Zrovna když jsem byla po operaci očí, moc se mi hodila zásilka - audiokniha NAD ROVINOU. Pohodlně jsem se usadila a naslouchala střípkům ze života mladé dívky. Jejich autorka Marie Stryjová je napsala o svém dětství na Volyni v předválečných a válečných letech a namluvila Jana Franková.
Jako letitá šéfredaktorka časopisu Český dialog, který se snažil představovat Čechy doma i ve světě jsem o Češích, kteří se před mnoha léty přestěhovali na Ukrajinu, už něco znala. Mnozí byli i čtenáři mého časopisu. Věděla jsem i něco o jejich historii. O tom, jak se přes jejich vesničky převalily hordy Němců, Banderovců, Poláků a jak sami říkali prvních i druhých sovětů.
Vždycky přišli téměř o všechen svůj skrovný majetek, vždycky znovu oseli svá pole, aby měli mouku na chleba, nějak zase chovali své slepičky, koníka, pomocníka na pole, kravku. Než přišli další, co jim to zase vzali. Většinou všechno musely zastat ženy. Muži byli ve válce, mnozí padli. Připomenulo mi to vyprávění mé vlastní babičky, která zažívala hlad a bídu o první světové válce. Tohle byla ta druhá. Stejně drsná a krutá jak už války bývají.
Malá Marie ze všeho nejvíc milovala školu. Tam nemusela dřít od rána do noci jako na statku. A co se toho dozvídala. Moc dobře se učila. Jednu zimu jí maminka zakázala do školy chodit. Měla jen jedny boty a ty si nesměla zničit, protože válka končila a oni měli naději, že se přestěhují do Československa a bude je potřebovat. Celý rok kromě zimy chodila bosa jako všichni ve vesnici.
Moc jí to mrzelo. Ale když se dozvěděla, že může přijít na podzim a závěrečné zkoušky ve škole udělat, celé léto se učila a zkoušky udělala.
A pak přišlo očekávané i trochu obávané stěhování do vlasti svých předků. Psal se rok 1947 a Stryjovi našli domov na Broumovsku. A opět přišli o svoje skrovné majetky, které si sebou vezli. Člověk dnes ani nechce věřit, že komunisté mohli okrást i ty nejchudší. Přesto Marie vystudovala gymnázium v Broumově, v Praze pak polonistiku a rusistiku. A napsala další knížky, které bohužel vyšly až po její smrti.
Vzpomínání Nad rovinou je psané z podhledu upřímného děvčete vyrůstajícího v drsné době. Čtenář porozumí pospolitosti české společnosti, která si se samozřejmostí pomáhala v těžkých chvílích.