KOCOUREK Z LUČICE
Ani vám nepovím, jestli v té době, o níž vám vyprávím, stával v Lučici u Havlíčkova Brodu kostel svaté Markéty nebo za vesnicí kamenný zpola nahnutý smírčí kříž, ale jedno vím jistě, že tam stával Holendův dvůr. A jak už to na takovém dvoře chodilo, ve stájích byl ustájený dobytek, několik párů koní, ve zvláštních chlívkách chrochtala prasata, mezi tím vším pobíhala kůzlata, slepice, kočky a psi. A proto si zpočátku nikdo ani nevšiml, že se mezi tu havěť jednoho dne zatoulal malý kocourek. Celý černý a hubený kost a kůže. Sotva stál na nohou, takový byl slaboučký, žalost pohledět. Nejprve si ho všimly Holendovy děti. Že by ho odehnaly, ani nápad! Bylo jim malého kocourka líto. Kačenka mu hned nalila do misky mléko, ale milý kocourek k misce přičichl, ani si nelíznul. Kačence to bylo divné, ale řekla si, že je tuze zbědovaný, že asi nemá ani sílu ani chuť, protože takovou dobrotu asi nikdy neokusil. Tak odešla do komory hledat pro chudáčka jiné dobroty. Potom musela kocourka dlouho hledat. Byl velice plachý a každého se bál.
Nejprve se schovával za stodolou, pak se potuloval kolem plotu a až po několika dnech se odvážil na dvůr. Slepic ani kohouta se nebál, s kůzlaty se také domluvil, ale od hospodáře a hospodyně se držel co nejdál. Kočky si na něj zvykly, vždycky mu v miskách nechaly nějaký zbytek a pes, ten si ho moc nevšímal, ale ani mu neubližoval. Nejradši ze všech měl černý kocourek děti. Nechal se od nich tahat za uši, drbat na hřbetě a na kdovíjaké skopičiny byl jako dělaný. Kačenka a Honzík mu nosili kdejaké mlsky, už věděli, co má rád. Milý kocourek už nebyl žádná kost a kůže, pěkně se obalil a stal se z něj urostlý silný kocour. Slupnul všechno, co mu dali, vybíravý nebyl, jen mléko nikdy nepil. Už nespával ve chlévě, ale s dětmi v teploučku za pecí. A on se domácím odvděčoval tím, že myši se Holendovu dvoru zdaleka vyhýbaly, což neušlo bystrému oku hospodáře. Hospodyně při všem tom shonu a při vší práci neměla čas se zaobírat nějakým černým zatoulaným kocourem ve dvoře, tak mu nijak nepodstrojovala.
Až jednoho dne se všechno ve dvoře obrátilo. Slunce od rána pálilo a k polednímu už kdo mohl, zalezl do stínu. Pes zalezl do boudy a kočky se někam ztratily, dvůr byl jako po vymření. Jen děti Honzík a Kačenka se nedaly doma udržet. Vyrazily k Bártovu rybníku se vykoupat. Na svolení rodičů nečekaly. Prostě se vytratily. U rybníka už bylo veselo. Děti se cákaly, výskaly a plavaly. Někteří se i potápěly. Kluci se předváděli, skákali do vody. Tu si někdo všiml, že za Holendovými dětmi přišel jejich kocour. Seděl v povzdálí a díval se, jak se děti ráchají ve vodě. Ty na něj začaly pokřikovat. Lákaly ho do vody. Ale kocour nic, seděl dál na svém místě, jako by se ho to netýkalo.
„Nechte ho na pokoji, kočky přece neplavou!“ Někdo se kocoura zastal.
„Jen ať to zkusí.“
„Třeba se to naučí.“
„Když ne, tak ho to naučíme!“
Tak děti vykřikovaly a snažily se kocoura dostat do vody. Ale kocourek byl fikaný. Jakmile se některý kluk k němu přiblížil, byl ten tam.
Tu se z rybníka ozval zděšený křik. Někdo se tam topil. Ostatní děti začaly ječet a plavaly a hrnuly se ke břehu. Topící se nešťastník zůstal ve vodě sám. Plácal rukama, potápěl se, mizel pod hladinou a znovu se objevila jeho hlava. Byl to jen mžik. Černý kocour se postavil na všechny čtyři, rozběhl se a skočil do vody. Zmizel pod hladinou, popadl topící se dítě a oba se vynořili. Děti pusy dokořán, zůstali jako němí. Namísto kocoura se vynořil vodník a Holendova Kačenka.
Než ji dotáhl na břeh, děti se v hrůze rozutekly. Na břehu zůstala jen Kačenka sama. Samotinká. Hledala svého zachránce, volala ho, ale nikoho nikde neviděla. Jak ji vodník položil na zem, v mžiku se ztratil. A svého milovaného černého kocoura Kačenka od té doby také nespatřila. Marně ho volala, marně ho hledala. Jako by se po něm slehla zem.