Nabídněte si české buchty…
David brzy ráno odjel. Měl před sebou jeden z důležitých životních úkolů, jímž byl pověřen svou ženou. Sehnat hezký byt v hezké čtvrti, ne příliš daleko od nákupního centra, ne moc drahý, slušně vybavený, nebude-li s pračkou, ať je alespoň s lednicí a mrazákem. Měl by mít pokud možno balkon a neměl by být příliš daleko od zaměstnání. A zbývala mu jen sobota a neděle. Byt sehnal, protože je šikula, a i když nesplňoval vše podle představ jeho ženy, nakonec po několika telefonátech souhlasila. David je diplomat.
S Danou jsme v pohodě posnídali, a protože jsem odmítl odvoz do práce – byla by to pro ni, když má volno, zbytečná cesta – mohla si v župánku, bez těch ranních “ženských příprav” v klidu vychutnat sobotní ráno.
“Tady máš prachy a až půjdeš z práce domů, kup prosím pár jablek, já udělám Davidovi štrúdl… Dělám ten, co mě naučila před třiceti lety babička. A jestli ty umíš nějaký jiný, pak uděláme každý svůj. Nemám strach, že by se nesnědly, vždyť se nám zítra navečer vrátí Tonda.”
Za jablka jsem byl pochválen. Dokázal jsem prý vybrat pěkná a levná. Byla levnější sice jen asi o dvacet centů, ale já vybíral podle vzhledu, ne podle ceny. Pochvala však byla na místě, protože jsem se dle názoru mé sestry správně řídil jejími pokyny: “Cent k centu a za chvíli máš celý dolar.”
Než jsme se odpoledne pustili do štrúdlů, musel jsem si ještě vyslechnout připomínky k mé započaté práci na renovaci lavice. Dodnes nevím, kde jsem zanechal nějaké stopy. Dal jsem si opravdu velmi záležet na tom, abych vše po sobě důkladně uklidil. Přesto mě překvapila otázkou: “Ty chceš dělat něco s tou lavicí? No, budu ráda, už jsme na něco podobného s mužem mysleli. Víš, je to jeho oblíbená sedačka, kterou už máme třicet let. Dostali jsme ji už jako starší a hned si ji zamiloval. Hodně se na ní nasedával v prvních letech po našem příjezdu, hlavně po večerech, kdy při sklence piva vzpomínal na domov. Ale zatím nic nedělej. Já ti koupím perfektní brusný papír a barvu na natření.”
Samozřejmě že to nechtělo barvu, ale nejdříve mořidlo a pak povrchovou úpravu lakem. Vše mi bylo později schváleno. Ani Dana, ani já jsme však v tuto dobu nevěděli, že budu mít starosti, abych renovaci lavičky dokončil do svého odjezdu. Práce to byla velmi “titěrná” a s pomůckami, které jsem měl k dispozici, velice zdlouhavá. Strávil jsem na opravách několik desítek hodin a někdy v polovině října byla lavice připravená k provedení povrchových úprav lakem. Věřím, že když na ni dnes švagr usedá, jistě zavzpomíná, jak jsme na této “oživené” lavičce stačili ještě před mým návratem domů prosedět několik večerů.
David se vrátil dřív, než se nám podařilo dopéci oba štrúdly. Hned volal manželku, celý šťastný, že sehnal byt. Jeho radostný výraz se během hovoru postupně měnil v zasmušilý. Po třetím telefonátu, které se odehrávaly za zavřenými dveřmi, přišel spokojený: “Maminko, už mi dala ano. Za dva týdny se můžeme stěhovat.” Bytů je dost. V různých velikostech, s různým vybavením, za různou výši nájemného. U slušných bytů mají pronájemci jeden nepsaný zákon. Musíš doložit, že své případné půjčky pravidelně splácíš a že máš roční příjem tak veliký (je to vlastně jakási záruka), abys byl schopen pravidelně platit požadovanou měsíční částku. Předem pak musíš složit nájem na dva měsíce dopředu, který ti po opuštění bytu, pokud je nepoškozen, majitel vrátí v celé výši zpět.
Než dokončil hovor s Dančou, byl moučník dopečen. Po večeři, kdy si David znovu zopakoval kuře na paprice s knedlíkem, ještě spořádal půl šišky jablkového závinu. Zítra měl před sebou volný den a s mámou se těšili, jak proberou události za několik posledních měsíců, co se neviděli. Ale hlavně se už nemohl dočkat táty, od kterého si chtěl nechat schválit vše, co se mu dnes podařilo zajistit.
Dva následující dny v dopoledních hodinách, kdy jsem byl doma sám, začal jsem přetáčet veškeré záznamy, které jsem pořídil videokamerou od mého odletu z Prahy, na videokazety. Chtěl jsem svůj prožitý uplynulý měsíc, touto formou popsaný, odeslat domů jako překvapení. Film líčil mé první kroky na letišti v New Yorku a v Chicagu, seznámil diváka s městečkem New Glarus, s mou první večeří v rybí restauraci – pravým americkým biftekem, s tanečním vystoupením sourozenců, s “večery pod lampou” na terásce ve společnosti Tondy a Dany, nahlédl do bytu mé sestry (možná i trochu vtíravě), představil synovce Davida a jeho nesmírnou chuť k jídlu, natočil jsem přípravy jídel u Dany i při mém zaučování v práci. Zkusil jsem zdokumentovat městečko Kenosha, Monroe a hlavní město Medison. Nahlédl jsme v mnoha případech detailně i pod pulty velkých supermarketů. Nikdy však tato páska na adresu mého bydliště nebyla doručena. Nevadí – přivezl jsem si originály.
Před dalším pracovním dnem jsem se pevně rozhodl, že předvedu všem kolegům v hotelu, jaká je vlastně naše česká kuchyň. Jak vše provedu, jsem měl už dávno vymyšlené. Teď už šlo jen o souhlas “paní domácí” a poskytnutí surovin z jejich domácích zdrojů.
“Máš perfektní nápad, Honzo! Když nemůžou přijít na party k nám, dones jim jídlo do práce… Samozřejmě že ti seženu vše, co budeš potřebovat.” Jak řekla, tak se i stalo. Ba ještě víc: “Vezmi si trochu máku z toho, co jsi mi přivezl, a upeč jim makové a ještě tvarohové a jablkové pravé české buchty.”
Mohl jsem tedy dopoledne před odchodem na odpolední směnu zadělat kynuté těsto. Dana na devátou odjela do práce a já měl před sebou pět hodin čistého času, abych vytvořil buchtičky “jak malované”.
“Člověk míní, pánbůh mění,” tak nějak to říkávala naše babička. Za prvé, když jsem po hodině koukání na televizi zjistil, že se těsto vůbec nehnulo, zahýbalo to se mnou. “Co se vlastně stalo, vždyť jsem použil stejné droždí, jaké mi dala Dana do knedlíků.”
Ne, nepoužil. Nepoužil jsem totiž vůbec droždí. V odpadkovém koši jsem se přesvědčil, že jsem sáhl vedle, že má sestra mezi kořením velikostí si podobné dva druhy sáčků, z nichž jeden bylo droždí a druhý, jak jsem se později dozvěděl, byla želatina. Já použil ten druhý. Založil jsem novou várku, vypnul televizi a snažil se očima pomáhat těstu kynout. Mezitím jsem namlel mák (mlýnek si sestra nechala kdysi dávno poslat z domova), osladil, ochutil trochu skořicí a vanilkovým cukrem, zalil mlékem a … připálil jej.
“No, to by mě šlak trefil! Do pr… do prkýnka dubovýho, co se mi ještě dnes přihodí!?” To bylo druhé povyražení. Příprava tvarohu, podušení jablek a uvaření nové makové náplně jsem úspěšně dokončil současně s perfektním vykynutím těsta.
Začala třetí fáze výroby – provést naplnění, správné uzavření a dokonalé promaštění každé buchtičky zvlášť. Byla s nimi práce zdlouhavá, ale celkem se vydařila. Vůbec by mě však ani ve snu nenapadlo, jak obtížné bude pro mne finále – vlastní upečení. Trouba u amerických sporáků je mnohem větší než naše. U nás máme starosti s upečením velké husy, u nich není problém s pečením velkého krocana. Ovládat počítač pro nastavení teploty a časomíry mě Dana naučila. Když “to cinklo”, že je trouba dostatečně předehřátá, zbývala mi do odchodu do práce slabá hodinka. “Do tak velké trouby se musejí nad sebe vejít přece pohodlně dva pekáče.” Celkem logicky jsem si zauvažoval, a co mi rozum velel, jsem hned provedl. Za necelých čtyřicet minut se bytem linula známá vůně. Z trouby se na mě usmívaly zlatavé buchtičky, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem je po vychladnutí vyklopil a zjistil, že obsah horního pekáče je zespod syrový.
Teď už se nedalo nic dělat. Času nebylo nazbyt. Musel jsem jeden pekáč rychle pocukrovat a připravit k odnesení do práce. Rozhodnutí, co s tím druhým, jsem nechal na sestře, neb jsem toho dnes už dost vyházel. I když jsem se večer ke všemu nepřiznal, jistě bylo Daně jasné, co se v kuchyni odehrálo. Promlouvaly k ní hromady nádobí – mimo jiné dvě mísy od těsta, dva hrnce od máku a ještě k tomu pekáč napůl syrových buchet. Ona si však dokázala se vším vždy poradit. Nedopečené, už studené buchty po příchodu z práce narovnala zpět do pekáče a dala je dopéci. Nikdo by nepoznal, co měly všechno za sebou.
Samozřejmě že cestou do práce s tácem pocukrovaných buchet jsem vzbudil u mých “přátel”, s kterými jsem se denně zdravil, zvídavé pohledy. V práci jsem tác položil na stolek hned u vstupu do kuchyně, přiložil k němu cedulku s krátkým anglickým textem (který mi Dana přeložila): NABÍDNĚTE SI ČESKÉ BUCHTY, KTERÉ JSEM VÁM PŘIPRAVIL. DOBROU CHUŤ VÁM PŘEJE JOHNNY, a za rohem potají sledoval reakci personálu. Nadšení, s jakým toto překvapení přivítali, nebralo konce. Nejdříve každý opatrně očichal, pak se zakousl do té, co si vybral, zvědavě ochutnal těsto, labužnicky převálel na jazyku, jako kdyby degustoval starý ročník vzácného vína, a začal mě pochvalovat. Když se však zakousli podruhé, a zejména ti, co si vybrali s makovou náplní, přestali překvapením kousat. “Co to tam je vevnitř? Z čeho to je? To nám musíš vysvětlit a naučit! Mák? To je mák? No to je fantastické.” Během několika desítek vteřin jsem na tácu nenašel ani drobeček, který by mohl napovědět, cože jsem dnes přinesl. Večer se mi dostalo vysvětlení: “Mák ve Státech, brácho, seženeš pouze v malém balení jako koření a je ještě nějak ošetřený, aby nešlo z těchto semínek dál pěstovat makovice. Zde je to považováno za drogu, a tak se s ním v americké kuchyni téměř nesetkáš. Snad jedině jako jemný posyp na pečivu.”
Řekl bych, že jsem dnešním dnem završil vzájemné poznávání se všemi spolupracovníky v hotelu a od této první ochutnávky české kuchyně se začaly více prohlubovat naše přátelské vztahy.