Jak mě v Jugoslávii znásilňovali
V Jugoslávii jsem byla mockrát a vždycky mě tam potkalo něco neobvyklého.
Jednou jsme se vydaly s kamarádkou z Trpaně do Splitu obchodovat. Trpaň leží na poloostrově Pelješac. Trajektem jsme dopluly do Ploče a z Ploče do Splitu jsme jely stopem. Ve Splitu jsme šly na trh a tam jsme smlouvaly s místními obchodníky. Byla to sranda. Na prodej jsme toho moc neměly, nějaké kecky a papírky na cigárka. Co jsme za dvě hodiny usmlouvaly, to do nás potom obchodníci v kavárně vrazili.
Vydaly jsme se zpátky. Aut bylo dost, ale žádné ne a ne zastavit. Po dlouhé době nám zastavil Tirák. Vyšplhaly jsme se do kabinky k řidiči. Sotva ho bylo za volantem vidět, ale ruce měl velký, chlupatý, zrzavý a hlavně je měl všude, tedy na mně! Nestačila jsem ho odhánět. Najednou zastavil, vykřikl „odmor“ – odpočinek, skočil na mne, chytil mě za prsa a chtěl mě! Kamarádka otevřela dveře, stála na schůdkách a snažila se mi pomoci tím, že mě z vozu tahala za nohy. Tak se tam o mě hodnou chvilku přetahovali, až mi potrhali moje propínací šatečky. Nakonec se mi přeci jenom podařilo se vyrvat a spustit se na zem. Utíkaly jsme, co nám nohy stačily, doprovázeny licitováním malého šoférka, který se nechtěl vzdát představy, že mě dostane. Zastavil nám malý Fiátek, a odvezl nás do Ploče. Poslední trajekt byl pryč. To byl ovšem průšvih, protože jsem v Trpani zanechala muže s dětmi. Věděla jsem, že bude mít starost, a tak nás nenapadlo nic lepšího, než že se tam dostaneme po souši, do Stonu 70 km a ze Stonu 70 km do Trpaně.
Šly jsme na magistrálu, ale nikdo ne a ne zastavit. Jel autobus, ale byl bohužel linkový, takže co jsme vyšmelily ve Splitu, tak jsme daly za autobus. Dojely jsme do Stonu, to je konec, respektive začátek poloostrova.Začalo se šeřit a nám zbývalo 70 km do Trpaně, po poloostrově. Vypadalo to špatně. Seděly jsme u silnice, hladové, žíznivé, pár dinárků v kapse. Žízeň byla silnější než hlad, tak jsme se rozhodly investovat do minerálky. U silnice byly stolky, vypadalo to na vinárnu, tak jsme zasedly. Vedle u stolu seděli dva mladíci a hned se začali kamarádit. Vypověděli jsme jim, co nás potkalo a oni hned, že nás vezmou na noc k sobě. Začínala být tma, na stop to už nevypadalo, a tak jsme si s kamarádkou řekly, že bychom je mohly zvládnout. Něco jsme popili, pojedli a šli jsme bydlet. Šli jsme kilometr, druhý, třetí, hoši byli namazaní, dotírali a my jsme odolávaly a najednou ten jeden mladík měl v ruce pistoli. Hrklo to ve mně, myslela jsem, že na nás, ale ukázalo se, že chrání Jugoslávii od diverzantů, kteří jim ji podpalují. No, moc jistoty mi to nedodalo, a tak jsem si řekla, že ho musím odzbrojit.
Řekla jsem mu, že jsem pistoli ještě nedržela v ruce, půjčil mi ji a už ji nedostal. To jsme došli do Stonu – města. Jeden z hochů bydlel v pavlačovém domě, manželku měl mimo, musely jsme lézt po čtyřech, aby nás sousedi neviděli. V bytě jsme za pomocí pistole hochy zahnaly do pokoje a my jsme obsadily druhý. Po noci plné útoků jsme uhájily svoji čest.
Ráno jsme položily pistoli na stůl a opustily spící hochy. Probouzejícím se Stonem jsme utahané, nevyspalé pochodovaly výpadovkou směr Trpaň. Zastavil malý náklaďák. Do Trpaně jedu, ale musím se ještě někde zastavit, řekl šofér a my jsme nastoupily. Po 20 km odbočil z hlavní silnice a my jsme se po půlhodince ocitly ve středověku.
Z kamenů postavená budova mezi olivovníky, kruhové napajedlo pro koně, dvě dívky zahalené a otec, který měl taky závoj, ale to se vysvětlilo, zrovna ošetřoval včely, nám prostřel pod stromy, na zemi, přinesl nám víno, hrozny, med, sýr, a že musíme pojíst. To jsem tenkrát ještě nevěděla, že víno a hrozny se nesmí dohromady.
Za hodinku nás šofér naložil a jeli jsme na hlavní silnici. Jak jsme se blížili, tak zase začal, že se musí někde ještě zastavit. Mně se v břiše začalo dít něco příšerného, studený pot mi vyrážel z čela a tak jsem další výlet do středověku odmítla. Vystoupily jsme. Břicho hrozilo prasknutím, kalhoty jsem měla na půl žerdi, když kamarádka zastavila pežota a přerušila moji činnost voláním: “Honem, pojď, oni jedou do Trpaně“. Vzhledem k tomu, že tam těch pežotů tolik nejezdí, jsem se obětovala. Kamarádka konverzovala, ale mně slova došla. Čůrky potu byly všude, pronásledovala mě představa řádně podělaného pežota. Hoši samozřejmě nejeli rovnou, ale odbočili z hlavní k hotýlku u moře. To mě vlastně zachránilo. Místní WC výbuch přežilo. Podávané hrozny a víno jsem však odmítla.
Do Trpaně jsme dorazily v odpoledních hodinách. Manžel byl na mrtvici, no a do Jugoslávie se mnou již nikdy nejel. Mé útrapy ho nezajímaly, určitě jsem se asi někde pelešila.