Leden, první měsíc v novém roce
Je leden, první měsíc v novém roce, je první tedy důležitý. Jistě ne všichni lidé počítají leden tak důležitý, ale naše rodina, tedy zejména my s manželem si ledna vážíme.
Právě totiž 3. ledna roku1960 byla neděle, ale jak se tehdy různě přehazovaly pracovní dny, tato neděle se stala dnem všedním. Ano, opět pro nás to nebyl „všední“ den, byl to náš svatební den. Nejdříve jak byla tehdy povinnost, jsme byli oddáni na staroměstské radnici a potom přes náměstí jsme jeli na tu pravou svatbu do kostela sv. Jakuba. Uprostřed náměstí proti nám najednou vyšla z Dlouhé ulice celá řada kominíků a navíc začalo ještě trochu pršet.
Proto jsme tedy mohli v tomto lednu 2020 oslavit diamantové výročí naší svatby, opravdu celých šedesát let. Ano, kominíci a déšť, nebo že snad ještě něco víc? Docela určitě.
Když jsme byli manželé již 30 let v roce 1990, žili jsme již v Austrálii více jak 20 let. Do podniku, kde můj manžel již dlouhou dobu pracoval, přišel právě koncem tohoto roku nový hlavní ekonom, Arthur. Velice si s manželem hned rozuměli. Po svátcích si popřáli vše nejlepší do nového roku a nový kolega manželovi svěřil, že budou s manželkou 3. ledna slavit dvacáté výročí jejich svatby.
Nikdy jsem nevěřila na náhody. Naši přátelé, rodilí Australané měli svatbu přesně deset let po nás. My v Čechách a oni v Austrálii.
Od toho roku slavíme naše výročí vždy společně.
Zatím jsme museli vynechat jen jednou, bylo to v roce 1994, kdy byly velké požáry buše.
Letos na to velké výročí jsou požáry ještě daleko horší a tam kde oni žijí je právě ta jedna z nejhorších oblastí.
Město se jmenuje Bargo a je od nás vzdálené 160 kilometrů. Jednou asi před třemi týdny museli dům opustit a když se potom mohli vrátit, dům byl v pořádku, ale dvě garáže, vše co v nich bylo a ještě traktor naprosto vyhořelé a právě tak buš daleko dokola kolem nich.
Začali jsme se smiřovat s tím, že nebudou moci dlouhou a nebezpečnou cestu k nám vykonat, protože bohužel já bych k nim nedojela i když manžel by mě tam rád dovezl.
Ale přátelé jsou přátelé, nejen že jsou značně mladší než my, ale požáry kolem nich se přece jen uklidnili a tak téměř na poslední den hlásili, že přijedou na oslavu k nám.
Cesta jim trvala celé dvě a půl hodiny, ale dorazili včas k obědu a měli jsme ještě možnost v klidu připít šampaňským a pojíst něco sladkého.
Pak jsme již jen velmi napjatě čekali na zprávu, že dojeli domů v pořádku a kolem nich není další oheň.