Na jedné z konferencí zhraničních Čechů jsem měla možnost si popovídat s Janou Kánskou, dcerou Milady Horákové, zavražděné komunisty. S paní Kánskou jsme se znaly od začátků Českého dialogu a tentokrát mi věnovala právě vyšlý článek o své mamince. Minulý měsíc 27. června bylo výročí této neuvěřitelně kruté události...
Eva Střížovská
* * *
Má jediná dceruško Jano…
Motto: Zkoumej, promýšlej, kritizuj, ano, stále hlavně sebe kritizuj, nestyď se přiznat poznanou pravdu, když jsi snad před chvílí ještě hlásala opak. Neustrň v názorech, ale když pak poznáš, že je něco správné a pravé, pak buď rozhodná, že se budeš umět za to bít a i umřít…
(Líbám Tvé vlásky, oči a ústa, hladím Tě a chovám ve svém náručí, vždyť jsem se tak málo skutečně Tebe nachovala, vždycky budu s Tebou a u Tebe.)
Prozřetelnost zamířila můj život tak, že jsem Ti, má dceruško, ani zdaleka nemohla dát to, co má mysl a mé srdce pro Tebe připravilo. Nebyla toho příčinou snad malá láska k Tobě, ta je stejně tak horoucí a ryzí, jako mají jiné mámy ke svým dětem. Ale já jsem svůj úkol, tady na světě, chápala tak, že prospívám Tobě a právě Tobě, když se starám, aby život byl lepší a aby se všem dětem žilo dobře…
A proto jsem od Tebe často odcházela, proto jsme musely být od sebe i nadlouho oddáleny. Nyní je to už podruhé, co nás osud od sebe odtrhl…
27. června roku 1950 ve 4 hodiny 9 minut ukončil vězeňský kat život dr. Milady Horákové, odsouzené 8. června k trestu smrti za protistátní činnost v inscenovaném procesu. O 14 let později byla dr. Horáková rehabilitována, po 40 letech dostala její dcera Jana Kánská dokonce finanční „odškodnění“. Kdo by se však mohl těšit z peněz za matčinu smrt… Tak paní Kánská založila Studijní nadaci Milady Horákové, která má za cíl vzdělávat mladé ženy. To na památku své matky, která celý život podporovala ženské hnutí. Bohužel na kontě nadace je stále ještě pouze vklad paní Kánské. Že bychom tak rychle zapomínali?
My jsme s mojí mámou mnoho společných let neprožily. Byla to léta do té doby, než jsem začala chodit do školy, vlastně do ukončení mojí první třídy, pak přišla léta válečné okupace a jejího věznění v koncentračních táborech. Po válce se rodiče vrátili a žili jsme zase společně pouze čtyři roky, ale ty byly pro moji mámu vyplněny tak intenzivní veřejnou činností, že jsme se vídávaly prakticky také zřídka. Samozřejmě že mám vzpomínky na moji mámu. Zcela jasně si vzpomínám na dvě, zřejmě pro dítě velice nezapomenutelné chvíle, kdy moje máma byla nějakým způsobem oblečena. Jednou odcházeli rodiče na nějaký ples. A moje máma měla tmavomodré sametové šaty a otec byl ve fraku. Na tu chvíli si snad budu pamatovat do konce svého života, že jsem měla dojem, že je princezna. A potom podruhé se pamatuju na takovou zajímavou chvíli, kdy odjížděla na nějaký ženský sjezd v Londýně, a naše dámy se rozhodly, že pro určitou příležitost na tomto sjezdu vystoupí v národních krojích. Moje máma zvolila kroj hanácký, který jí moc slušel. Líbilo se mi, jakou měla dlouhou bílou sukni a velký šátek. Vím, že jsme se společně fotografovaly na zahradě… Tak to jsou takové ty úplně nejvzdálenější vzpomínky, které jsem na ni měla.
Gestapo
Potom se velice živě pamatuju na chvíle, kdy moji matku zatýkali, a to bylo velmi dramatické. Trávili jsme dovolenou v takovém penzionku, jmenovalo se to hotel Bradlo. A bylo to u Sečské přehrady. Byly tam lesy, můj táta mně tam stavěl chaloupky, takové, jako abychom se tam mohli schovávat… Tam přijelo za náma 2. srpna gestapo…
Poté jsou vzpomínky na návštěvy v kriminále. Jednak v Petschkově paláci, kde máma se vždy držela velmi statečně, to byly návštěvy, kdy samozřejmě jsme byly obklopeny dohledem ze strany gestapa, a chodívali jsme obyčejně jenom já, můj dědeček a moje teta.
Potom byla jedna velmi dramatická návštěva v drezíně. Moje máma s pomocí velmi statečného člověka, pana Tuzara, posílala svým spolupracovníkům ven zprávy z Terezína. A samozřejmě že se také snažila dostat zprávy zvenku. Ovšem celá tato akce se nepodařila, tohoto člověka nějak odhalili a zjistili, že pronáší ven motáky, jak se tenkrát říkalo, a máma za to dostala velmi tvrdý trest. Celá tato záležitost se provalila těsně před naší návštěvou a už nám ji neměli čas zakázat, a tak my jsme se doprostředka celé téhle tragické záležitosti tam dostavili. Gestapácké vedení uvažovalo o tom, jestli nám tu návštěvu povolí, anebo nepovolí. Nakonec proběhla, máma tam byla připravená, otočená ke zdi a čekala, ale bylo povoleno pouze deset minut rozhovoru. Přitom se na apelplace před tou kanceláří shromáždila spousta mužů, kteří zřejmě měli být odvedeni někam na práci. Viděla jsem skrz okno, jak s nimi bylo velice brutálně zacházeno.
Návštěva byla velmi rychle skončena, byl tam myslím přítomen také Jöckl, což byl šéf terezínské pevnosti, a byli jsme jaksi velice rychle eskortováni z věznice, máma se vrátila zpátky do samotky v bunkru, a potom ji myslím zachránilo jenom to, že už se blížil její soud a že byli s otcem odvoláni pryč z Terezína do Drážďan. Byla odsouzena k trestu smrti, ten rozsudek byl pak změněn, myslím na osm let. Zbytek trestu dopykala v německé věznici.
Nové naděje
Po revoluci se pamatuju na ten velice euforický okamžik, kdy jsme se viděly poprvé. Byla jiná, než jsem si ji pamatovala, ale bylo to strašně emocionální. Celá rodina prostě tomu nechtěla ani věřit, že se zasee vrátila, ovšem stinná stránka tohoto setkání bylo to, že otec byl v tu dobu ještě nezvěstný. Proto se moje máma s celou vervou vrhla do toho, aby ho mohla přivést zpátky. Ovšem samozřejmě nikdo si nebyl jist tím, jestli vůbec můj otec ještě žije, ale naštěstí se všechno povedlo. Hrála jsem si zrovna venku s dětmi a vidím, jak mezi takovými dvěma loukami přichází jakýsi divný člověk s velkým rancem na zádech. Svého otce jsem dlouho neviděla, a proto jsem nepředpokládala, že by to měl být on. Poznala jsem ho, až když se přiblížil na několik metrů. Máma se samozřejmě hned dostavila a to bylo teprve jako takové to nejkrásnější shledání všech dohromady, přestože náš táta nebyl schopen ničeho jiného, než ležet v posteli.
Pak se samozřejmě pamatuju na mnoho hezkých chvil doma, velmi krásně u nás vždycky byl slaven Štědrý den, na to si moje máma potrpěla, to jsme se scházeli celá rodina včetně maminky mého strýce, a vždycky se to slavilo dohromady.
Pamatuji se na několik hezkých dovolených, dvě z nich byly v Rožmberku v jižních Čechách, což byl její volební kraj, a tam jsme vždycky přijeli všichni tři, ovšem dovolenou jsme převážně trávili my dva s tátou a ona za námi dojížděla ze svých misí po kraji. Ale samozřejmě strávila s námi daleko víc času než v Praze. Se skupinou jejích přátel jsme byli jednou pozváni panem kastelánem na noční prohlídku hradu Rožmberka. A jak víte, tam strašila Bílá paní a já jsem se strašně bála. Moje máma mně stále připomínala, abych byla opravdu opatrná, že ta Bílá paní by tam někde mohla být. A měla z toho myslím docela pobavení, že já jsem se tak trošku bála.
Potom se pamatuju na krásné okamžiky v době XI. Všesokolského sletu, který jsme prožívali u nás v rodině, zvláště proto, že jsme bydleli na Hřebenkách těsně pod Strahovem, a zadruhé jsme u nás měli spoustu všelijakých sokolských známých, kteří k nám na tu dobu přijeli. Pamatuji si, že naše hospodyně, která byla skutečná záchrana naší rodiny, protože se o všecko báječně starala a byla mámě velkou pomocnicí, říkala, že vlastně proč my vůbec máme uklízet ze stolu, když tam pořád někdo je a pořád se tam střídají hosté. Protože moje máma měla velmi ráda lidi a velmi ráda lidi také hostila.
Pamatuji si také na jeden z koncertů, který pořádala myslím Rada žen. Byl to koncert České filharmonie, která byla řízena Rafaelem Kubelíkem. Vím, že jsem seděla jen vedle otce. Máma tam byla s nějakou státní delegací. Pamatuji si, jak hluboce na mne tento koncert zapůsobil. V druhé části se hrála Patetická symfonie od Petra Iljiče Čajkovského a od té doby mám tuto muziku opravdu ráda a nikdy se mi nepřeposlouchá. Vždycky ji budu spojovat s tím momentem, že to byl vlastně první koncert, na který mě moji rodiče vzali. No a potom ještě jedna krásná dovolená, a to byla dovolená vlastně poslední pro moji mámu a ta byla na Moravě v Jeseníkách. Byli jsme tam s tetou, strýcem a s jejich jednou dobrou přítelkyní a jejím mužem. A vím, jak máma si tam odpočívala, jak se ráda slunila, jak ráda chodila po všech těch procházkách, a jak pořád chtěla být venku v přírodě, snad to bylo dobře, že si to tam opravdu tak užila, protože to byla její poslední dovolená.
Komunisté…
No a pak přišly poslední chvíle s mojí mámou. K tomu můžu říct jenom to, že to bylo samozřejmě zase pod dohledem a zase strašně krutý a zase strašně beznadějný.
Všechny ostatní maminky žily docela jiný život, než žila moje matka. Samozřejmě že jsem věděla, proč je jinak zaměřená než ostatní matky. Věděla jsem, že je poslankyně, věděla jsem, že je velmi zaangažovaná v ženském hnutí, kde je předsedkyní Rady žen. Pamatuji se na nějakou oslavu, kde byla odhalena busta myslím paní Charlottě Masarykové. Máma mě představila Janu Masarykovi a pamatuji se na to, že mně řekl: No, tak ty jsi Honza, já jsem Honza, tak jaký je to rozdíl? To bylo velmi roztomilé.
No potom mě máma vzala na ustavující schůzi parlamentu, kde hovořil prezident Beneš, tam jsem mohla jít na galerii se podívat, tak to byla taky velmi pro mě taková vzácná chvíle. Byla jsem několikrát přítomna tomu, když moje máma řečnila na veřejnosti, zvláště právě při těch dovolených, které jsme trávili v jižních Čechách, protože to jsme někdy s ní na ty její schůze jezdili. Byla velmi dobrá řečnice, byla velmi vřelá a velmi taková otevřená vůči lidem. A myslím, že lidi ji měli rádi.
No a potom se pamatuju na ty dramatické chvíle, kdy se vzdávala svého poslaneckého mandátu. To bylo v den, kdy zemřel Jan Masaryk. Do té doby si moje máma myslela, že se ještě něco dá cestou zachránit, ale po této tragédii opouštěla poslaneckou sněmovnu. Rodiče spolu samozřejmě diskutovali a já jsem cítila tu napjatou a velmi vážnou atmosféru. Když se vzdala své funkce, nastaly problémy, poněvadž se vrátila do svého původního zaměstnání. Její postavení bylo velmi labilní, protože už bylo jasno, že nepůjde s proudem… Sice ji umístili, ale už bylo jasno, že to dlouho nepotrvá. Zatímco můj otec zakrátko nato ztratil zaměstnání, ona se ještě udržela. Vlastně se udržela až do posledního dne, poněvadž prakticky ji přišli zatknout do její kanceláře.
Den předtím, než moji mámu zatkli, jsme byly ještě spolu v tanečních, protože pokud mohla, tak vždycky se mnou do tanečních šla a dělala mi garde.
Moji spolužáci v tom roce 1950 se chovali ke mně opravdu velmi mile. Den po popravě matky většina profesorů nepřišla do třídy a byli jsme ponecháni s mými spolužáky sami. Rovněž tak byli strašně milí spolupracovníci na II. zubní klinice, s kterými jsem potom patnáct let pracovala po své maturitě, a tam jsem také našla velmi přátelské a přívětivé prostředí. Odtamtud jsem potom odcházela do emigrace v Americe, kam jsem následovala svého otce, který tam už byl od roku 1954. Já jsem v Americe ráda, protože se mi teprve začínaly splňovat všechny moje osobní cíle a osobní tužby, které jsem si od života jaksi vždycky přála. A ještě jsem strávila osm roků se svým otcem, který s námi byl pohromadě a dočkal se obou svých vnoučat, takže to byla pro něj velká věc a velké zadostiučinění.
(Z rozhlasového pořadu A léta běží, vážení. L. Vrkočová)
Má jediná dceruško Jano…
No a potom ještě jedna krásná dovolená, a to byla dovolená vlastně poslední pro moji mámu a ta byla na Moravě v Jeseníkách. Byli jsme tam s tetou, strýcem a s jejich jednou dobrou přítelkyní a jejím mužem. A vím, jak máma si tam odpočívala, jak se ráda slunila, jak ráda chodila po všech těch procházkách, a jak pořád chtěla být venku v přírodě, snad to bylo dobře, že si to tam opravdu tak užila, protože to byla její poslední dovolená.