy doprovázel i drobnými grafikami. V městečku Zlonice býval život vůbec mnohostranně společenský, a lidé k sobě proto měli tak blízko, jak už to asi nezažijeme. Od padesátých let minulého století je s tím amen. Teta Libuše, manželka strýce Jana, to byla strážkyně rodinného krbu podle všech pravidel. K samozřejmé péči o velkou domácnost patřil ovocný sad, kus pole a okrasná zahrada, její pýcha. Pomáhali jí zvládat manželé Kopečtí, ale ani tak se za celý den nezastavila.
Jako jsem připomněla bohatý společenský a kulturní život v obci, tak stejně bohatý byl u Nedvědů život rodinný. A to jak mezi generacemi od prarodičů až po vnuky, tak mezi vrstevníky. Bylo nás šest sestřenic a jediný muž mezi námi, můj bratr Karel. Ze všeho toho bohatství vztahů jsem zůstala ze svých vrstevníků dnes sama. Často vzpomínám, ráda, ale s lítostí.“
Olga Janíčková