V pondělí ráno jsme vstávali s Danou ve čtyři hodiny. S Tondou jsem se musel rozloučit již na nedělním rozlučovacím večírku, neb z hotelu odjížděl rovnou na letiště, za svými povinnostmi. Na Daně pak zůstala veškerá odpovědnost dopravit mě včas k letadlu do Chicaga. Zodpovědná doprava byla v tomto případě autobusovou linkou Medison – Chicago, letiště. Při jízdě autem by musela sestra řešit problémy s přetíženým provozem ve městě, s parkováním u letiště a hlavně by se po čtyřhodinové cestě do Chicaga musela ještě potýkat s únavou při cestě zpět. Odjezd autobusu byl v šest a letadlo startovalo v jedenáct hodin místního času – tedy v šest večer času pražského. Rodinka mě měla očekávat v úterý ráno v osm hodin. Obývacím pokojem zavoněla moje poslední turecká káva. I když jsem si to nechtěl připustit, přece jen se začala projevovat cestovní horečka – žaludek odmítal cokoliv k zakousnutí.
“Brácho, když nemůžeš nic sníst, dám ti s sebou a také na doma dva balíčky těch klobásek, co ti tolik chutnaly. Souhlas? Ale počítej s tím, že se nejdříve budeme moci najíst až v Chicagu.”
V pět hodin byla zavazadla naložená v autě. Provedl jsem poslední obhlídku pokojíku, zda jsem něco nezapomněl, podrobil se pečlivé kontrole … “Máš pas? Letenku? A klíče od domova také? Nezapomněl jsi potvrzení od lékaře? A co telefon na nás, kdybys potřeboval zavolat?”… se slzami v očích se se mnou loučila sestra.
“Dano, ty má pečovatelko! Všechno mám a všechny doklady mám v té taštičce od tebe, na krku pod košilí.” V obýváku jsme se rozešli. Dana šla do garáže, já si šel naposledy za sebou zamknout. Pak jsem předal klíče a vyrazili jsme k Medisonu. Na autobusovou zastávku v okrajové části hlavního města jsme přijeli s půlhodinovým předstihem. Město bylo ještě ponořeno do nočního spánku, široko daleko nebylo vidět lidskou tvář. Jen na dálnici, která byla na náspu, od nás vzdálená necelých dvacet metrů, byl provoz jako ve dne. Přepadne-li tě “cestovní horečka”, nelze se jejím projevům nikterak ubránit. Cítil jsem se naprosto vyrovnaný, bez jakýchkoliv známek nervozity z cestování, a přesto to přišlo. Najednou. Jako když udeří z čistého nebe.
„Dano, mám nějaké bolesti břicha. Vidím to velice černě.”
“Musíš dojít rychle na záchod tamhle k té benzinové pumpě.” Ale její otevírací doba byla až od šesti. Vrátil jsem se zpět s krupičkami potu na tváři. Bylo nutné vyhledat bezpečné zákoutí, neb na zastávce se již objevili další pasažéři. Mým posledním útočištěm na americké půdě byl křovinatý porost pod dálničním náspem. Nebylo jiného východiska… Autobus byl přesný jako hodinky. V šest hodin jsme opouštěli město Madison. Na parkovišti po nás zůstalo zaparkované auto, pro které se měla Dana navečer vrátit – už beze mne. Cestou jsme dvakrát krátce zastavili ve dvou městech, kde někteří cestující přestupovali a já měl možnost s Danou vypít malou kávu z automatu. Moc jsme toho spolu nenamluvili. Každý si ty tři hodiny cesty prožíval po svém. Hodně myšlenek, které nám probíhaly hlavou, bylo si jistě podobných. Dana musela vědět, co mě asi v tuto dobu nejvíce zajímá, a tak mě v klidu nechávala unášet vzpomínkami na domov. Několik desítek kilometrů před cílem cesty jsme se dostali do dálniční zácpy. Začínal jsem mít obavy, zda se nám podaří dostat se včas k odbavení na letiště.
“Žádné strachy, Honzo. Jízdní řád jistě s takovýmto provozem počítá a žádná autobusová společnost si nemůže dovolit přijet s nějakým zpožděním. Ztratili by důvěru cestujících a příště by si lidé vyhledali jiné spojení. Autobusových spojů zde moc není, protože placení pojištění cestujících je velice drahé a sníží-li se na takové lince počet zájemců na minimum, pak obvykle společnost krachuje.”
Zanedlouho jsem se opět mohl přesvědčit o pravdivosti slov mé sestry. To v okamžiku, kdy se řidič spojil vysílačkou s centrálou, které hlásil v určitých intervalech, jaký je stav na expresce, a oni jej naopak informovali, jak vypadá situace několik kilometrů před ním. Zřejmě když se blížil k téměř neprůjezdnému úseku, dostal pokyn opustit dálnici. A jak mi Dana postupně tlumočila, naváděli jej dál nejkratšími, ale nejméně frekventovanými ulicemi k letišti.
Posledních pár desítek minut jsem měl možnost vychutnat si pohled na letiště Chicago O Harre při jeho objíždění. Připadal jsem si jako na exkurzi. Pár desítek metrů od nás, ale i ze vzdálenějších míst, startovalo nebo přistávalo každých patnáct vteřin jedno letadlo. A na letištní ploše? Tam to doslova a do písmene vypadalo jako na naší dálnici. Letadla rolující na startovací dráhy si, podle mně neznámých pravidel, dávala vzájemně přednost (když se jejich dráhy křížily), a pokud přejížděla přistávací dráhu, zřejmě na pokyn z věže, vyčkala, až letadlo dosedlo a minulo je, a pak pokračovala ve své cestě ke startu. Viděl jsem (kam mé oko dohlédlo) tři různá místa, kde na startovací dráze, ve frontě čekalo pět šest letadel a další se pomalu blížila od odbavovacích hal.
Zbývalo ještě třicet minut, když jsme míjeli letištní plochu, a já nabyl přesvědčení, že na cílové stanici vstoupíme dřív, než určoval jízdní řád. Mýlil jsem se. Dveře autobusu se otevřely přesně v devět třicet. Nastal ten obvyklý rituál. Zavazadla na váhu, předložit letenku, výměna za palubní lístek a jeden a půl hodiny volného času.
“Tak pojď, bráško. Kufry teď uvidíš až v Praze. Dáme si nějakou svačinu, podíváme se, kde nastoupíš, a ještě budeme mít čas na pokecání.”
Zašli jsme tedy naposledy do amerického “mekáče” a Dana mi přikoupila pytlík sušenek. Abych prý měl po cestě co chroupat, přestože jídla na obou trasách bylo dostatek.
“Co to máš v té zadní kapse?” Nic té mé “pečovatelce” neušlo.
“No, peněženku s pětistovkou, kdybych náhodou doma potřeboval na taxíka, a pár dolarů od vás – papírové dvoudolarovky a nějaké ty památné kovové dolary, co posíláte klukům. A český řidičák.”
“Koukej si to po cestě vyndat a dej si vše do tašky nebo na krk. Mohl bys o to v New Yorku lehce přijít.”
Tak rychle mi snad nikdy čas neuběhl jako ta hodina a půl zde na letišti. “Cestující se společností Continental do New Yorku se připraví k nástupu do letadla.” Tato suchá věta udělala definitivní tečku za mou návštěvou. Objali jsme se. Dana plakala. Já až v letadle. Snad patnáct minut jsme stáli před halou a čekali, než nás pošlou do fronty ke startu. Celých těch patnáct minut byla Dana”nalepená” na skle a mávala. Já též, ale nevím, zda mě viděla. V New Yorku jako by ze mne spadl ten smutek, že opouštím vše to krásné, co jsem do sebe vstřebal za tři měsíce. Teď už jsem si připadal jakoby doma, s dlouhým několikahodinovým čekáním na své nejbližší. Ověřil jsem si, už jako zkušený pasažér na amerických letištích, místo a hodinu svého odletu a rozhodl se prozkoumat okolí. Dokonce jsem se ocitl před letištní budovou a stačilo pouhé mávnutí na taxi a zbývající čas do odletu bych mohl věnovat projížďce po New Yorku. Kdybych měl peníze. Když jsem se vrátil na své stanoviště, zjistil jsem naopak, že nemám ani těch pár dolarů, které mi Tonda s Danou dali. Někdo mi ukradl peněženku. Tu, na kterou mě sestra před odletem upozorňovala.
Letadlo Českých aerolinií, s kterým jsme měli letět do Prahy, mělo hodinové zpoždění. To se odbavením cestujících a doplněním paliva o další hodinu prodloužilo. Přesto nám pilot po odstartování oznámil, že předpokládaný čas přistání v Praze bude v úterý ráno v sedm, místo v osm hodin.
Dveře za pražským celním prostorem se mi automaticky otevřely. V letištní hale nás, asi tak dvě stě pasažérů linky z USA, očekávalo ne více jak deset lidí. Žádná tvář mi však nebyla povědomá. Věděl jsem, že určitě přijede žena s nejmladším synem. Michalovi se nepodařilo uvolnit z práce. Pokud je někdo nepřiveze, přijedou autobusem. Rozhodl jsem se počkat před letištní halou. K oblečení, texaskám a bundě, kterým jsem byl obdarován, jsem nasadil kovbojský klobouk a vyhlížel rodinu. Za tu hodinu čekání se u mě vystřídalo několik taxikářů, kteří mi “lámanou” angličtinou nabízeli odvoz do některého z pražských hotelů. Před osmou hodinou, jak byl stanoven přílet, jsem úmyslně, bez povšimnutí, nechal kolem sebe míjet svého švagra, ženu a syna. Nepoznali mě. Až teprve podle zabarvení hlasu, když jsem zakřičel: “Hallo!” se otočili…
Teprve teď jsem byl konečně doma.
Děkuji všem, s kterými jsem se setkal, že mi umožnili nahlédnout pod “pokličku života” prostého Američana, že jsem mohl zhlédnout velikou část státu Wisconsin a načerpat tolik poznatků a zážitků, abych pak mohl jimi naplnit tyto stránky. Zvláště bych chtěl vyslovit dík své sestře a švagrovi Daniele a Antonínovi Mendlikovým, jejich synům Davidovi a Pavlovi s jejich partnerkami, majiteli hotelu New Glarus Hansovi Lanzlingerovi a řediteli školy Peteru Etterovi.
* * *
Několik vybraných receptů
Americké ženy se vaření příliš nevěnují. Z velikého množství receptů, se kterými jsem se setkával, vybírám několik typických jídel, jimiž si Američané zpestřují svůj monotônně se opakující jídelní lístek. Chodí většinou do restaurací. Pokud se vaří doma, tak se na stolech z nakoupených polotovarů střídá pizza, hamburgery a různě upravené tousty. Má-li hospodyňka čas a náladu, pak vybere z velkého množství časopisů (Dana odebírala dva: Taste of home a Best Recipes) nějaké jednoduché jídlo.
Nepředkládám čtenářům recepty z restaurací na rozmanité druhy hovězích a kuřecích steaků, které se s různými druhy koření upravují na grilu. Přílohou jsou většinou smažené hranolky, pečené brambory ve slupce, bramborová kaše nebo fazole. Kysané sterilované zelí, bez jakýchkoliv dalších úprav, se teplé servíruje jako příloha k několika druhům grilovaných uzenin.
Protože se v amerických domácnostech nepoužívají váhy, jsou všechny recepty uváděny v mírách na šálky, půlšálky, čtvrtšálky a lžičky. Sady měřidel jsou k dostání téměř ve všech obchodech.
Příprava jídel bývá většinou rychlá, odpovídající současnému životnímu tempu celé Ameriky a spojená s věčně a všude se opakující nutností dbát na zdravou výživu. Přeji vám dobrou chuť.
Americká bramborová polévka – Potato Soup
9 lžic másla
12 lžic hladké mouky
3 šálky mléka
2 šálky brambor (syrové,pokrájené na kostky)
1/2 šálku sterilovaných kapií
sůl
Z másla a mouky uděláme světlou jíšku, kterou rozředíme mlékem. Brambory uvaříme zvlášť. Mouku s mlékem povaříme asi deset minut. Přidáme brambory, kapie a dochutíme solí.
Americké smažené kuře Kentucky – Kentucky Fried Chicken
l kuře
1/2 l mléka
1/2 kg hladké mouky
1/2 kg sádla
sůl, pepř, česnek
Syrové kuře naporcujeme, osolíme, opepříme a potřeme česnekem. Střídavě pak porce masa máčíme v mléce a obalujeme v hladké mouce. Obalování opakujeme celkem třikrát. V rozpáleném tuku porce smažíme (nepřiklopené) vždy patnáct minut z každé strany a pak ještě z obou stran po deseti minutách. Pokud maso při obracení nepropíchneme vidličkou, zůstane uvnitř pěkně šťavnaté. Osmažené porce odkládáme na papírové ubrousky, aby odsály přebytečný tuk.
Hovězí guláš – Beef Stew
1/2 kg hovězího masa – zadní
4 lžíce oleje
1 cibule
1 kostka masoxu
3 velké mrkve
4 brambory
2 lžičky solamylu
sůl, pepř
V nádobě na tuku osmahneme cibuli, podlijeme vodou, přidáme masox a na kostky nakrájené osolené a opepřené maso. Dusíme do poloměkka. Pak přidáme na kostky nakrájenou mrkev a brambory. V případě potřeby ještě podlijeme vodou tak, aby všechny suroviny byly potopené, a dusíme, dokud nezměknou brambory. Omáčku na závěr zahustíme solamylem a popřípadě dochutíme solí a pepřem.
Americký guláš – Goulash
1/2 kg mletého hovězího masa
1 cibule
2 lžíce oleje
1/2 šálku kečupu
1/2 kg těstovin (kolínka)
V nádobě na tuku zpěníme cibuli a přidáme solené a pepřené maso. Za občasného míchání (než se uvaří těstoviny) maso opečeme a podusíme s malým množstvím vody. Uvařené těstoviny smícháme s masem a přimícháme kečup.
Chilli po italsku – Texas Chilli
1/2 kg mletého hovězího masa
1 cibule
2 lžíce oleje
4 lžíce chilli kečupu
1 kostka slepičího bujonu
10 feferonek
l lžička solamylu sůl
3 plechovky fazolí (nejlépe různé druhy)
Cibuli a maso osmahneme na tuku a dusíme do měkka. Pak přidáme kostku bujonu, kečup a celý obsah plechovek fazolí. Podlijeme, zahustíme solamylem, přidáme feferonky a deset minut prohřejeme.
Španělská rýže po americku – Spanish Rice
1/2 kg mletého hovězího masa
1 šálek rýže
2 kostky slepičího bujonu
4 lžíce oleje
1 cibule
sůl, pepř
3 stroužky česneku
1 šálek kečupu
1/2 šálku mraženého hrášku
1/2 šálku dušené mrkve
Rýži uvaříme ve vodě s jednou kostkou slepičího bujonu a necháme na sítu odkapat. Na tuku zpěníme cibuli, přidáme ochucené maso, osmahneme a dusíme s jednou kostkou bujonu. Po změknutí masa přidáme kečup, třený česnek, rýži, mrkev a hrášek. Za neustálého míchání vše prohřejeme.
Jemné biskety se sýrama a šunkou – Ham-and-cheese Biscuits
2 šálky hladké mouky
l a 1/4 lžičky prášku do pečiva
1/4 lžičky soli
6 lžic másla
1 stroužek česneku
1/2 šálku šunky (jemně sekané)
3/4 šálku sýra čedaru (hrubě struhaný)
3/4 šálku podmáslí
Předehřejeme troubu na cca 200 st.C. Kromě šunky, sýra a podmáslí smícháme všechny ingredience v hmotu podobné drobence. Pak opatrně postupně vmícháme šunku, podmáslí a 2/3 sýra. Těsto vyválíme na pomoučněném vále do síly asi dvou centimetrů. Hrnečkem vykrajujeme kolečka (biskety) a pokládáme na suchý plech. Jemně každý posypeme sýrem a pečeme do zlatova (asi l0 – l5 minut).
Housková pizza – Pizza Bread
1/2 kg mletého masa
1 veka
2 lžíce oleje
1 cibule1 šálek rajčatového protlaku
1 šálek oliv (sekané)
1/2 šálku parmazánu
1 lžíce pažitky
1/2 lžičky oregana
l/2 šálku másla
200 g eidamu (na plátky)
sůl, pepř
Na oleji zpěníme cibulku, přidáme maso a tepelně upravíme. Pak vmícháme všechny ingredience, kromě eidamu a másla. Veku rozřízneme podélně na dvě poloviny, potřeme masovou směsí a klademe na pekáč vymaštěný máslem. Pečeme asi 20 minut při 160 st.C. Pak pokryjeme zapečené veky plátkovým sýrem a ještě asi pět minut zapékáme.
Měděné penízky – Copper Coins (salát z mrkve)
1 kg mrkve
1/4 šálku octa
2 lžíce oleje
1/2 lžičky hořčice
1/2 lžičky worchesteru
1/2 konz. kondenzované rajčatové polévky (nebo sáčkové)
1 paprika zelená (krájená na kostky)
l cibule velká (krájená na kostky)
Uvaříme mrkev pokrájenou na tenká kolečka (asi osm až deset minut). Ostatní ingredience smícháme v míse se studenou rajčatovou polévkou a přidáne vychladlou mrkev. Přiklopené necháme alespoň dvanáct hodin v ledničce.
Jahodový koláč „na krátko“ – Strewberry Shortcake
2 šálky hladké mouky
1/4 šálku cukru
l lžíce prášku do pečiva
1/4 lžičky sůl
1/4 šálku másla (pokrájené na kostky)
3/4 šálku mléka
2 lžičky cukru krupice (na posyp)
2 lžičky mléka (na potření)
jahody,šlehačka
jahodová poleva
Jahodová poleva: tepelně rozpustíme jahodový a malinový džem rozředěný malinovým likérem na hustou omáčku.
Koláčky: pečeme v předehřáté troubě při 200 až 220 st.C do zlatova (asi 20 minut). Příprava těsta: nejdříve smícháme mouku, cukr, prášek do pečiva a sůl. Pak přidáme máslo a vypracujeme těsto o konzistenci jako drobenka. Do této hmoty opatrně přimícháváme mléko, až vytvoříme hladké těsto. Na pomoučněném vále vyválíme placku o síle asi 2 centimetry, z které vykrajujeme kolečka o průměru asi deset centimetrů. Ta pak klademe na jemně vymazaný plech, potřeme mlékem a posypeme pískovým cukrem. Upečené, po vychladnutí, rozkrojíme na polovinu – jako dortík. Spodní část bohatě naplníme proslazenými jahodami, přelijeme jahodovou polevou, zaklopíme druhou částí dortíku a ozdobíme šlehačkou.
Čokoládové sušenky – Chocolate Chip Cookies
3/4 šálku sádla
1 šálek hnědého (rafin.) cukru
l celé vejce
2 lžíce mléka
1 šálek sekaných vlašských ořechů
1 lžička soli
1 a 3/4 šálku hladké mouky
1 prášek do pečiva
1 šálek sekané čokolády na vaření nebo lentilek
Tuk s cukrem ušleháme do pěny. Postupně přidáváme ostatní ingredience. Vzniklé těsto má mít konzistenci jako bramborová kaše. Na suchém plechu kávovou lžičkou tvoříme bochánky, které při pečení vytvoří kulatou sušenku. Pečeme v předem vyhřáté troubě, při 200 stupních, asi patnáct minut.
Tvarohový dort (pečený) – Cheesecake
Základní náplň:
1 a 1/3 šálku měkkého tvarohu
1 a 1/3 šálku žervé
1 a 1/4 šálku kyselé smetany
4 vejce
1 šálek cukru krupice
1 vanilkový cukr
Vrchní náplň:
1 šálek kyselé smetany (je-li řídká, zahustíme ji žervé)
Spodní placka: Linecké těsto
Dortovou formu nebo ohnivzdornou skleněnou misku vyložíme (dno i strany) lineckým těstem. Suroviny na základní náplň důkladně vyšleháme a hmotu vlijeme do formy, na těsto. Pečeme při 200 stupních asi 30 až 40 minut. Nejlépe suchou špejlí se přesvědčíme, zda se upečený dort nelepí. Pak necháme dort při pootevřených dvířkách (na sílu zápalkové krabičky) vychladnout. Na zchladlou hmotu rozetřeme vrchní náplň a při 250 stupních po dobu asi deseti minut dopečeme. Servírujeme zchlazený, nejlépe druhý den. Před podáváním jej můžeme ozdobit džemem, ovocem, čokoládovou polevou nebo karamelem.
Jablečné koláčky (kynuté)
3 balíčky sušeného droždí do 1/2 šálku teplého mléka
1 šálek svařeného mléka
2/3 šálku másla
2 vejce
1 šálek bramborové kaše (prášek),
4 až 5 šálků hladké mouky
2/3 šálku cukru krupice
1/2 lžičky soli
drobenka a dušená jablka
Drobenka: 100 g cukru, 100 g hladké mouky, 100 g másla
Utřeme máslo s cukrem, přidáme sůl a bramborovou práškovou kaši a vše zapracujeme do svařeného mléka. Po vychladnutí vmícháme kvásek, vejce a postupným přidáváním mouky vypracujeme těsto. V přikryté míse, nejlépe přes noc, necháme vykynout v lednici. Kynutí asi dvakrát přerušíme stlačením nebo promícháním těsta. Z těsta vyváleného na sílu asi půl centimetru vykrajujeme čtverečky, které plníme dušenými jablky ochucenými cukrem a skořicí a spojené pokládáme na vymaštěný plech. Vrchní část, potřenou vejcem, posypeme drobenkou. Pečeme do růžova při teplotě asi 200 stupňů Celsia.