Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
VZPOMÍNKY NA PÁRU
Vzpomínky na vlaky a nádraží mám z raného dětství. Bydleli jsme poblíž žižkovského nákladového nádraží v Praze. Můj o devět let starší bratr miloval parní lokomotivy a tak mě často bral s sebou na "mašiny“. Mně byly tehdy čtyři roky. Naše cesta vedla podél zahrádkářské kolonie a pak „kozí stezkou“ do kopečka na most nad nádražím, kde jsme postávali a čekali na vlak, který přijížděl po jednokolejce od Malešic. Byl slyšet z dálky a když se blížil k mostu, měla jsem z černého kouře zprvu strach a zavřela oči. Ovanul nás příjemně teplý a voňavý kouř. Ano, mně ten kouř voněl. Pak už jsem se nebála a na další lokomotivy se těšila. Bratr znal jednoho výpravčího, s nímž si občas o mašinkách popovídal, a tak se dozvěděl, že některé starší typy budou vyřazeny. Tak jsme se s jednou starou lokomotivou, která přijela naposledy, rozloučili, já se slzami. Jednou stalo, že na moje velké žadonění mě výpravčí vysadil do lokomotivy ke strojvůdci. Svezla jsem se jen několik metrů za most, viděla přikládání do kotle, a byl to pro mě úžasný a nezapomenutelný zážitek.
Nádraží v Praze - Bubenči (skica)
Díky bratrovi jsem si lokomotivy také zamilovala. Dodnes slyším charakteristické zvuky nárazníků při "šíbování", které jsme také se zájmem pozorovali. Bohužel žižkovské nádraží už je dávno opuštěné.
Cestovali jsme výhradně vlakem, a to i později s našimi dětmi, auto jsme neměli a ani jsme je nechtěli. Cestování vlakem je nejen pohodlné, ale člověk má možnost pozorovat, poznávat a doslova vychutnávat krajinu, kterou projíždí. I když jezdí po určité trati opakovaně, krajina je pokaždé trochu jiná a má co nabídnout. Ve vlaku přichází inspirace, občas se rodí básně a dokonce se dá i kreslit, třeba jen na koleně.
Vlak pod Hazmburkem
Poslední moje vzpomínka na cestu „párou“ je z jedné červnové neděle roku 1985. Vraceli jsme se z Plzně do Prahy, a jaké bylo naše překvapení, když na druhém nástupišti Hlavního nádraží (tehdy ještě Gottwaldova nádraží), odkud byly vypravovány vlaky do Prahy, stál vlak s dřevěnými vagóny a parní lokomotivou. Cesta byla úžasná, děti nadšené. Tehdy se totiž konala poslední celostátní Spartakiáda, a proto byla doprava posílena historickými vlaky.
Často jsme chodívali na výstavy historických lokomotiv, které se konaly v Holešovicích a v Kralupech nad Vltavou. Své kouzlo mají i lokálky - červenobílé motorové vláčky a ráda vzpomínám na červené „Hurvínky“, v nichž byla kamna.
Nádraží a procházky podél tratí potěší i po stránce botanické. Byla jsem překvapena bohatou květenou, kterou bych nazvala „železniční“. Rostou zde teplomilné druhy, které dobře snášejí sucho. Pro zajímavost uvedu jen některé podle barev květů:
Pamětníci, vzpomínejte!
