VÍKEND U MOŘE - srpen 2015
Jakmile můj muž odletěl se synem a vnoučaty navštívit dceru toho času žijící v České republice, pozvala mě kamarádka Míša na víkend do chaty k moři.
„Nebudeš aspoň sama doma a tam je moc krásně, uvidíš! Eva taky jede a co když řekneme ještě Lence, aby se k nám přidala?” „To je skvělý nápad”. Znám děvčata víc jak dvacet let a jsme úžasné kamarádky. Zažily jsme spolu již mnoho krásných i smutných chvil, což utvrdilo naše přátelství.
Míša s Lenkou už odjely v pátek odpoledne, aby si krásných chvil u moře co nejvíce užily. Mě a Evu odvezl její manžel, který shodou okolností jel do blízkého městečka „Tuross Heads” chytat ryby. Měl tam už dávno zamluvené ubytování.
Naše chata se nacházela v osadě “Meringo” sedm kilometrů od města “Moruya”. Nedávno v televizi na programu “ Get away”(pořad o cestování) šel příběh z této oblasti. V „Tuross Head” opěvovali restauraci „Boat House”, kde je vše připravováno čerstvé hned po vylovení z moře. O místě i rybích pochoutkách mluvili velmi pozitivně, proto Eva navrhla: „Co se tam zastavit na oběd?“ Výborně, jedeme si pochutnat. Nebyly jsme zklamány ani jídlem, ani výhledem na moře. Restaurace byla plná a to je co říct, když vedlejší byla poloprázdná.
V televizním pořadu se také zmiňovali o domku, hned vedle naší chaty, kde jsme byly ubytovány. Byl to poslední domek na konci neprůjezdné prašné ulice s výhledem na moře. Bydlí tam stará paní s dospělým synem. Vlajka na stožáru u domku hlásala: „Někde jinde je pět hodin”(It's 5 o'clock somewhere). Na vlajce pod sloganem byl namalován papoušek u kokosového ořechu. Ve čtyři hodiny odpoledne paní pravidelně plní krmítka před domem semínky pro papoušky všeho druhu. Byly jsme svědky, jak se přinejmenším asi padesát papoušků přiletělo nakrmit. Podívaná to byla úžasná. Někdy jich taky přiletí kolem dvou stovek, říkala nám Míša, která tam pravidelně dvakrát do roka s rodinou jezdí a to už celých dvanáct let. Z naší chaty hned vedle domku „papouškové paní“ byl nádherný výhled a my se tím pohledem ani nemohly dosytosti nabažit
Na výlet Míša vzala rodinného pejska Russel teriéra “Rafíčka”, a tak o zábavu bylo postaráno, neboť pejsek stále utíkal a musely jsme tuláka stále volat a hledat, abychom ho úplně neztratily. Vyprávěla nám, že už mnohokrát o něj mohli přijít, ale vždy ho zázrakem našel někdo solidní a zavolal podle čísla na obojku k nim domů, aby si ho vyzvedli.
Tak se tulák pejsek musel držet v chatě a až na procházkách po plážích u moře měl volnost a nemusel být na vodíku. Krasavce Rafíka několikrát navštívila fenka z okolí a to bylo radosti, když se spolu škádlili. Nakonec nám utekli oba, a tak nám zase Rafík zamotal hlavy.
V tom nás volá Eva, že vidí tři velryby, jak vyskakují z vody. S Lenkou jsme tu nádheru také obdivovaly. Byl to pohled z velké dálky. Ale objevila se Míša, která nás upozornila, že na velryby je brzo, že jsou tam koncem září přes říjen až do listopadu. To, co právě sledujeme, jsou vlny, co se tříští o kameny v mělké části zálivu. Ach né, to snad né, zkazit nám takovou radost. Ten pocit, že tam skáčou velryby se nám zamlouval víc. „Říkejte si, co chcete, já tam ty velryby vidím a hotovo”, prohlásila Eva a nedala se v pozorování vyrušovat. V sobotu večer jsme seděly na terase, poslouchaly zvuky moře, zpěvy ptáků a pozorovaly západ slunce. Začalo se pomalu ochlazovat a oba dva radiátory v domě byly pokažené. Zachránit nás mohla pouze malá kamínka na dřevo, ale kde seženeme dřevo na zatopení? Kdepak asi? Přece v lese, to dá rozum, předhodila Míša a šlo se do blízkého lesíka na chrastí a polámané větve stromů. Dotáhly jsme toho dost a praktická Míša přinesla z kůlny pilku a sekeru a dala se odborně do práce, aby nám děvčatům bylo teploučko. Vynikající kuchařské umění na nás vyzkoušela Lenka, která mezi tím připravila chutnou večeři. Co s načatým večerem?
„Budeme hrát člověče nezlob se, co jsem s sebou přivezla“, ozvala se Eva a my bez námitek souhlasily. Měly jsme u hry takovou neobvyklou legraci, že jsme ji opakovaly aspoň třikrát. Došlo i k malému nedorozumění. My s Evou jsme znaly z mládí pravidla hry úplně jinak než naše kamarádky. Ty nám tvrdily, že když se po šestce nasadí a z políčka nepokračuje dál a potom ti zase padne šestka, tak že se musíš vyhodit a začít znovu. S Evou jsme netušily, že musíme samy sebe vyhodit?!
Míša našla anglická pravidla na Guglu a na mou duši, úplně jiná, než jsme s Evou znaly. Že by se česká pravidla vymykala z normálu? Vždyť na tom tak moc nezáleží, přizpůsobíme se a hraje se dál. Děvčata si šla zakouřit na terasu a my s Evou jsme jim za oknem z teplého obýváku hrály komedii pro pobavení. Nasazovaly jsme si na hlavy klobouky, co jsme v domě našly. Najednou Eva odněkud vytáhla koště, na mě zbyl mop a moderní čarodějnice se opět našim udiveným kamarádkám ukázaly za skleněnou stěnou. Holky se mohly potrhat smíchy.
Chtěly nás také pobavit nějakou lotrovinou, a tak uvázaly na pyžamu, která našly krásně rozložené u Evy na posteli, tři uzly. Čekal mě stejný osud, ale moje pyžamo uvězněné v kufru nenašly, k mému štěstí. Druhý den se Lenka zmínila, že nás chtěly pomazat pastou na zuby. Upozornila jsem ji, že je moc dobře, že to neudělaly, neboť tím by mě strašně rozčílily. Uvedla jsem ji do strašného chechotu, až zanaříkala, že chraptí a smát se už ani nemůže, jak ji panty bolí.
V neděli jsme se s Rafíkem znovu proběhly po pláži, nadělaly mnoho památečních fotografií a byl čas jet domů. Libovaly jsme si, jak nám ten víkend přálo počasí a procházkou po písku jsme ozdravily svoje bosé nohy. Vzpomínkový výlet jsme zakončily ve vyhlášené francouzské restauraci “Riverside” v Moruya.
Evin manžel nás potom vyzvedl a odvezl zpět do Canberry. Míša s Lenkou nás následovaly. Na Evinu otázku, kolik manžel nachytal ryb, odpověděl, že ryby byly na dovolené, takže prý až příště. Smích je nejlepší lékař, takže teorie léčivého smíchu se ten víkend potvrdila.