Rudá záře nad Kladnem aneb potíže s mrtvolou
Zemřel jsem na následky nezřízeného života, genetických závislostí a únavou z marného boje proti vlastní a všeobecné tuposti. Jako zesnulý jsem netušil, kolik starostí a potíží přinese můj skon pozůstalým. V době mého úmrtí probíhala v nemocnici generální stávka. Ležel jsem v šuplíku patologie a nikdo o mé tělo neměl zájem.
Zimu jsem nepociťoval, protože nebyly v provozu mrazící boxy v důsledku zvýšení cen energie. Do márnice v místní pohřební kapli mne nemohli odvézt, neboť zásluhou zvýšení cen pohonných hmot pohřební vozy nejezdily. Krematorium bylo zavřeno. Majitel nesehnal úvěr na neustále se zdražující plyn. V mezičase všeobecné protizdražovací stávky mne příbuzní odnesli tajně (za úplatek a za hluboké noci) na místní hřbitov.
Co čert nechtěl, k stávce se připojili i hrobníci na protest proti vytunelování Pohřební kampeličky. Začal jsem být v rakvi nervózní. Pláč utichl, slzy oschly a nad rakví jsem slyšel: „Co s nebožtíkem?“ Měl jsem imaginární pohled z okna na siluetu Dlouhých oceláren. Každý den se díval hrobník s celou rodinou na přenosnou televizi. Zásluhou Nové televizní rady dávali zábavný pořad Něžná revoluce a oklamané rybičky. Nebyl jsem sám – rakev z prken šumavských lesů vesele brebentila ústy smysluplných kůrovců.
Pozůstalí, zdeptáni nedobrovolnou dietou, kterou zapříčinila stávka výrobců potravin, nemohli vykopat hrob.
Hrobník pobuřoval svými poznámkami u televize: „Do Prčic, a ne do Evropy! Chleba není, plyn není, hlavně, že máme miliardový stíhačky. Až na nás někdo bafne, vzdáme se jako vždycky!“ Osud tomu chtěl a já i ostatní mrtvoly jsme nemuseli poslouchat hrubé výpady a komentáře hrobníkovy. Výrobci akumulátorů zvýšili ceny a televize zhasla. Nakonec rodina našla řešení. Z trámů ze zrušených uhelných šachet udělala hranici a mou mrtvolu spálila.
Už jsem se nedozvěděl, že je Okresní hygienická stanice žalovala kvůli znečistění životního prostředí. Protože mne spálili večer, bylo vidět plamen z mého tučného hamburgrovo-vepřového těla daleko v okolí. Opilý pamětník radostně zvolal u kina Epocha: „Hele, rudá záře nad Kladnem!“
Taktéž cena uren se vyšplhala na neúnosnou výši a tak můj popel dali pozůstalí do plechovky od vepřového ve vlastní šťávě. Už jim nikdy nepovím, že to není můj popel. Ten pravý odfoukl vítr na Horku u Velké Dobré, kde jsou mohylové hroby mých prapředků Keltů z doby bronzové. – Probral jsem se ze spánku. „Zaplať Pánbůh, byl to jen sen,“ říkal jsem si cestou domů. Naslouchal jsem ptačímu zpěvu a šumění starého lesa.