Odpusť mi, Otče, neboť jsem zhřešil
Onoho Štědrého večera se čas jen pomalu blížil k půlnoci, když páter Mallone konečně usnul, ale po pár minutách se zase probudil. Pocítil nevysvětlitelné nutkání vstát, dojít ke hlavnímu vchodu kostela a otevřít obě křídla ozdobných dveří dokořán až by vítr dovnitř navál vířící sníh, než by došel ke zpovědnici, usadit se tam na své místo – a čekat.
Na co by měl čekat? Kdo ví? Kdo by mohl odpovědět? Ale nutkání bylo tak silné, že se mu nedalo protivit.
„Co se to se mnou děje?“ bručel si pod nos, zatímco se oblékal. „Nejspíš mi přeskočilo! Kdo by se v takovou hodinu dnes vypravil do kostela, ať už dobrovolně nebo poslušen cizí vůle? Proč vlastně musím…“
Ať tak či onak, oblékl se, vyšel do mrazu, došel ke kostelu a rozevřel ozdobná křídla dveří hlavního vchodu, a jak se ohlédl kolem, zarazil se při pohledu na nádherné umělecké dílo, jež se ukázalo jeho zraku. Ten pohled působil mnohem silnějším dojmem než sebelepší obraz krajiny: bohatě sněhem ozdobené střechy, lucerny s čepicemi sněhu a s crčky rampouchů, hebkým přehozem povlečená auta sklánějící se k chodníku, jako by zde čekala na požehnání. Zatajil dech, opojen tou nebývalou krásou, pak vstoupil dovnitř a zamířil ke zpovědnici, sněhové vločky se za ním nesly jako vlečka.
„A teď tu dřepíš jako balvan!“ pomyslel si v duchu. „Zbláznil ses, dědku? Tady nemáš vůbec co pohledávat! Vrať se do postele!“
Ale vtom se k jeho uším donesl jakýsi šum: nějaký příchozí se na okamžik zastavil ve dveřích, pak se po kamenných dlaždicích rozlehly kroky, nečekaný návštěvník nyní rozpačitě postával před zpovědnicí, ale ještě ho nebylo vidět přes mřížku přepážky. Páter Mallone tiše čekal.
***
„Vyzpovídejte mě, Otče,“ zašeptal čísi hlas. „Neboť jsem hřešil!“
Páter Mallone ještě stále nemohl uvěřit, že v takovou hodinu se z nějaké příčiny stala neznámému zpověď nutností, a tak jen řekl:
„Kdo ti řekl, že je kostel v noci otevřený a že jsem ve zpovědnici, abych tě vyslechl?“
„Otče, modlil jsem se,“ zazněla tichá odpověď. „Pán to tak zařídil, abyste se vzbudil a otevřel kostelní dveře.“
Na to se nedali nic říci, a tak páter i ten druhý, s chraptivým hlasem hříšníka, strnuli v dlouhém a ledovém mlčení; ručičky hodin se dále blížily k půlnoci, až posléze příchozí se ze tmy připomenul:
„Vyzpovídejte hříšníka, Otče!“
Páter Mallone přímo bytostně cítil, jak se s každou vteřinou pomalu blíží vánoční půlnoc, nicméně se sklonil k zamřížovanému okénku a s námahou řekl místo obvyklého úvodu zpovědníka:
„Nepochybně na tobě spočívá těžké břemeno hříchu, když jsi kvůli tomu vyšel z domu za dnešní noci, aby se splnilo nemožné, které se ukázalo možným jen díky tomu, že Pán tě vyslyšel a svého služebníka vystrnadil z postele.“
„Moje hříchy jsou ostudné, Otče, jak sám uslyšíte!“
„To bylo dávno,“ zašeptal smutný hlas za tenkou přepážkou. „Stalo se to právě před šedesáti lety…“
„Mluv hlasitěji! Před šedesáti lety?!“ Zpovědník zůstal užaslý s otevřenou pusou. „Tak dávno?“
„Šedesát let!“ Následovala mučivá pauza.
„Pokračuj!“ řekl páter, ale hned si vyčetl, že možná narušil průběh zpovědi.
„Je to právě šedesát let, když mi bylo dvanáct,“ řekl ten stále stejně smutný hlas. „Ve svátečním týdnu jsem se s babičkou vypravil na vánoční nákupy. Bydleli jsme v malém městečku na východním pobřeží. Do obchodů a zpátky se chodilo pěšky… Tehdy ještě nebyla auta jako dneska, pravda? Šli jsme co noha nohu mine, naloženi balíčky s dárky, když mi babička něco vytkla – už si vůbec nepamatuji, co to bylo, ale mě to rozezlilo natolik, že jsem přidal do kroku a pak už jsem jen utíkal a utíkal. Zdálky jsem slyšel, jak na mě volá, jak křičí, křičela ze všech sil, abych se k ní vrátil, ale já jsem se nevrátil. Hlasitě plakala, věděl jsem, že se trápí, a to mě ještě popíchlo do vzdoru, vysmál jsem se jí a utíkal ještě rychleji. Domů jsem samozřejmě dorazil jako první, a když pak i ona, už sotva dechu popadala, vešla do dveří, roztřásla se usedavým pláčem, až se zdálo, že to nebude mít konce. Tehdy jsem se zastyděl, a potichu se schoval venku…“
Neznámý se odmlčel. Čas zvolna dál plynul k půlnoci.
Zpovědník mu po chvíli přišel na pomoc:
„To je všechno?“
„Je toho dlouhá řada,“ smutně pronesl hlas za přepážkou.
„Pokračuj!“ řekl páter s očima zavřenýma.
„Stejně tak jsem se zachoval i k mamince, to bylo před Novým rokem. Něčím mě rozzlobila. Utekl jsem a slyšel, jak za mnou volá. Ale jen jsem se ušklíbl a utíkal pryč, dokud mi síly stačily. Proč? Proč, můj Bože, proč?“
Páter nevěděl, co by na to mohl říci.
„To je všechno?“ zeptal se po chvíli málem neslyšně, podivně rozrušený cizím přiznáním.
***
„Jednou v létě,“ pokračoval hlas, „mě nějací výrostci zbili. Když utekli, spatřil jsem na keři párek motýlů, jak si tam spolu bezstarostně poletovali. Z té jejich pohody ve mně vzkypěla zloba. Lapil jsem je do dlaní a rozmačkal na kaši. Otče, jak se stydím!“
Do kostela nyní otevřenými dveřmi zaletěl vítr: oba se otočili tím směrem a uviděli bělostný stín, vířící vlnami sněhových vloček na kamenných dlaždicích kostela.
***
„Ještě jedna ostudná příhoda se stala, když mi bylo třináct,“ zase promluvil návštěvník, přemáhal ho stud, ale našel v sobě sílu pokračovat. „A zase se to stalo těsně před vánocemi.
Přišel jsem o psa, říkal jsem mu Bo – utekl a nevrátil se celé tři dny a tři noci. Měl jsem ho radši než sám sebe, než svůj život. Pes to byl neobyčejně chytrý a odplácel se mi nekonečnou věrností. A najednou zmizel, a všechno to krásné zmizelo s ním. Čekal jsem. Plakal jsem. A zase čekal. Modlil jsem se. Nehlasně jsem křičel. Věděl jsem, že se už nikdy, nikdy nevrátí! Ale potom náhle, ve dvě hodiny v noci, kdy se venku valily spousty mokrého sněhu, na cestách to jen čvachtalo sněhovou břečkou a ze střechy odkapávaly rampouchy, zaslechl jsem ve spánku nějaký úplně jiný zvuk, vzbudil jsem se a pochopil, že se pes pokouší podhrabat pode dveřmi! Vyskočil jsem z postele jako blázen, div jsem si nezlomil vaz. Popadl jsem kliku dveří – a na prahu jsem uviděl mého nešťastného Bo: byl celý promáčený a zablácený, třásl se zimou, ale zářil radostí. Radostí jsem zakřičel, vtáhl ho do domu, zabouchl dveře, padl na kolena, přitiskl ho k sobě a už jsem se rozbrečel. A pak jsem konečně utichl. A víte, co následovalo? Dovedete si představit ten hnus toho, co jsem udělal? Zmlátil jsem ho. Ano-ano, ztřískal. Bil jsem ho pěstmi, klouby sevřených prstů, dlaněmi, a zase pěstmi a k tomu jsem křičel: ,Já tě odnaučím odcházet si bez dovolení, já tě odnaučím utíkat si kam chceš, jí tě naučím poslouchat, jak jsi mi jen mohl tohle udělat, jak jsi jen mohl?!´A mlátil jsem ho, dokud nezačal cenit zuby – až pak mi došlo, co jsem vyváděl. A on to bez hlesu snášel, držel, jako by rozuměl mým slovům, že se ukázal nehodným mojí lásky a důvěry; ale nehodným lásky a důvěry jsem se ukázal já. Tak jsem ho odstrčil, brečel jsem, až se slzy jen lily, pak jsem ho celý udýchaný zase popadl kolem krku, přitiskl k sobě a křičel: ,Odpusť mi to, Bo, prosím tě, odpusť mi to! Tohle jsem nechtěl, Bo, odpusť, odpusť!´Ale copak mi mohl odpustit, Otče? Kdo byl Bo? Němá tvář, zvíře, pes, můj miláček. Díval se na mne tak překrásnýma černýma očima, až se mi srdce svíralo, a od té noci je navěky uzamčené hanbou. Dodnes jsem si to nedokázal odpustit. Od té noci mě pronásleduje vzpomínka na milovaného psa a na vlastní podlost. V období vánoc, ne jenom v posledních dnech starého roku, a jmenovitě v předvečer vánoc, vždy se přede mnou zjeví přízrak mého psa. Vidím ho jako živého, slyším, jak do něho duní a pleskají mé údery – dodnes mě drtí pocit viny. Ach, můj Bože!“
Neznámý ztichl a jen se otřásal potlačovanými vzlyky.
***
Až za hodnou chvíli ze sebe páter vypravil:
„Tak proto jsi dnes tady?“
„Ano, Otče. Copak to není hrozné? Copak to snad není hanebné?“
Páter nebyl v silách odpovědět: dech se mu krátil a slzy mu stékaly po lících, ale on si je neotřel.
„Odpustí mi To Pán, Otče?“ zeptal se příchozí.
„Ano.“
„A vy – Otče?“
„Ano. Ale dovol, abych ti také něco vyprávěl, synu. Když mi bylo deset, přihodilo se mi to samé co tobě. Zrovna tak jsem se nezachoval k rodičům, zrovna tak jsem se později nezachoval ke svému psu, kterého jsem miloval nade vše na světě, ale utekl mi a mě zachvátila nenávist, a když se vrátil, hladil jsem ho, a ztloukl, a zase začal hladit. Až do dnešní noci jsem o tom nevyprávěl živé duši. Po celé ty roky mě pálila hanba a stud. Svému zpovědníkovi jsem se vyzpovídal ze všeho – ale tohle jsem zamlčel. Až nyní jsem pro to našel slova…“
Oba se na chvíli odmlčeli.
„Co tím myslíte, Otče?“
„Pán, náš Pán, milý člověče, Pán Bůh nám odpustí. Konečně jsme našli odvahu se otevřít a říci všechno. Pokud jde o mne – nyní prosím zase já – tebe. Ale nakonec…“
Starý zpovědník nedomluvil, jen polykal slzy.
***
Neznámý pochopil a opatrně se zeptal:
„Otče, vy chcete, abych – já – vám dal odpuštění?“
Páter jen mlčky přikývl. Snad neznámý zahlédl stín pokývnutí, protože tiše dodal:
„Už jste je dostal!“
Kdo ví, jak dlouho pak seděli ve tmě, ale u vchodu se objevil ještě jeden bělostný přízrak, promíchal se s vířícím sněhem a zmizel.
„Než půjdete domů,“ řekl páter Mallone, „prosím, vypijte si se mnou sklenku vína!“
Mohutné hodiny na věži začaly odbíjet půlnoc.
„Už jsou vánoce, Otče!“ řekl hlas za přepážkou.
„Všechno nejlepší!“
***
Starý páter se pomalu zvedl ze sedátka. Čekal, že uslyší podobný pohyb za přepážkou. Ale odtud nebylo slyšet zhola nic. Zpovědník se zachmuřil, otevřel dvířka a nahlédl do oddílu pro kajícníka. Uvnitř nebyl nikdo. Starý páter cítil, jak mu poklesla čelist. Ledové vločky sněhu mu padaly za límec. Natáhl ještě ruku a prohmatal temnotu. Bylo tam zcela prázdno…
Ohlédl se, pozorně se zahleděl na vstupní dveře kostela, pak spěšně vyšel na ulici a rozhlížel se. Sníh kroužil jako předtím, zvon věžních hodin dozníval do noci. Zaváté ulice byly liduprázdné jako předtím, nikde žádné stopy.
Přišel domů celý rozladěný a zavřel za sebou domovní dveře, když jeho pohled upoutalo vysoké zrcadlo v chodbě.
V chladném odrazu spatřil starého známého. Sebe sama.
Bez rozmýšlení zvedl ruku a požehnal příchozího znamením kříže. Příchozí v zrcadle učinil to samé. Starý páter si otřel slzy a šel vyhledat láhev vína pro vzácného hosta.
Na ulici, spolu se spoustami sněhových vloček ve vzduchu, tančily vánoce.