Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Česká přísloví a patálie s tkaničkami
 
Jak dobře víme, čeština přímo oplývá různými příslovími. Některá jsou opravdu trefná, zatímco je moře těch, která se, díky životní zkušenosti, dají lehce vyvrátit.
 
Můj dlouholetý kamarád Venca Kudláček by byl uz dnes milionářem, kdyby se řídil příslovím “Mluviti stříbro, mlčeti zlato.” Ale jelikož se tím neřídí, tak je chudý jak kostelní myš. A navíc, když začne mluvit, tak člověk ví, že nemá šanci dát slovo do pranice.
 
A co takhle dělník od pily, kterému pila ufikla tři prsty, takže si v hospodě objednává pět piv vztyčením ruky s dvěma zbývajícími prsty. Ten se jistě neřídil příslovím “Dvakrát měř, a jednou řež.”
 
“Žádný učený z nebe nespadl” je jenom částečně pravda, protože znám dost lidí, kteří zřejmě z nebe padli přímo na hlavu a byť vystudovaní, jsou to hlupáci prvního řádu. Stačí se podívat na naše zástupce v parlamentu.
 
Je samozřejmě mnoho přísloví, která jsou trefná. Pakliže například nevidíte manželku jak se vášnivě miluje s pošťákem, tak vám je to fuk, protože je zde možné uplatnit přísloví „Co oči nevidí, srdce nebolí.“ To bolí jenom nevěrnou manželku od toho, jak vášnivě jí “srdíčko” milenec hladil.
 
Přísloví „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš,“ je v mém případě dost nepochopitelné. V mládí jsem se sice naučil dost věcí, ale většina z nich mi byla dobrá jako mrtvému šála. Jako příklad zde uvedu ruštinu, matematiku a umění řečičkami oblouznit nevinné dívky.
 
Jedna z věcí, kterou jsme se již v útlém dětství naučili a která, doufejme, nám i ve stáří vydržela, byla nejprve nahradit plenky nočníkem a posléze kadibudkou. Ale i v tomto případě pouze sám sobě držím palce a potichu se modlím, aby výše zmíněné přísloví vyšlo do puntíku. Abych, nedej pánbůh, neskončil tak jak jsem začal.
 
Jistě si všichni pamatujeme traumata, která jsme zažili, když jsme se v dětství učili zavazovat tkaničky u bot. Co slziček tento úkon doprovázel. O nadávkách nemluvě. Ať jsem se snažil jakkoliv udělat rodičům radost a ukázat jim, že jsem číman a umím si zašněrovat tkaničky, marná sláva, radost jsem jim dlouho nedokázal udělat. Vždycky jsem uzel udělal blbě, takže se hned rozvázal, což často zapříčinilo pád a rozbitá kolena. Samozřejmě, že jsem časem zavazování přišel na kloub a na vojně jsem si sebevědomě kanady už zavazoval bez pomoci sám.
 
Jako mladík jsem šel vždycky s módou. Vše, co letělo, jsem musel mít. Plášť „šusťák,“ kalhoty do zvonu, džíny, dederonka nebo boty „moučkárny“ byly nerozlučnou výbavou mojí garderoby. Proto na mě padla tíseň hraničící s depkou, když někdo, kdo neměl nic jiného na práci než udávat tón módě, přišel se širokou škálou přerůzného zavazování tkaniček u bot. Kdo neměl tkaničky uvázané do bizarních tvarů, se stal terčem posměchu. Přiznám se, že jak to, tak prostrčení nasliněné tkaničky, ze které se někam poděl špičatý konec, bylo naprosto nad mé síly.
 
Tíseň ze mne spadla a stal se ze mě opět šťastný člověk, když se na trhu objevily boty se suchým zipem. Rozverní tkaničkáři měli konečně utrum. A já mnoho let sněroval a zavazoval boty jednoduchým způsobem, tak jak jsem se v mládí naučil. S oblibou jsem si pobrukoval „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“
 
 
Alas! S léty se dostavila doba v mém životě, kdy se zavazování bot stalo nejenom silně problematickou, ale téměř nemožnou záležitostí. A to nejenom zavazování, ale i jejich nazouvání. A kdo za to mohl? Odpověď by hned dala žena Máňa: moje bezuzdné požívání uzenek, knedlíků a vroucí láska k pivu! To totiž mělo za následek, že mně narostlo břicho do takových záviděníhodných rozměrů, že si na tkaničky vůbec nevidím a kdykoliv se pokouším boty zavázat, tak zbrunátním v obličeji, lapám po dechu a gratuluji si, když úkon přežiji.
 
Naštěstí přítel Vrba, který se může pochlubit ještě mohutnějším pivním mozolem, mě naučil jak na to, aniž by člověk odešel do věčných lovišť. Žádné pošetilé shýbáni se k botě, které může skončit tragicky. Pěkně se posadit, přehodit nohu přes nohu a teprve tak se pokusit udělat na tkaničkách uzel, jak má být. V tomto případě se ovšem dalo uplatnit přísloví „Dobrá rada nad zlato.“  Jelikož i tato strategie ale vyžaduje pekelnou koncentraci, abyste se s nohou přes nohu nesvalili ze stoličky a nezlámali si vaz, trvalo mi dlouhou dobu si takto uzel uvázat. Mohu se pochlubit, že teď mám konečně fortel v ruce a s oblibou lidem říkám „Co se ve stáří naučíš, v hrobě jako když najdeš!
 
Vysvětlivka: zmíněné boty “moučkárny” byly ručně ušité módní boty pražským ševcem Moučkou, jedním z mála lidí, kterým režim povolil soukromé podnikání. Byly to boty velice drahé, ale i přesto před dílnou pana Moučky byly fronty mladých lidí připravených za módní doplněk náležitě zaplatit.

 
Ivan Kolařík
* * *
Ilustrace https://www.piqsels.com/cs
Koláž Marie Zieglerová
Zvukový záznam Ivana Kolaříka - Vyprávění v ČR 2  v pořadu Tisíce příběhů
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 22.08.2022  13:59
 Datum
Jméno
Téma
 22.08.  13:59 Ivana Látalová
 18.08.  10:27 Ivan
 18.08.  06:16 Václav Moc prima fejetonek
 17.08.  18:56 Vladimír Kříž
 17.08.  11:12 Honza
 17.08.  10:17 Vesuviana
 17.08.  08:20 von
 17.08.  05:56 Jana Gotwaldová
 17.08.  04:27 sv