NEMLUVÍM ANGLICKY
V motelu “Rest Easy” v Modrých Horách (severozápadně do vnitrozemí od Sydney) v osadě “Wentworth“), se dějí podivné věci s podivnými lidmi. Motel známe už z dřívější návštěvy. Před několika lety jsme se tam s manželem na týden ubytovali. Projížděli a poznávali jsme krásy Modrých Hor. Tentokrát jsme přijali nocleh pouze na dvě noci. Chtěli jsme vidět známou, která bydlí v “Katoombě”, krásné osadě nedaleko motelu. Známe se už dvacet pět let od doby naší emigrace. Ida moc krásně maluje, a tak se nám nápad uvidět ji, moc zalíbil. Ukáže nám nové obrazy a pokocháme se inspirací z této krásné oblasti Austrálie. Ida měla radost ne jenom z telefonátu, ale i z blízkého setkání. Nejdříve nám vyčinila, co že to jsou za nápady jít bydlet do motelu, když máme ji? Měla pravdu, ale tím, že nás napadají takové návštěvy uskutečňovat náhle (takzvané přepadovky), nechtěli jsme ubohou Idu zničit nervově, když nás tak dlouho neviděla.
Domluvili jsme sraz v motelu. Zaplatili jsme si pobyt s večeří a počítali jsme s tím, že v osm hod. za námi přijde a my ji pak budeme následovat k ní domů na domluvenou skleničku vína a přátelský pokec. Nemohla se holka dočkat. Ještě ani nezačali roznášet předkrm a už seděla s námi u stolu. Jak tak povídáme jeden přes druhého, naplněni zprávami nastřádanými za několik let, neuniklo nám, že nás obsluhuje zvláštní člověk.
V jídelně motelu sedělo asi padesát hostů čekajících na večeři jako my. Obsluhující byl černě oblečený, jak to u číšníků obvykle bývá. Hádali jsme, že snad by to mohl být Ital. Číšník znenadání začal kroužit kolem hostů s proutěným košem a rozdával rohlíky. Neustále odbíhal pro nové rohlíky. Divili jsme se, jak uvažuje. Proč si jich do tak ohromného koše nenaskládá víc najednou, aby tolik neběhal?
Byla to zvláštní podívaná, malý člověk, velký koš. Tvářil se přihlouple, jako kdyby mu nějaké to kolečko v hlavě chybělo i podle toho jednal. Možná nás zmátl ten jeho účes na blbečka. Do kuchyně z jídelny byly létací dveře, jak to také obvykle v restauracích bývá. Podivný číšník při každém odchodu z restaurace do kuchyně rozkopl dveře a bez úhony proletěl na druhou stranu. Po určitém čekání, když jsem dojídala poslední sousto rohlíku, neboť hlad byl silnější než čekat s rohlíkem na polévku, se rozletěly dveře a černě oděná postava nesla na paži naskládané bílé talíře s polévkou až po rameno, poslední talíř přidržován bradou. Když se postava objevila u našeho stolu, Vladimír zdvořile pozdravil a zeptal se, jak se mu dnešního večera vede? Číšník se zarazil, odstoupil od stolu a mumlal „No English”. Nahodil opět ten zoufalý, přiblblý obličej.
Zkoušeli jsme vyzvídat.:”Ital? Španěl? Portugalec? “ „No English, no English“. Nechali jsme před sebe postavit polévku. Nutil ji i Idě. Ukazuji mu na prstech, že jenom dvě k našemu stolu. Ida je návštěva, v hotelu nebydlí, informuji ho. Užasle se díval a vymáčkl ze sebe: „Polévka zadarmo (soup free)”. Postavil talíř před Idu. Ta mu nakazovala, ať polévku odnese. Jakmile odplul a zmizel za dveřmi, říkám Idě.:” No vidíš, holka, jaký mají přehled, ani neví, že sem nepatříš. Po polévce se náš “No English“ dal do roznášení hlavního jídla. Zase působil nemotorně, děsivě, nebylo možné jeho chování přehlédnout.
Všichni už měli jídlo před sebou, jenom náš stůl ne. Už jsem se stávala netrpělivá, zlostná, když jsem ho viděla, jak se uprostřed místnosti točí, vejrá a obsluha vázne. Prostě mě začal lézt na nervy. Když se k našemu stolu přenesl jeho kukuč, tak ho pokynem ruky zvu, ať laskavě přinese jídlo i nám. Ťukl se do hlavy, rozkopl dveře a v zápětí před nás slavnostně staví talíře s jídlem, opět i před Idu.
Zase to samé: “Ne, ne ne, já tu nebydlím”, oznamuje Ida. Vladimír se snažil napojit na anglicky nemluvícího. Vydralo se nu z hrdla: ”Ola como staz”. Naučil se tento pozdrav při příchodu do Austrálie od Španělů. Kdyby mu však dotyčný španělsky odvětil, byl by Vladimír v šoku. Naštěstí neodvětil. Zábavná postava odstoupila, otočila se a strachy pelášila s talířem, který Ida odmítla, do kuchyně. Vztek mě přešel, večeře nám moc chutnala. Vztek vystřídala lítost. Líto mě bylo emigranta, který prochází tím samým obdobím, jakým jsme procházeli i my před dvaceti pěti lety po příjezdu do Austrálie. Mrzelo mě, že nikdo z personálu mu nechvátá na pomoc, že ho vše nechají dělat samotného. Ještě nás udivilo, jak odnáší talíře po večeři. Naskládané jeden na druhém, asi třicet dohromady přidržované bradou, se kterými se vratce potácel před lítačky.
Lidé v restauraci čekali, jak se situace vyvine. Jak jinak, než že zázračným způsobem kopl do dveří a proběhl na druhou stranu. Poslední fáze večeře byla výborná zmrzlina. Když ji všem hostům kromě Idy naservíroval, to už zřejmě pochopil, že do motelu nepatří, se náš obsluhující postavil doprostřed jídelny, prohrábl rukama blbečka z čela dozadu, vyměnil přiblblý výraz za usměvavou tvář a perfektní angličtinou pozdravil společnost. Potom začal ze sebe chrlit skotské a irské vtipy, smál se, my s ním a hrál úžasnou komedii.
Všechno, co jsme s ním prožili, byl jeho herecký výkon. Asi napodoboval anglický seriál “Folty Tower”. Chvíli jsme ho poslouchali a potom jsme s Idou odcházeli k ní domů. Při odchodu nás číšník oslovil. Mrzelo ho, že Ida odmítla jeho polévku. Smáli jsme se s ním, jak nás dostal, že měl štěstí za naší poctivost, jinak se Ida najedla zadarmo, když byla tolikrát k tomu nucena.