Grébovka
Jsem v Praze a přemýšlela jsem, kam na procházku. A kam jinam než do parku. Našla jsem si na internetu Havlíčkovy sady. Půjdu od Botiče, ale kamarádka mě přesvědčila, že to není žádný park na rovině, že bude nejlepší začít nahoře a scházet dolů. Nastoupily jsme do tramvaje a jely přes Mírák k zastávce Jana Masaryka. Dočetla jsem se, že Jan Masaryk tento park miloval, rád v něm odpočíval, neboť v něm nacházel nejvíce klidu.
Vstoupily jsme do zahrady vchodem od Vinohrad a hned jsme se musely zastavit, abychom obdivovaly umělou jeskyni Grottu. Umělou krápníkovou jeskyni obklopenou skalkami. Posadily jsme se na lavičku, abychom si tu krásu vychutnaly a ten neskutečný pohádkový obraz byl nahoře zakončen současnou realitou, řadou obytných domů z ulice. Jeden vjem neruší druhý, naopak vytvářejí spolu harmonii. Člověk se musí zadívat, aby poznal předěl.
Se stavbou se začalo v roce 1871, hned jak Moritz Gröbe jako čtyřicetiletý, pozemek o rozloze 11 hektarů na Královských Vinohradech svažující se k Botiči, zakoupil.
Moritz Gröbe, rodák ze Saska, přišel do Čech za prací. Jako mladý byl zaměstnán u Vojtěcha Lanny. U firmy zaměřené na stavbu mostů, lodní dopravu a budování železničních tratí. Začínal v Českých Budějovicích a skončil jako společník firmy Lanna a Schebek. Získal velký majetek, proto si mohl dovolit tak rozlehlý areál zakoupit a vybudovat na něm monumentální vilu, luxusně zařízenou, své letní sídlo s výhledem na údolí Botiče. Využil zeminu z budujícího se vinohradského tunelu pro úpravu své části zahrady. Celý areál – Gröbeho novorenesanční vila, Pavilon, Grotta, usedlosti Horní a Dolní Landhauska a vinice s Viničním altánem hovořily o jeho dobrém vkusu, plnému pracovním nasazení a vytrvalosti dovést své představy ke zdárnému cíli. Zahradní areál nebyl tehdy veřejnosti přístupný. Pořádaly se zde slavnosti a bály jen pro známé. Gröbe a jeho manželka Marie roz. Miechura měli syna a tři dcery. Deset let po zahájení prací ochrnul po mrtvici a byl odkázán na pojízdné křeslo. Zemřel v roce 1891 ve věku 62 let, tři roky po dokončení prací.
Od jeskyně jsme se rozhodly, kterou cestou půjdeme dolů. Cesty upravené, přírodní povlovné schodiště členěné kořeny nám nepřipadalo nikterak strmé, nebránilo nám v prohlídce parku. Posléze jsme se posadily na lavičku a nechaly se ukolébávat tou krásou a léčivým tichem. Cestou jsme potkávaly usměvavé tváře a občas prohodily pár slov. Při procházce jsme se zastavovaly, panorama města slunce zlatilo, až posléze jsme zakotvily ve dřevěném Viničním altánu. Usadili jsme se u prosluněného stolečku a objednaly si kávu a růžové polosladké víno ze zdejší vinice. Vinice pokrývala stráň pod námi svažující se k řece. Teď na počátku jara jen berličky pro holé kmínky. Dosud neopeřené. Protější stráň, to byla v plném slunci naše Praha.
Dopily jsme kávu, vychutnaly si vínko a pomalu se spokojeností v duši opouštěli Gröbeho sen – Havlíčkovy sady.