Symbolem českých luhů a hájů je totiž osmička
Symbolem českých luhů a hájů je osmička na konci zlomových letopočtů naší historie, nyní končících rokem 2018; rád bych uvedl pět příběhů z těchto dramatických let našich dějin...
Historie v rukách hlupáků bývá někdy též hysterická, ani ne tak vlivem dějinných událostí, ale spíš její prezentací účelových politologů, pro které je hlavním úkolem zkreslovat skutečnosti. Proto volím jen pár příběhů, které se udály mimo sféru mé fantazie a z ní plynoucích fabulací…
Symbolem českých luhů a hájů je totiž osmička na konci historických letopočtů, zatím končících rokem 2018; rád bych uvedl z těchto dramatických období našich dějin pět příběhů a jeden nedokončený, zveřejněných nedávno na internetových novinách http://www.rukojmi.cz/
Rok 1918
Zmatek kolem vzniku ČSR začal už koncem října 1918, kdy byla v Praze na nárožích zveřejněna nóta vídeňského ministra zahraničí hraběte Adrássyho prezidentu USA Wilsonovi o ochotě zahájit okamžitá jednání o příměří. Nóta byla přijata veřejností jako faktická kapitulace Rakousko-Uherska a stala se bezprostředním podnětem k vystupňování manifestací za zřízení samostatného státu.
Vládl poněkud zmatek a rozpaky; všichni chtěli samostatnost Československa, jen nevěděli, co bude chtít Masaryk, který zatím pobýval ve Washingtonu. Republiku nebo snad království či dokonce neutralitu…? A mezitím se 28. října 1918 před polednem shromáždil dav u sochy sv. Václava na Václavském náměstí, aby si vyslechl památná slova: “Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti svými životy.“
Jaroslav Rošický, Josef Scheiner, Isidor Zahradník... Zdroj: Fefík
Tak zněl kratičký projev z úst překvapeného poslance – doktora Isidora Zahradníka, jehož
někdo z nadšených Pražanů náhodně poznal na chodníku, zvedl na ramena manifestantů, kteří se s šokovaným filozofem a teologem vydali na pochod za samostatnost Československa. Kněz a od roku 1907 i říšský poslanec se v čele rozjásaného doprovodu dostal až na nádraží císaře Františka Josefa, dnešním Hlavním nádraží Praha, aby tamním zaměstnancům oznámil převzetí vlády Národním výborem.
A ještě stačil odeslat telegram: „Československý stát se právě před sochou sv. Václava prohlásil. Já jako zástupce železniční správy nařizuji, aby se znaky bývalého rakouského státu sňaly, úřadovalo se česky, provoz udržoval normálně a zastavil se dovoz vozů do Vídně a do Německa.
A tím se stal náhodný a po chodníku v klidu kráčející poslanec historicky první československým ministrem železnic. Knihovník řádu premonstrátů na Strahově a inspektor velkostatku v Hradištku u Štěchovic. Napřed byl agrárník, později poslanec za Republikánskou stranu československého venkova. Ministrem železnic ČSR však byl jen asi půl roku.
Masaryk 28. května 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí, jež byly potřebné k vybudování nového státu: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi.“
Sám T. G. Masaryk o pár dnů později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14. listopadu téhož roku jej i bez něho zvolilo Revoluční Národní shromáždění prvním prezidentem Československé republiky. Až 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy, aby hned příští den pronesl na Hradě své první poselství k Národnímu shromáždění. Jeho moudrost by měla být pro dnešní politiky velmi poučná; napsal též velmi důležitou větu, která má trvalou platnost: „Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie…“ Vzpomínání na T.G. Masaryka…
To se už v Rusku bojovalo o carské zlato; hodnota pokladu byla odhadována na cenu kolem jedné miliardy rublů. Tedy mj. v cizích mincích a ve zlatých prutech. Zajímavá fakta jsou jako kamínky do mozaiky. V roce 1918 vstoupilo do československých legií v Rusku kolem 61 tisíc vojáků, padlo 4 112 českých legionářů. V té době se jednalo o nejlépe vycvičené a nejstatečnější vojáky v Rusku.
Proto vlády spojeneckých států (Francie, Velké Británie, USA a dalších…) plánovaly československé legionáře ponechat na Rusi a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševismu. Plynulo to z toho, že Československé legie kontrolovaly velkou část Sibiře – konkrétně oblast okolo jižního Uralu a byly jedinou dobře organizovanou silou v Rusku. Velitelem protibolševických sil v té době byl český generál Jan Syrový, zároveň velitel celého Čs. armádního sboru v Rusku.
Rok 1938
Nikdo z análních žurnalistů nepřizná, že jimi účelově nejvíc v tisku a televizi frekventovaným je pakt Ribbentrop-Molotov, a proradně přitom zamlčí, že napřed ta vůbec byla nejzrádnější Mnichovská dohoda, neboli Mnichovská zrada či Mnichovský diktát mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o odstoupení pohraničních území Československa Německu.
Byla sice formálně dojednána 29. září 1938 v Mnichově, avšak až poté byla ve všech jazykových verzích podepsána po půlnoci 30. září 1938, tedy dnes je 80. výročí tohoto aktu…
Nejen však píšící demagogové o této dohodě záměrně lžou; filmový režisér Petr Zelenka, známý svým stupidním předvolebním klipem „Přemluv bábu“ z roku 2010, natočil posléze i nový film „Ztraceni v Mnichově“, který na základě příběhu jedné vědecké přednášky rozkrývá pohled Čechů na události mnichovské dohody.
Zelenka sám se prý snaží přinést alternativní pohled, spočívající především v tom, že tvrdí, že mnichovské události byly velkým vítězstvím české diplomacie a největším průšvihem celého „Mnichova“ byl kýčovitý mýtus, který kolem něj vznikl. Hovořil o tom s Danielou Drtinovou na DVtv.
German ambassador, Hans-Adolf von Moltke, Polish leader Józef Piłsudski, German propaganda minister Joseph Goebbels and Józef Beck, Polish Foreign minister ...
Zelenka šokuje, když odmítá, že by mnichovská dohoda byla tragédií. „Mnichov skutečně nebyl tragédií, bylo to velké diplomatické vítězství. A kdybychom jej dokázali pochopit tím tvůrčím, diplomatickým způsobem, tak bychom se z něj mohli radovat dodnes,“ dodává Petr Zelenka.
Podle něj se v roce 1938 ve skutečnosti Německu nikdo v Československu bránit nechtěl. „Byl to náš největší obchodní partner. Tady žily tři miliony našich německých spoluobčanů, takže by to byla i občanská válka, ještě k tomu,“ dodává. V rozhovoru pro ČT přidává další pecku odpovědí na otázku:
Říká se, že Češi si spíše připomínají své prohry než svá vítězství, byl-li ale Mnichov jednou z našich největších historických proher, proč podle vás po tomto tématu po revoluci nikdo nesáhl?
„Možná proto, že šlo o obrovské diplomatické vítězství. V říjnu 1938 se z problematického národa, zmítaného občanskou válkou, stala přijetím mnichovského „diktátu“ oběť německé expanze. Začali jsme vítězit v psychologické válce, ve které do té doby vítězil Hitler. Vedlejším ale zcela zásadním efektem bylo, že jsme o sedm let později neprohráli válku po boku Německa, jako Slovensko nebo Maďarsko, ale naopak stáli na straně vítězných mocností…“
Chamberlain s Hitlerem; po návratu z Mnichova Chamberlain vzhlédl k davům a pronesl ještě větu: „Přátelé, toto je podruhé v naší historii, kdy byl z Německa na Downing Street přivezen čestný mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu.“
(Nic o tom, že šlo o naši typickou vlastnost vyčůránků, co napřed dělali zbrojnici pro Hitlera a alibistickou akcí Anthropoid jsme pak nechali zastřelit jednoho Heydricha za tisíce vyvražděných civilistů v Lidicích, Ležácích či ve věznici Pankrác a jinde…)
Marně jsem hledal v Lidových novinách další článek české afghánské muslimky Petry Procházkové, v němž by zmínila Mnichov nad ránem 30. září 1938. Ani vidu, ani slechu, za to před dvěma týdny v tom samém plátku zarputile psala o napadení Polska Sovětským svazem, tedy 17. září 1939, resp. skoro až rok po tragickém Mnichovu.
Je zde třeba však za „zapomnětlivou“ Procházkovou jen dodat, že ten jí poplivaný SSSR sice obsadil v letech 1921 až 1939 Polsko, ale pouze jím anektované území patřící tehdy Ukrajině. Záměrně lživě opomíná skutečnosti, které vedly k tomuto aktu… Rovněž nic o tom, že polský velvyslanec v Německu Józef Lipski byl již 20. září 1938, dokonce ještě před podepsáním Mnichovské dohody, té nejvíc kolaborantské, pozván Hitlerem do jeho sídla v Berchtesgadenu.
Všichni dnes o ní ale mluví málem jako o nejzrádnější úmluvě světa, což je přídomek, který si plně zaslouží Mnichovská dohoda podepsaná až 30. září 1938. Nebýt však dávno předtím podbízivé iniciativy ze strany Polska k nacistickému Německu, nebyl by ani Procházkovou zmiňovaný pakt Ribbentrop – Molotov. Byl to polský ministr zahraničí Józef Beck, jenž totiž podepsal smlouvu o přátelství s Hitlerem už počátkem roku 1934. Prospělo to nacistickému Německu dostat se z mezinárodní izolace, do níž upadlo po nacistickém uchvácení moci a požáru Říšského sněmu.
Rok 1948
Podmínky následující americké lichvy byl jasný. Za každý půjčený dolar několik centů úroku; proto každý stát v programu Marshallův plán byl nucen odsuzovat komunismus a socialismus - což byl důvod, proč Československo tento plán odmítlo. Jan Masaryk ještě doufal, že plán přijmeme, avšak nejistý řekl:
„Pokud Evropu rozdělí na ovce a kozly a budou mi říkat, že jsem kozel, tak já se přirozeně za kozla zatím nepovažuji, takže pokud nebude nějaká jednotnost mezi státy, pak tedy to naše postavení bude velmi obtížné. Ale pokud jsem zahraničním ministrem, nemůže být nikdy diskuse o tom, že bychom se nějakým způsobem exponovali proti Sovětskému svazu…“
Čas oponou trhnul a už se ví dozajista, že za smrtí Jana Masaryka byla britská tajná služba SIS - Secret Intelligence Service. A hned se našly hlasy análních novinářských Petráčků a spol., že Jan Masaryk přece zradil ideály Západu, když se dal ke Gottwaldovi, a dostal tak zaslouženě, co proto; z okna Černínského paláce ho totiž patrně shodil úředník ministerstva zahraničních věcí Jan Bydžovský na příkaz britské tajné služby SIS. Bydžovský se k podílu na vraždě Jana Masaryka doznal v lednu 1950 poté, co byl pět měsíců vězněn.
Napsala o tom Václava Jandečková ve své nové knize "Kauza Jan Masaryk – nový pohled". Spisovatelka a badatelka ze Kdyně na Domažlicku dokončila knihu, v níž přináší nové informace o možném pozadí smrti politika Jana Masaryka. Jeho bezvládné tělo našli 10. března 1948 na nádvoří Černínského paláce v Praze. Mělo to vypadat jako sebevražda, ale podle archivů to byla vražda...
Rok 1968
Zapomněli bratři Kličkové, hrdinové krvavého Majdanu, že tvořili součást sovětské okupační armády v Československu z 21. srpna 1968? Kdypak se omluví za svého otce okupanta, věrného člen KSSS a příslušník KGB…
Omluvili se bratři Kličkové za svého otce Vladimira Rodionoviče Klička, který byl sovětský okupant Československa v letech1968 až 1980; sotva se vrátil z kazašské stepi, musel do Mimoně. Otec bratrů Kličků byl totiž pilotem sovětské okupační armády. Jako věrný člen Komunistické strany Sovětského svazu a příslušník KGB putoval dle příkazu své KSSS od posádky k posádce, kam bylo zapotřebí. Proto se jeden syn narodil v Bělorusku, druhý v Kyrgyzstánu. (Majdan 2014)
A těch agentů CIA v Praze, co si o nich štěbetali už i vrabci na střechách Hradčan a Letné, nešlo však o ty pražské pamětihodnosti, nýbrž o vojenské letiště a Letnou, resp. sídliště postavené pro sovětské letce v severočeské Mimoni. Nejdřív je obývali Češi, po osmašedesátém Sověti. Pro jejich děti tady ministerstvo vnitra ČSSR postavilo gymnázium, které zdobilo písmeno „G“, kdysi označovalo Gagarinovu školu, do níž chodili i bratři Kličkovi….
Bratři Kličkové byli později v čele opozice na Majdanu, chtěli mír pro Ukrajinu, přitom starší Kličko jako starosta Kyjeva vykřikoval: „Všichni občané Kyjeva, nasedejte do taxíků, aut a přijeďte na náměstí Mejdan, podpořit náš boj…“ Po vzoru boxerů Kličků se dnes již celý Kyjev proměnil v jeden velký ring, plný rowdies, co používají hlavně rány pod pás, rány na zátylek a vše, co je nefair, a o čem právě boxer Vitalij Kličko, ještě nedávno toužící po křeslu prezidenta Ukrajiny, moc dobře ví…
Rok 1988
Za všechny změny, co nastaly po roce 1989, je třeba zmínit konec podniků, které tvořily základ českého průmyslu. Po staletí budování rovněž židovských firem nastala přes odpor údajně špatné Husákovy vlády jejich postupná a řízená likvidace, zůstal jen vizovický lihovar a likérka Jellinek; jako by snad platilo to jediné, co nám špičkového zůstalo, že co Čech, to alkoholik...
Židé postavili základy pro industriální existenci Československa. Po století úspěšné existence židovských podniků nastal jejich krach. Napřed holocaust, pak další ničení. Jasně, Češi sice nezabili jediného žida, za to je rádi cpali do dobytčáků - směr nacistické vyhlazovací tábory, aby shrábli jejich majetky...
Z našeho trhu se tak „poanglicky“ vytratily další podniky, při jehož zrodu stáli židé. A tak jich už zbývá pouze minimum těch, které kdysi zásluhou židovské vynalézavosti a obchodního ducha pozvedli československou industrializaci na evropskou úroveň....
Bratři Gutmannové vybudovali Ostravské doly. Wilhelm Gutmann pocházel z významné rodiny Židů a začali podnikat s mladším bratrem Davidem. Jejich firma „Gebrüder Gutmann“ zakoupila vlastní doly v Horním Slezsku. Roku 1873 se podíleli s rodinou Rothschildů v čele s baron Salomonem Mayer Rothschildem na vzniku „Vítkovického horního a hutního těžířstva“ a Severní dráhy. Zaměstnávali přes 50 000 lidí. (Dnes se kapitalista Bakala zasloužil o jejich definitivní krach...)
Veleslavnou historii karlovarské firmy Moser založil Ludwig Moser v roce 1857. Snažil se též spolupracovník Tesly a Edisona – židovský vynálezce Emil Kolben při budování slavné ČKD. Nakonec zemřel v Terezíně, spolu s šestadvaceti svými příbuznými, umučenými v jiných koncentrácích…
Následoval Mayer Mandl a Izak Löwanstein, kteří byli u zrodu oděvního průmyslu v Prostějově, první konfekční továrnu zřídil v roce 1858 židovský podnikatel Mayer Mandl. Byla to první větší konfekční továrna nejen v Prostějově, ale v celém Rakousku-Uhersku. V dalších desetiletích vznikaly ve městě nové konfekční závody a krátce před první světovou válkou jich bylo zaregistrováno na padesát. Vyvážely své zboží do Jižní Ameriky i do Indočíny… V roce 1911 zaměstnávaly oděvní továrny již dvanáct tisíc domácích krejčích.
V Prostějově se nacházela významná židovská komunita, druhá nejpočetnější na Moravě. Roku 1900 žilo v Prostějově 1 680 židů, celkový počet obyvatel byl kolem 24 tisíc. V rámci úspor zavřela společnost Oděvní průmysl Prostějov své závody v Ostravě, Uherském Hradišti, Olomouci a Lošticích a Jeseníku. O práci přišlo skoro tisíc zaměstnanců. Dluhy již dosáhly 1,6 miliardy Kč. Prý kvůli levným textilním výrobkům z Asie. Firmu tak čekal insolvenční soud, trapné tahanice a potupná dražba. Ještě že se nebude nic rozkrádat, pouze sametově tunelovat… Zavřít Židy do stodoly, polít benzínem a zapálit…?
A dalšé židé? Žid Weimann postavil v Teplicích sklárny na tažené a tabulové sklo, Mandelík u nás zase vybudoval první cukrovary, “král spínacích knoflíků” Jindřich Waldes zase Koh-i-noor, Zucker Fezko Strakonice a rodina Fürthů proslavila republiku ve světě zápalkárnou Solo Sušice… Kdoví, co by dnes říkal pan Moser na to, že u insolvenčního soudu v Praze se ocitl i podnik Karlovarský porcelán a sklářská společnost Sklo Bohemia, patřící dnes do skupiny výrobců porcelánu a skla kolem Bohemia Crystalex Trading…
Veleslavnou historii karlovarské firmy Moser založil Ludwig Moser v roce 1857...
Z posledního možná mlel i vršovický Koh-i-noor. Jeho židovští dědicové se úspěšně přihlásili o svá práva. Rozsudek vyřkl Městský soud v Praze. Současným majitelům pražské společnosti Koh-i-noor nařídil, aby vrátili polovinu pozemků pod firmou a vzácné obrazy. Majitele by měla změnit také slavná Slečna s patentkou, obraz malíře Františka Kupky. Výši částky, kterou stát Waldesům dluží, nikdo zatím nezná, pohybuje se v řádu miliard.
První dny roku 2009 nebyly šťastné pro zaměstnance Solo Sušice, jediného tradičního českého výrobce zápalek. Z firmy muselo odejít na šedesát pracovnáků. Výroba se 170letou tradicí ze Sušice sice zmizí, značka Solo sirkárna a. s., ale zůstane v názvu transformované obchodní společnosti, jejíž prodaná výroba se přesunula do Indie...
Židovský obchodník Bernard Fürth se stal roku 1840 společníkem truhlářského tovaryše výrobce první fosforové zápalky Vojtěcha Scheinosta a roku 1843 vlastníkem celé sušické výrobny zápalek. Vnuk Bernarda Fürtha jménem Ernst zahájil modernizaci výroby sušických zápalek. V roce 1913, kdy došlo ke spojení všech sirkáren v monarchii do jediné s názvem Solo, se stal jejím generálním ředitelem. Zemřel ve francouzském koncentračním táboře v Drancy v lednu 1943.
Židovské podniky u nás zkrátka přežily dvě světové války, holocaust, hospodářské krize a je paradoxem, že první židovští nositelé kapitalistických prvků v ekonomice ČSR nakonec doplatili po roce 1989 na globalizaci a neviditelnou ruku trhu Evropské unie.
A pak nemějte Židy rádi. Já si naivně myslel, že jenom francouzská revoluce požírala svoje děti…
Rok 2018
Co přát do vínku pro Česko v tomto roce?
Pokud se nestane prezidentem této země opět Miloš Zeman a premiérem české vlády Andrej Babiš, bezkonkurenční vítěz voleb, jehož hnutí ANO získalo 78 mandátů, zatímco druhá ODS pouze 25, bude to pro Česko katastrofa…
Snad se však v roce 2018 už nebudou odehrávat následující podvody, byť se hned zkraje roku stalo legální, že Hannig, Hilšer, Hynek, Kulhánek a Topolánek zůstávají řádně zaregistrovaní jako kandidáti na prezidenta ČR, třebas někteří poslanci či senátoři podpořili dva, anebo dokonce tři z nich… Na rozdíl od těch, co sbírali 50 tisíc podpisů a běda, aby mezi nimi byl jeden člověk podepsaný dvakrát, Poláčkově partičce kluků, co spolu mluví, stačilo, aby mrkli na své kámoše z mokré čtvrti a bylo vyděláno. Přestože soudci na počátku tvrdili, že by to byl podvod...
„Už když jsem stanovisko ministerstva viděla, pomyslela jsem si, že se nejspíše někdo zbláznil a může někoho udělat hodně nešťastným. Není pochyb o tom, že každý zákonodárce má pouze jeden podpis,“ reagovala někdejší ústavní soudkyně a senátorka Eliška Wagnerová, která byla jediná nesmlouvaná a zásadová…
„Situace, aby podpořili dva nebo dokonce tři uchazeče, je zcela nepřijatelná… Pokud bychom připustili praxi podpory více kandidátů, mohlo by dojít k situaci, že by tu v takovém případě mohly být desítky, nebo konce stovky kandidátů,“ nastínil pravdu pokrytecký soudce zpravodaj NSS Josef Baxa.
A jak to bude v roce 2018 s běženci…?
Inu, jak pravím v úvodu tohoto mého novoročního rozjímání; historie bývá někdy též hysterická, ani ne tak vlivem dějinných událostí, ale spíš její prezentací účelových politologů, pro které je hlavní zkreslovat skutečnosti. Proto jsem uvedl jen pár signifikantních příběhů, které se objektivně udály mimo sféru mé fantazie a z ní plynoucích fabulací…
Břetislav Olšer