Pamatuji si ... a nikdy na to nezapomenu! „Kdyby byli komunisté na Sahaře, byl by i písek na příděl.“ „Komunismus je vzpoura méněcenných.“ a „Socialismus je filosofie neúspěchu, krédo nevědomosti a evangelium závisti.“
Winston Churchill
***
Jednou jsem dostal odkaz na krátkou povídku „MDŽ,“ natočenou podle scénáře Lucie Konášové, režírovanou Jitkou Němcovou a odvysílanou Českou televizí. Protože se mně tento krátký, vtipně udělaný film moc líbil, odkaz jsem rozposlal kamarádům. Tito pamětníci nejenom, že film ohodnotili kladně, ale ještě mně poslali historky, které sami prožili s oslavami tohoto svátku. Historky popisující bezuzdné pitky na závodech či v úřadech. Čtenářky si jistě budou tuto dobu ještě dodnes moc dobře pamatovat.
Ano, film se líbil prakticky všem. Až na jednoho člověka, který nelenil, a kromě řady jiných nepříjemných věcí, které bych od kamaráda neočekával, mne nařknul, že o té době nic nevím, protože jsem ji nezažil. Nemám tušení, jak k takovému závěru přišel. Zřejmě se tento vtipný, po pravdě natočený film, dotknul jeho dodnes planoucího rudého ohně. Proto jsem shledal za vhodné ho ubezpečit, že jsem ve smutné době předešlého režimu žil bezmála 23 let. Tento, dnes již bývalý kamarád, se mnou kvůli mému Pamatuji si... přerušil několikaleté přátelství.
Pamatuji si a nikdy na tu dobu nezapomenu. Je to historická skutečnost části mého života před padesáti lety.
Pamatuji si, jak jsem byl dva roky na vojně, kde nám vymývali mozky a vštěpovali nám nenávist vůči imperialistickému západu.
Pamatuji si, jak jsem rok a půl pracoval jako kulisák v Národním divadle, kde jsem měl za kolegy kněze, kterým režim znemožnil vykonávat jejich povolání a aby se vůbec uživili, tak šli pracovat mezi „dělnickou“ třídu. Zrovna tak se mnou pracovali spisovatelé a další intelektuálové, kterým režim znemožňoval jejich práci, jak jen mohl.
Pamatuji si, jak jsem zrovna tak rok a půl pracoval v Osvětovém ústavu, což byla bašta komunismu. Zde jsem dělal „výzkumného pracovníka“ společně s dvěma partyzány, členem Státní tajné bezpečnosti a dalších lidí oddaných myšlence světlých zítřků. Pamatuji si, jak jsem šel s kolegyní do policií zapečetěného bytu jednoho bývalého pracovnika, který utekl na západ, abychom v přítomnosti estebáků a uplakané maminky identifikovali všechno, hlavně literaturu, patřicí Osvětovému ústavu. Pamatuji si, jak mi bylo úzko u srdce a jak jsem se do hloubi duše styděl.
Pamatuji si, jak moje babička prodávala v Ovoci a zelenině. Jako taková pro nás schovávala pod pult například pomeranče nebo banány. Pamatuji si fronty na maso a ovoce, zrovna tak jako na prázdné regály v obchodech. A nikdy nezapomenu, jak se lidé vůči sobě v těch frontách chovali.
Vyrůstal jsem v komunistické rodině. Můj táta byl zapálený komunista. Pracoval na nenáviděném Ministerstvu Zemědelství, které mělo na starosti zakládání JZD. Pamatuji si psychicky zdevastované sedláky, jak k nám chodili a s pláčem prosili o pomoc. Pamatuji si tátovo rčení, tak populární mezi straníky “Když se kácí les, lítají třísky.” Nemohl jsem pochopit krutost tohoto sloganu.
Pamatuji si nesmyslné průvody, provolávání slávy KSČ a SSSR, nesmyslné podepisování petic, stupidní schůze ČSM a ROH, pranýřování lidí, na zničené životy nadaných, kteří nebyli v partaji. Pamatuji si ty hrozné kauzy, kdy nevinní byli posíláni do uranových dolů nebo i na šibenici. Pamatuji si velice dobře, že táta mého nejlepšího kamaráda dostal sedm let za to, že neprásknul člověka, o kterém věděl, ze utíká za hranice. Vrátil se s podlomeným zdravím a můj kamarád, velice inteligentní kluk, nesměl ani na dvanáctiletku. Pamatuji si moc dobře, jak domovní důvěrnice a soudci z lidu měli nad lidmi neobyčejnou moc. A jak nikdo nikomu nevěřil. Takhle bych mohl dál pokračovat...
To všechno si, soudruzi a příznivci komunistického režimu, moc dobře pamatuji. A proto tento režim nikdy nemohu jako vy ospravedlňovat.