Pověsti se dnes už nevyprávějí, ale po dlouhé roky byly nedílnou součástí dlouhých večerů, kdy si je lidé předávali z generace na generaci a tím je udržovali v paměti. Každá pověst se vždy váže k určitému místu a zapadá do nějakého historickém období. Při pátrání po pověstech jsem moc písemného materiálu nenašla, tak dvě tři věty a abych mohla dotvořit příběh, musela jsem nastudovat dobu a navštívit místo pravděpodobného vzniku. Procházela jsem staré kalendáře, kroniky jednak z naší strany, ale také i ze strany polské, protože to bývalo jedno území. Také jsem měla k dispozici různé rukopisy, které jsem dostala od lidí, z nich jsem pak čerpala. Řada pověstí má pravdivé jádro, obal příběhu bývá přibarvený a upravený podle vypravěče.
Pověst o hradu Landek Odměna dobrému pastýři
Na konci Hlučínska se vine lehce stoupající kopec Landek. Kdysi dávno na jeho vršku stával kamenný hrad, který měl podobu čtverce. Z každého rohu se tyčila strážní věž, která sloužila jako oko jestřába a hlídala každý pohyb po okolí. Ze tří stran byl hrad obehnán vysokými zdmi a hlubokými příkopy. Čtvrtou stranu, směrem k řece, chránila tekoucí Odra a strmá skaliska. Na nádvoří byla studna a přístup do hradu bránil jen padací most. Nedobytný hrad s pevnými hradbami obýval rytíř Sifrid z Barutu.
Nebyl to zlý pán, daroval Hlučínu a blízkým vsím rozsáhlé pozemky a stvrdil je darovací listinou. Pozemky sloužily jako pastviny a táhly se až k řece Opavici. Rytíř Sifrid prokázal svým poddaným poslední dobrý skutek a pak sídlo opustil. Hrad na čas osídlil velice výbojný rytíř Wallenstein. Se svou družinou pořádal bojové výpravy, raboval cizí území a zneklidňoval celé okolí. Cílem jeho výprav byl i nedaleký hrad Barutsverk, který byl několikrát přepaden a vypleněn. Vlastnil ho rytíř Lesko, kterému došla trpělivost, a aby řádění ukončil, požádal ostatní rytíře o pomoc. Domluvili se, spojili své družiny a ve velké síle hrad Landek přepadli, vyplenili a nakonec rozbořili. Z hrdého hradu zůstala jen zřícenina. Po staletí se mezi zbořenými zdmi proháněl vítr, slepými okny svítilo slunce a nakonec déšť a sníh dokonaly své dílo. Ruina chátrala a chátrala, až ji nakonec pohltila zem.
Landek pomalu zarůstal keři, dřevinami a vysokou travou. Vyrostly tam louky, pastviny pro dobytek a na úpatí kopce se krčily malé chalupy s chudými lidmi. V jedné z nich bydlel i mladý pastýř, který měl na starost fojtovo stádo ovcí. Výdělek za hlídání byl tak malý, že ani nestačil na denní obživu pro něj i jeho starou matku. O ovce se však poctivě staral. Každé ráno je vyháněl z ohrady na pastvu a večer je znovu zaháněl zpátky. Zůstával s nimi celý den, obcházel stádo a dával pozor, aby se nezatoulaly.
Sotva vyšlo slunce, na pastvinách se ozývala píšťalka. Pasáček hlídal a krásně hrál. Melodie odposlouchával od ptáků a naučil se je tak, že se jim málem vyrovnal. Den co den to bývalo stejné, až jednou navečer zjistil, že mu chybí jedna ovečka! Neuměl sice počítat, ale neúplné stádo poznal. Ztratila se zrovna ta jeho oblíbená, celá bílá s černým flekem na hlavě. Měl ji rád, chodila za ním jako psík a slyšela na jméno „Malá.“ Hledal ji, zmateně pobíhal sem a tam. Vyšly už i první hvězdy, ale po ovečce se slehla zem. Ve večerním tichu se zdálky ozval slabý bekot. Zaradoval se a vydal k němu. Mečení se ozvalo znovu a vycházelo z místa, kde rostly trnky a keře. Prodral se křovím a překvapeně zůstal stát. Místo ovečky objevil hlubokou díru v zemi. Naklonil se nad ni a zavolal: „Malá, jsi tam dole?“
Nečekal, že mu odpoví, a bez váhání se spustil dolů. Všude byla tma, šel jen po hlase. Jednou byl blízký, podruhé vzdálený jako ozvěna, která lehce ošálí. Měl strach, mezi lidmi se proslýchalo, že pod Landekem není něco v pořádku, ale záchrana ovečky měla přednost. Přidržoval se stěny a postupoval rozšířenou klenbou, která vedla až pod hradní zříceninu. Klopýtal a volal: „Malá, kde jsi?“ Najednou stanul před otevřenými vraty a za nimi bylo světlo jako ve dne. Oslněn leskem si zastínil oči, a když je znovu otevřel, naskytl se mu pohled na nesmírné bohatství. Po obou stranách chodby stály truhlice plné zlata, stříbra, drahých pohárů, přilbic a šperků. Mezi nimi se válely rozházené černé lesklé kameny, které nikdy neviděl. Pasáček si připadal jako v jiném světě. Netroufal si nic vzít do rukou, jen se díval a díval.
Znenadání před ním stála pěkná paní v rytířském šatu. Usmála se na něj a mile k němu promluvila: „Zasloužíš si odměnu, jsi poctivý člověk. Vezmi si něco z mého bohatství. Naber si tolik, kolik potřebuješ a ber, co uneseš!“ Podala mu mošničku a pasáček do ní vkládal něco ze zlata, něco ze stříbra a pro maminku korálky. Pak natáhl ruku po černém kamínku, ale paní rytířka ho hned zarazila: „Černé kamínky tady nech ležet. Ještě nepřišel jejich čas. Toto bohatství bude sloužit lidem, kteří se teprve narodí. Nedostanou ho však zadarmo, budou ho dobývat ze země tvrdou prací, potem a krví.“
Ovčák poděkoval, dodal si odvahy a zeptal se: „Kdo jsi, paní?“ „Jsem paní z Landeku,“ odpověděla, ukázala na zatoulanou ovečku a zmizela. Obdarovaný pasáček se i s ovečkou šťastně vrátili domů. Z darů podzemí bylo na chleba i klidný dlouhý život.
Zvěst o pokladu se rychle rozšířila, pod zem se vydalo množství lidí, aby našli zlato a zbohatli. Bloudili chodbami, kopali, hledali, ale poklad nenašli. Touha po bohatství přiváděla k Landeku další a další chamtivce. Varování, že se země uzavře a oni zahynou, nebrali vážně. I stalo se, že v podzemí zadunělo, chodby se propadly a všechny chamtivce zavalila zem.
Pověsti