Jistěže Velikonoce budou, nelze je vymazat z kalendáře, ale hlavně z našich myslí, z naší paměti.
Již dosti let je celá rodina slavila v domě rodičů naší snachy, před asi šesti lety u našeho syna a tento rok to mělo být v novém domě naší vnučky.
Bohužel v tomto roce se rodina nesejde. My praprarodiče budeme sami, syn se snachou a nejmladší synem v jejich domě, jejich prostřední syn a náš vnuk bude se svou snoubenkou a naše vnučka bude se svou rodinou. Manželem a třemi dětmi.
Nikdo z nás nebude mít na stole mazanec a beránka, vždyt ani již nemám formu. Vajíčka barvit nebudu, však oni všichni mají rádi ta čokoládová.
Na našem stole bude pěkný velikonoční ubrus. Jak je starý nevím, ale je to již snad více než třicet let, když jsme ho dostali jako dárek od velmi blízkých přátel krajanů. Také bude na stole v rámečku pěkný velikonoční obrázek, který před dosti léty pro nás namalovala vnučka mého bratrance v Brazílii.
A co velikonoční karty, které posílám přátelům?
Nemáme vycházet z domu, hlavně do míst, kde je dosti lidí. Obchod, kde lze koupit karty a pošta, jsou ve velkém nákupním středisku. Jsme vděčni za přátele, kterým můžeme pěkné přání poslat přes internet, nebo jim alespoň zatelefonovat.
Musíme se podřídit tomu co se ve světě děje, ale na Velikonoce nezapomeneme. Však tak jsem vyrůstala v rodině, mezi přáteli a také sousedy, ve víře, která je stále tou nejsilnější oporou.
Ovšem k Velikonocům patří také tradice. Ano, proto upeču velikonoční nádivku a na zelený čtvrtek musí být špenát. To snad ještě dokáži, to prostě musím.
Hezké klidné Velikonoce plné božího požehnání, štěstí a hlavně zdraví přeje Jana!
Popisky foto: Ta černobílá je z počátku čtyřicátých let a slavili jsme tak jako vždy se sousedy Boží Tělo. Na druhé fotografii jsou vnoučata a pravnoučata ceé rodiny u našeho syna minulé Velikonoce.