Stav beztíže
Společně s prvními ptáky jara, přilétali k nám z valašských kopců i naši příbuzní. Strýc Stanislav na motocyklu, teta Věra v přívěsném vozíku.
Já byl tehdy hodně mladý a zahleděný sám do sebe.
Nechápal jsem jejich pošetilost. Řečičky o radosti z pohybu,
ptačí volnosti. Alespoň na chvíli, prý, letět proti větru...
Tehdy jsem nechápal vůbec nic. A tetka Věrka, šátek na babku, nesplňovala můj ideál krásy.
Byl jsem mladý a toužil objevovat. Vzdálené cíle, opravdovou krásu.
Ale stejně jako můj přítel Saint-Exupéry, objevil jsem později jen otisky svých vlastních, tápavých kroků.
S posledními dny podzimu odlétli jednou i strýc Stanislav a teta Věra.
Odlétli na svou nejtěžší, závěrečnou pouť.
Přestože mě vždy zvali k sobě, na Valachy, nezbylo ani skrojek chleba na oplátku návštěvy. Již nikdy neoslovím Standu abych zvěděl,
kudy že to burácel z Velkých Karlovic k nám, do Zlína.
A při jaké rychlosti rozpíná paže do podoby křídel,
aby vzlétl -
Když stav beztíže přichází.
Nikdo již nečeká ve dveřích, cinknout si na zdraví ptáčkem slivovice.
A komu mám dnes říct, že semínko krásných pošetilostí padlo na připravenou půdu.
Dnes chytám vítr do plachet já.
Cestou z kopce na kopec a znova dolů,
rozpínám paže do podoby křídel,
abych vzlétl,
abych zvítězil -
Když stav beztíže přichází.
Strýc Standa na motocyklu Jawa dvěstěpadesát pérák.
Já na bicyklu Merida Cobra.
Slunce v zádech.
Oheň v srdci.
Chorál bez oddechu.
Text. Břetislav Kotyza
Ilustrace: Václava Arnoštová