Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdislav,
zítra Robin.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Příhody Pošlýho Žibřida (3/7)
 
Mám ještě pokračovat?

No jak myslíte, dobře tedy.

Nebojte se, moje sexuální orientace je zcela normální, takže i ty běžné lásky se mně taky žádnou velkou oklikou nevyhnuly a co si budeme povídat. Na čele své jméno naštěstí napsané nenosím, takže moje blonďatá hlava některým slečnám docela imponovala a já se tomu ani trochu nebránil.

Skutečný problém nastal až v tanečních.

Taneční mistr vplul na parket a hledal mezi námi novici někoho, na kom by mohl demonstrovat příkladné společenské chování vzorného tanečníka. Samozřejmě jsem mu musel utkvět v oku právě já.

 Dovedl mě doprostřed sálu a jako partnerku mně svým zkušeným okem, vzhledem k mé tělesné výšce, vybral přímo skvostnou brunetu, která, když šla k nám, přímo zářila štěstím, oči jí plály vzrušením a doopravdy v té chvíli vypadala jako princezna.

„Mladý pán se nám představí,“ vybídl mě s milým úsměvem taneční mistr a já si poprvé uvědomil, že nastala ona chvíle, která samozřejmě musela někdy zákonitě přijít, jenom jsem nečekal, že to bude tak brzy. Jen mně u toho chyběl můj cynicky culící se otec a jinak jsem již nic nepostrádal. Vše začalo směrovat do obvyklých kolejí, které mně byly až moc dobře známé.

Usmál jsem se, jak nařizoval bonton a mírně se uklonil. Bohužel mně neuniklo, že jsem se své partnerce zalíbil na první pohled a byl jsem nyní už jenom zvědavý, jak dlouho jí to oblouznění vydrží.

„Žibřid Pošlý,“ řekl jsem sice ne příliš výrazně, ovšem pánové, co tento sál stavěli, odvedli skvělou práci a akustika zde byla téměř jako v nahrávacím studiu a ta dvě jména tichem téměř zaburácela.

Taneční mistr, který vedl hodiny jako na běžícím pásu a zažil již dozajista ledacos, byl již nasměrován pohledem i myšlenkami na slečnu po mém boku, dokonce se správně a dostatečně nadechnul, aby mohl pokračovat v běžné rutině, ale to, co zaslechl, jej snad poprvé v životě vyvedlo mírně z konceptu.

Místo dotazu ke slečně, který měl již na jazyku, aby příliš nezdržoval, pouze tak nějak divně vykvikl, což v podstatě teprve uvolnilo tu správnou lavinu nenuceného veselí, které zde, na tomto kurzu, bylo naprosto nežádoucí.

Zmrazil mě pohledem, který by mohl směle soutěžit v herecké kategorii na vedlejší roli a znovu se profesionálně usmál na moji partnerku, která se momentálně tvářila, jako by objevila v polévce něco nežádoucího.

„Slečna má prosím ctěné jméno jaké?“ zeptal se pro jistotu již opatrněji a bylo dobře vidět, že se mu v silně osvětleném sále perlivě leskne čelo.„Jana Novotná,“ řekla překrásným hlasem a mistrovi se evidentně ulevilo. Jenom se na mě ještě jednou podezíravě podíval, tak nějak jako když dostane profesionální zabiják fotografii své příští oběti, a potom už vše probíhalo tak, jak by mělo.

Pro ty, kteří si myslí, že jsem si s Janou Novotnou vůbec nezatancoval, tak pro ty mám smutnou zprávu. Já s ní naopak tancoval velmi často, i když jsem v jejích tázavých očích přečetl mnoho. Když jsme vyšli ven, moje první domněnka že uteče, se vůbec nepotvrdila, ba naopak.

Postávala venku, a tak jsem se u ní zastavil, připraven samozřejmě na možnost, že budu striktně odmítnut, neboť s tímto pocitem se člověk sžije tak nějak sám. Mohu vám dokonce říci, že je to mnohem méně zranitelné, než pro některé jedince zvyklé vystupovat tak, jako že jsou neodolatelní, a pak je potká tvrdý pád na hubu v podobě něčího nezájmu. To mně rozhodně nehrozilo, protože co se otci nepovedlo na straně jedné, povedlo se mu na opačné a já si zvykl na skromnost a jakýkoli jiný zájem, než běžný, o moji osobu mě velice těšil a vždy silně povzbudil.

„Ahoj,“ usmál jsem se na ni, „byla jsi báječná,“ dodal jsem nesměle.

Dívala se mně do očí a já najednou uviděl, že se jimi dokáže i nádherně smát, byla v nich záře radosti, které zvýrazňovalo venkovní osvětlení, jež nás oba dva obklopovalo.

„Ty taky,“ řekla a mezi rty jí zasvítil krásný bílý úsměv. „Pěkně jsi ho dostal s tím jménem,“ zvonivě se zasmála. „Je vidět, že ti to myslí, takovou blbinu asi nečekal,“ řekla a já znovu zažíval ten velmi známý pocit skrytého výsměchu smíchaném s trochou politování, které chutná z počátku tak hořce, ale jen do chvíle, než se ho člověk naučí pít.

A já se bál přiznat a chytil ji za její jemnou ručku, která se v té chvíli vůbec nebránila, jenom ji doprovázel mírný tázavý pohled očí, ale ten zmizel téměř okamžitě a ona se znovu usmála a vykročili jsme, aniž věděli kam.

Procházeli jsme se dlouho, povídali si o všem možném a já jí nakonec začal vyprávět celý ten můj příběh od samého začátku a ona byla prvním člověkem, hned po mé mamince, která se mně nevysmála. Ba co víc, ona se do mě zamilovala a bylo to vskutku vzájemné. Prožili jsme společně několik moc krásných měsíců, plánovali si nádhernou společnou budoucnost, tedy hlavně ona, protože byla veliký snílek, ale já, vykován posměchem od malinka, jsem si příliš mohutné vzdušné zámky raději už nebudoval. Byli jsme mladí a ta první láska, ta bývá vždy nesmrtelná a člověk by se byl schopen třeba i poprat, kdyby někdo snad pochyboval o její nekonečnosti. Ale přesto jsem byl Janičce vděčen i za těch několik úžasných měsíců, než nás od sebe odtrhl povolávací rozkaz, který udělal největší radost mému tatínkovi.

„Konečně další Žibřid tasí znovu meč!“ zvolal nadšeně. „Ukaž světu, že jméno Pošlý ozdobí další významná vojenská hodnost!“ křičel, zapomínaje na to, že než byl ze zdravotních důvodů propuštěn z armády, dosáhl hodnosti pouhého svobodníka, která mu vydržela jen tři dny, kdy byl opět degradován, protože se při oslavě této pecky tak opojil, že při návratu na útvar pozvracel dozorčího.

Pokračování příště...
 
Vladimír Korbička
* * *
Ilustrace © Martin Velek

Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 04.04.2019  18:14
 Datum
Jméno
Téma
 04.04.  18:14 Von
 04.04.  14:28 Lenka
 04.04.  13:43 Václav Pokorný Upřímně jsem se zasmál...
 04.04.  11:34 Hilda