Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Uctivý služebník
V době, kdy jsem začínal rozum brát, tedy na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, se už komunistickému režimu podařilo drobné živnostníky zlikvidovat. Těch několik posledních světlých výjimek by se dalo spočítat na ruce jedné ruky. Mezi nimi byl i holič Barták v domě č. p. 171 s vchodem do krámu po třech vysokých schodech z Tyršovy ulice (dnes v těch prostorách sídlí Marcomnet). Nade dveřmi visel nablýskaný mosazný kotouč, dříve znamení všech oficín.
V městečku bylo více holičů. Pověstný Bóďa Červinka, známý z Hrabalových Postřižin, ve skutečnosti Bohouš Červenka, už byl v penzi a dělal jen maskéra v divadelním souboru Hálek, ale vzpomínám si třeba na pana Heppnera. Ten měl kšeft na Palackého třídě – takovou úzkou tmavou noru, kde se scházeli především fanouškové fotbalového manšaftu Polaban. Spolu s panem Heppnerem tu stříhal i pan Černý, s ulíznutou patkou nad vysokým čelem, a později i Franta, ne neprávem přezdívaný Opilec. Jen o sto metrů dál, (dnes proluka se zdí v bloku mezi Palackého s Dlouhou třídou), stříhal, ale především neustále mluvil holič Dědeček. Na jeho hlavě se skvěla hříva prošedivělých vlasů s vlnami hodnými impresionistického umělce. Když neměl zákazníka, postával v bílém plášti na chodníku, „ručičkulíbal“ dámám a ukláněl se pánům. Na Boleslavskou ulici se chodilo k Jelenovi. Tam, v přední místnosti, sedávaly dámy pod péčí paní Jelenové, její muž v černé lesklé vestě na bělostné košili holil a stříhal vedle. Ti všichni ale už „spadli“ pod komunál.
Já jsem však chodíval jen k panu Bartákovi. Byl to úctyhodný starý pán, s bílou, do špičky sestříhnutou „kozičkou“, s pečlivě upravenými vlasy a s vybraným chováním. I nám, malým klukům, vykal a oslovoval nás „pane“, a nutno podotknout, že si pamatoval příjmení každého svého zákazníka, byť k němu přišel pouze jednou.
To ale nebyl ten důvod, proč jsem volil právě jeho oficínu. Mě sem táhla společnost pamětníků, kteří sem přicházeli posedět, přečíst si Svobodné slovo či Lidovou demokracii, denně čerstvé a zavěšené v bambusových rámech nad řadou židlí podél zdi. Chodili si sem poklábosit, přičemž si jen tak, aby se neřeklo, nechali přistřihnout za korunu knírek, nebo za dvě kačky přeholit tvář. Tady se vzpomínalo na dřívější Nymburk, dědové vykládali o starých časech, mluvilo se o všem, kde se co šustlo, drbalo se o sousedech. A sousedkách. A mezi tím pan mistr cvakal nůžkami, štětkou vytvářel na bradách pánů bohatou pěnu, že vypadali jako čerstvě natočený ležák z nymburského pivovaru, svištěl břitvou po koženém pásku. A pak přišel okamžik, nad kterým do smrti smrťoucí nepřestanu němě žasnout. Ačkoliv se osmasedmdesátiletému panu Bartákovi třásly ruce tak, že by mohl cukrovat buchty pro erár, a přibližování břitvy ke klientovu krku navozovalo asociace podřezávání obětního beránka, když břitvu nasadil, měl tah naprosto pevný a jistý. Nikdy jsem neviděl, tak jako celkem běžně u jiných holičů, na tváři zákazníka jedinou kapku krve. Kamenec k ošetření řezných ran určitě v krámě ani neměl.
Po utření bělostnou utěrkou se obličeji, který byl po proceduře holení hlaďoučký, jak mistr s oblibou říkával, „jako dětská prdýlka“, dostalo jemné masáže vodou po holení a oblaku vůně ze skleněného flakónku s balónkem, na němž se skvěla velká písmena Paris.
A po stříhání – pan Barták šel s dobou a ochotně nám klukům vytvářel na kebulích módního ježka a vzadu na týle zaholoval tzv. havla – dokončil obřad přečísnutím velkým válcovým kartáčem s klikami po obou stranách.
Pak pečlivě zákazníkovi, malému i velkému, oprášil jemnou štětkou vlasy z oděvu, zkasíroval papírovou tříkorunu a s každým se rozloučil: „Uctivý služebník, račte zase navštívit náš závod, budeme se na vás těšit!“
Když za zákazníkem cvakly dveře, vybíhal ještě za ním a ze schodů volal do ulice: „A pozdravujte milostpaní!“
Pamětníci, vzpomínejte!
