Zapomněli jsme? V prosinci 1941 se nad Protektorátem Čechy a Morava v tichosti pod rouškou noci rozevřely padáky. Dne 27. května 1942 parašutisté z operace Anthropoid společně s dalšími parašutisty ze skupin Silver A, Out of Distance, Bioscop a Tin, a také s podporou domácího odboje, provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Řezník z Prahy, jak se tomuto vysoce postavenému nacistovi přezdívalo, atentát přežil, ale 4. června umírá na komplikace v důsledku zranění, které utrpěl při výbuchu granátu. Je vyhlášeno stanné právo, tzv. druhá heydrichiáda a v následujících dnech a týdnech je mučeno a popraveno oficiálně 1585 občanů Protektorátu, i když skutečný počet obětí bude násobně vyšší. Dne 10. června jsou doslova vymazány z povrchu země Lidice, obec, jež s atentátem neměla ve skutečnosti nic společného, počet obětí dosáhne 340. O necelý týden později, 16. června, se další parašutista z výsadku Out of Distance, Karel Čurda, přihlásí na pražském gestapu a zradí. Nezná úkryt hledaných atentátníků, ale zná dostatek kontaktních adres a lidí z Protektorátu pomáhajících odboji. Vlna zatýkání, bestiálního mučení a poprav zajistí okupační moci zbytek informací. Už o dva dny později je obklíčen kostel svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze, v jehož kryptě se ukrývá sedm parašutistů. Ti pak bojují až do nevyhnutelného konce. Proti 800 příslušníkům SS a gestapa drží kostel neuvěřitelných sedm hodin, než jim dojde munice. Poslední kulku si nechají pro sebe. Běsnění nacistické okupační moci nicméně nepolevuje a zatýkání pokračuje mj. i na Pardubicku. Kapitán Alfréd Bartoš, velitel skupiny Silver A, spáchá sebevraždu v bezvýchodné situaci 22. června. Obec Ležáky na Chrudimsku postihne stejný osud jako Lidice o další dva dny později. Vysílal odsud do Londýna Jiří Potůček, s Josefem Valčíkem, padlým v cyrilometodějském kostele, poslední člen Silver A. Ale ani on neunikne svému osudu, vyčerpaný a všemi opuštěný, je zastřelený českým četníkem na začátku července za nejasných okolností (ve spánku / v sebeobraně?). Zatýkání, mučení, popravy a transporty do vyhlazovacích táborů českých vlastenců, odbojářů, příbuzných či známých pokračují dále…
Operace Anthropoid neboli atentát na Heydricha je fascinující, hrdinnou, tragickou a rozporuplnou událostí národních dějin, jednou z nejzásadnějších v tisíciletých dějinách českého národa. Na prvním místě si zaslouží ocenění neuvěřitelné hrdinství všech, kteří se na boji proti totalitnímu zlu podíleli, ať už šlo o tuto akci či řadu jiných, ať už šlo o parašutisty, letce v bitvě o Anglii, vojáky v bitvě u Tobrúku či (ne)obyčejné lidi a rodiny v Protektorátu, kteří pomáhali, jak mohli, a často za to zaplatili životem. Rozdíl mezi životem a smrtí mohlo znamenat jedno přespání, kousek chleba… Statečnost a mravnost těchto hrdinů je nezměrná, hodná obrovské úcty. Zavazuje. U parašutistických výsadků je třeba mít na paměti i to, že od začátku se jednalo o (prakticky) sebevražedné mise, což nikdo nezastíral. V kostele svatého Cyrila a Metoděje položili život za svobodu a vlast Jozef Gabčík (Anthropoid, ročník narození 1912), Jan Kubiš (Anthropoid, 1913), Josef Valčík (Silver A, 1914), Adolf Opálka (Out of Distance, 1915), Josef Bublík (Bioscop, 1920), Jan Hrubý (Bioscop, 1915), Jaroslav Švarc (Tin, 1914). Stovky dalších, kteří jim pomáhali, zemřeli také.
Je nutné zmínit, kdo a proč akci připravil. Zahraniční odboj v Londýně v čele s prezidentem Edvardem Benešem potřeboval, zjednodušeně řečeno, udělat „dojem“ na Spojence a odstranit mnichovskou dohodu a vznik Protektorátu, protože obě události proběhly ještě před vypuknutím druhé světové války (rok, resp. půl roku před útokem Hitlera na Polsko) a z hlediska mezinárodního práva byly v pořádku. Sice nemravné a nečestné, ale… v pořádku. Navíc mnichovskou dohodu československá vláda a tehdejší prezident Beneš (!) akceptovali, stejně jako další prezident Emil Hácha souhlasil (co jiného také mohl udělat?) s vytvořením Protektorátu Čechy a Morava. Bylo tedy potřeba provést politický obchod. Když něco chci, musím něco obětovat. V tomto případě lidské životy. Ne jeden či dva, ale rovnou tisíce. Není možné se domnívat, že by Beneš a spol., v relativním bezpečí Londýna, nepočítali s tím, jak krvavé, bestiální a rozsáhlé důsledky pro obyvatele Protektorátu přinese, pokud jejich akce uspěje. A i když asi nikdo nekalkuloval s tím, že nacisté začnou srovnávat se zemí celé vesnice, tak to, že vesměs bezbranní civilisté budou umírat po tisících, muselo být všem, kdo o akci rozhodovali, jasné. Přesto ji naplánovali a spustili. Nepřekvapí tedy, že když informace o misi Gabčíka s Kubišem prosákly mezi domácí odboj, tak se část odbojářů postavila na odpor a snažila se nejprve Londýn a pak i samotné aktéry od činu všemožně odradit. Oni tu žili, oni věděli, co přijde i kdo za to zaplatí.
Dalším kamínkem do mozaiky tohoto příběhu je samotná postava zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Nikomu se za války nepovedlo odstranit tak vysoce postaveného a vlivného představitele nacistického režimu. Heydrich patřil k naprosté špičce kolosu zla – často bývá označován za muže č. 3 po Hitlerovi a Himmlerovi, i když sestavovat žebříček bestií oblékajících se do lidské kůže se může jevit jako vcelku zbytečné. Heydrich si za svou kariéru vysloužil řadu přezdívek: Plavá bestie, Zlý bůh smrti, Černý kat, Řezník z Prahy… Byl to muž, který zprůmyslnil smrt – byl organizátorem a architektem konečného řešení židovské otázky, jinými slovy, plánu na likvidaci jedenácti milionů evropských Židů. Heydrich byl neskutečně výkonný a efektivní – konference ve Wannsee, kde se genocida Židů domluvila, pod jeho vedením trvala neuvěřitelně krátkých devadesát minut a všechny zainteresované složky a úřady se mu na konci podvolily na slovo a do puntíku věděly, co se od nich očekává. Kromě toho založil zpravodajskou službu SD a později se stal šéfem RSHA, Hlavního říšského bezpečnostního úřadu. Zorganizoval také přepadení vysílačky v Gliwicích, záminky pro vypuknutí války, a po okupaci Polska se podílel na vyhlazovacích akcích proti polským elitám. Hitler ho vyslal do Protektorátu, aby potlačil zdejší domácí odboj, a i zde Heydrich prokázal svou neutuchající píli a výsledky, a ačkoliv do Protektorátu přijel na podzim 1941, na jaře 1942 byl domácí odboj rozprášen a prakticky v troskách. A netajil se ani tím, že Češi v jeho očích jsou podlidé a že je třeba prosadit konečné řešení české otázky (tedy germanizace a vysídlení). Těžko hledat větší ztělesnění zla a nebezpečnějšího nepřítele. Osobně je pro mě Heydrich mnohem větším reprezentantem pekla než amotný Hitler, protože Hitler byl šílený, chaotický demagog, slaboch a hlupák, který – dnešními slovy – si uměl budovat dobré PR a politický marketing, ale největším nepřítelem nacistické mašinérie za války byl právě Führer, jeho totální neschopnost téměř ve všem kromě plamenných nenávistných projevů a současně neukojitelná posedlost rozhodovat vždy úplně o všem – dnešními slovy micromanagement – tedy v součtu naprosto katastrofální kombinace – naštěstí pro svět toužící nežít ve stínu hákového kříže. Oproti tomu Heydrich byl vychytralý, lstivý, morbidně praktický a takřka nezastavitelný. Být v čele Třetí říše Heydrich a ne Hitler, mohly se dějiny ubírat úplně jiným směrem. Proto měl-li být někdo vybrán za cíl atentátu v Protektorátu, nemohlo se políčit na větší rybu.
Filozofická otázka ale zní, kolik opravdových lidí musí zemřít, aby se svět zbavil jednoho démona? A jsou jejich oběti (dobrovolné i nedobrovolné) ospravedlnitelné? Mohlo být Heydrichovo odstranění i s vědomím všech obětí zavražděných v důsledku honby za parašutisty a přízemní touze po pomstě stále ještě lidstvu prospěšné, protože kdyby zůstal naživu, zničil by ještě více životů než po smrti? Naskýtají se i další otázky k úvaze. S jakými pocity se asi hlásili parašutisté do sebevražedných misí? Rozhodli se obětovat úplně vše – nejenom svůj současný život, ale i svou budoucnost. Mohli stát stranou jako tucty dalších, uhýbat pohledem, nekonat nic a čekat, až se bouře přežene – až to za ně vyřeší druzí. On se přece vždycky někdo najde. Místo toho ten prapor zvedli. Věděli, že to budou oni. Obětovali nejen to, čím byli, ale i vše, čím se teprve mohli stát. Obětovali své příbuzné a známé. Rodiny, které měli, a rodiny, které teprve mohli založit. Přesto to podstoupili, vesměs mladí kluci na začátku života, kteří se náhle ocitli na jeho hrůzném konci. Šli bojovat proti Hitlerovi, za svobodu a budoucnost vlasti, jenže...
Následující vývoj ukázal, že tyto cíle nesplývaly v jediný. Hitler byl sice poražen, ovšem jednu totalitu na našem území vystřídala druhá a to na dlouhých čtyřicet let. Naskýtá se proto další hypotetická otázka, zda by tito hrdinové obětovali svůj život, kdyby tušili, jak národ se svobodou draze vykoupenou jejich krví naloží? Situace je o to tristnější a nepochopitelnější, že zatímco v roce 1942 se uskuteční Anthropoid se všemi svými důsledky, tak už v roce 1943 Edvard Beneš podepíše smlouvu se Sovětským svazem o budoucí spolupráci obnovené ČSR a SSSR. Dobrovolně nás včlení do sféry vlivu totalitního režimu a v letech 1945-1948 výrazně přispěje k vcelku hladkému nástupu komunistů k moci a definitivnímu ovládnutí země. K vzestupu totality, během níž hrdinové druhé světové války budou často končit v komunistických lágrech. To byl vděk vlasti, kterého se dočkali ti, kteří přežili. Měl Beneš, který po přijetí mnichovské dohody abdikoval na prezidentský úřad a opustil ČSR, k uzavření takové smlouvy vůbec mandát? Ať už právní či morální?
Vyhnul bych se srovnávání zvrácených a nedemokratických ideologií, nespekuloval bych, zda je něco horší, něco lepší. Zlo je zlo. Stejně tak není třeba řešit, jestli projevy nenávisti vychází z politických, etnických, náboženských, genderových či jakýchkoliv jiných pohnutek. Nezáleží na tom, zda se vraždí ve jménu politické ideologie či náboženského radikalismu, kvůli barvě pleti či majetku. Zlo je prostě zlo. Prosím, nerelativizujme morálku ani nezpochybňujme základní lidské hodnoty. Některé věci jsou prostě pevné a neměnné. Zlo zůstává zlem a nezáleží na tom, jaké používá symboly, barvy či jaký vůdce stojí v jeho čele a jak sám sebe a svůj režim tituluje. Zlo není větší ani menší, zlo je to prostě zlo. A připadá mi, že na toto v dnešní době krutě zapomíná. Že se neuvěřitelně podceňují reálné hrozby pro demokratickou, svobodnou civilizaci. Že se neumíme či nechceme vypořádat se zlem, že zapomínáme na hořkou minulost, že relativizujeme věci, které relativizované být nesmí. A že se tím nejenom zašlapává budoucnost dalších generací, ale špiní památka i těch předchozích.
Most kapitána Bartoše v Pardubicích
V Pardubicích máme dostatek míst a památek připomínající hrdiny druhého odboje. Řada ulic nese jména po padlých parašutistech. Je tu ulice i most kapitána Bartoše, Jiřího Potůčka či Valčíkova ze skupiny Silver A. Můžete se projít ulicemi Jozefa Gabčíka či Jana Kubiše sousedícími s ulicemi Adolfa Opálky, Josefa Bublíka a Jana Hrubého. Je tu ulice Lidická i Ležáků. Dosud stojí Larischova vila, kde byli drženi a následně popraveni obyvatelé Ležáků. Vznikl i lesopark Jiřího Potůčka s kamennými stélami připomínajícími jednotlivé parašutisty. Ve Smilově ulici naleznete pamětní desku v místech, kde kapitán Bartoš skončil v bezvýchodné situaci svůj život. V Pernerově ulici pak dům, v jehož jednom bytě se ukrýval. Dokonce si můžete stáhnout do mobilu aplikaci Geofun, která vás provede po stopách Silver A na Pardubicku. Existuje povedený film Silver A z české produkce. Těch připomínek se tu nachází spousta, přesto si kladu smutnou otázku, zda jsme nezapomněli na hrdinství a poselství obětí těchto výjimečných osob? Nejde jen o to znát jména z učebnic dějepisu a pojmenovat tak tu či onu ulici, ale dostát jejich odkazu a nenechat jejich oběť přijít vniveč. Protože jejich činy zavazují. K boji za svobodnou a demokratickou společnost a život v ní.
Kdy se tedy lidstvo konečně poučí a přestane se paktovat s nedemokratickými ideologiemi a totalitními režimy? Kolik obětí a zmařených životů a generací ještě přijde? A když ne lidstvo, kdy se poučí alespoň český národ?