Jistě ho znáte
Jistě ho znáte, tvořil legendární trio s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem.
Tento článek jsem věnovala 110. výročí narození Jaroslava Ježka.
Dětská léta (1906-1921)
Jaroslav Ježek se narodil 25. září 1906 na Žižkově v Praze, kde prožil své dětství .
Jeho otec Adolf Ježek pracoval jako krejčí, maminka Františka pečovala o domácnost i o rodinu, což malému Jarouškovi značně usnadňovalo jeho nelehký úděl. Rodina bydlí v době jeho narození v Rokycanově, poté v ulicích Bořivojově, Řehořově a Husitské. Malý Jaroslav chodí do obecné chlapecké školy na Prokopově náměstí (dnes Kulturní a vzdělávací centrum Trojka). Ačkoliv strávil v této čtvrti jen část mládí (asi do osmi let), zapůsobila na povahu malého chlapce, který si odnesl do života typické znaky bývalého předměstí: bodrý humor, širokou zpěvnost žargonu a reálný vztah k životu. Vyrůstal zde se svojí o dva roky mladší sestrou Jarmilou.
Od narození trpěl šedým zákalem. Ve třech letech prodělal bohužel neúspěšnou operaci pravého oka, které tak bylo ztraceno. Přes rady odborníků se rodina neodvážila podstoupit další riziko a k operaci druhého oka nesvolila. Chlapec záhy po prodělané spále onemocněl hnisavým zánětem obou uší, který se úplně nevyhojil. Následkem byla nedoslýchavost. Kromě toho měl kvůli atrofické ledvině od dětství zvýšený krevní tlak.
Od dětství si malý Jaroslav přál být skladatelem a jiným alternativám se vášnivě bránil. Během návštěv Riegrových sadů utíkal rodičům ke vchodu hudebního pavilonu, odkud zněla hudba. Nikomu se ho nepodařilo odlákat. Odvlekli ho domů teprve večer, když hudba přestala hrát. Neustále se to opakovalo. Tento tvrdošíjný zájem lichotil kapelníkovi, který tvrdil při odchodu:
„Z tebe bude muzikant.“
Zraková vada ho odloučila od malých kamarádů na ulici a připoutala více k domovu. Objevil brzy knoflíky, kterých bylo v krejčovské rodině plno. Vyhledal je v zásuvkách i potmě. Hrával si rád i večer nebo v noci, snad proto, že nerozeznával zcela spolehlivě denní světlo od večerního šera. Když ho maminka večer uspávala, vyposlechl si její zpěv, počkal až zdřímla, sesunul se z klína a hajdy na knoflíky. Kromě knoflíků objevil také pokličky, které odtahal z kuchyně do kouta a břinkal jimi o sebe. Rodina tyto výtržnosti odevzdaně trpěla, neboť kluk byl při nich šťasten.
Tento hravý, bystrý chlapec, který miloval ruch ulic, hlasy lidí, sedí nyní sám v chladu internátu.
Chovanci ústavu nesměli vycházet ven ani s doprovodem; návštěvy příbuzných byly omezeny na první neděli v měsíci na dvě hodiny. Hudbu, která byla snem jeho volnosti, včlenili do přísných povinností. Ježek sice nevynikal v hudbě povinné, ale o to více náruživě tíhnul k hudbě utajené. Uzeniny od maminky měnil za noty a v ústraní přes všechny zákazy hltal malým zbytkem svého zraku získanou hudbu. Zbytek zraku mu sliboval, že se zase jednou bude žít mimo internát.
Hradčanský ústav - nyní Škola Jaroslav Ježka
Založení ústavu pro slepé děti v Praze.
Historie této školy začíná žádostí o věnování domu č. p. 178 na Hradčanech. Žádost císaři Františku I. Josefovi předložil hrabě Wallis 4. 6. 1807 jménem guberniálního rady Platzera, který kdysi sloužil za německou říšskou kancelář. Platzer je v žádosti líčen jako úctyhodný státní služebník, muž ušlechtilé povahy a těšící se všeobecné důvěře. Hodlá založit slepecký ústav. Na tuto žádost bylo Platzerovi kabinetním listem z 2. 12. 1807 povoleno ústav založit. Nové instituci byl přiznán název Soukromý ústav pro slepé děti a na oči choré.
Osmiletý Jaroslav Ježek byl vzhledem ke své zhoršující se zrakové vadě přijat 16. září 1914 do zdejší školy a setrval zde do 26. února 1921. Jaroslav toužil, aby se dokázal hudebně prosadit i pro početnější posluchačské obecenstvo, aby se hudba stala jeho obživou, způsobem vyjádření vlastní individuality. Proto se v roce 1924 přihlásil k přijímacím zkouškám na hudební konzervatoř – klavírní oddělení.
Hradčanskému ústavu, později škole, byl ministerstvem školství 1. 1. 1992 propůjčen čestný název Škola Jaroslava Ježka.
V roce 1921 se Ježkovi definitivně přestěhovali do vnitřní Prahy do domu v Kaprově ulici č. 10.
Po válce tatínek našetřil Jaroslavovi na starší piano. Když se patnáctiletý Jaroslav vrátil z internátu zpět do vlídného prostředí domova, tak opět zářil štěstím. Byl zpátky se svojí rodinou, měl své piano a směl zase bez zábran číst a hrát co chtěl.
dům v Kaprově ulici č. 10
Dvořákeum a konzervatoř
Na přijímací zkoušky na konzervatoř se připravoval v soukromém ústavu Dvořákeum (1921-24). V roce 1924 se podrobil přijímací zkoušce na konzervatoř do klavírního oddělení. Udivil komisi výběrem přednesových skladeb, které byly v Praze známy zcela výjimečně. Přesto komisi zneklidňovala jeho zraková vada, která skoro vylučovala dlouhé a namáhavé studium klavírní hry. Zeptali se ho, zda komponuje, ale odpověď byla záporná. Požádali ho, aby zkusil něco zahrát z hlavy.
Ježek se soustředil. Dosud o skladatelství jen snil, ale prakticky se o ně neodvážil pokusit.
Instinkt profesorů byl správný.
Paříž
Od září 1927 do června 1928 se díky osobnímu stipendiu od jugoslávského advokáta Josipa Mandiće, který soukromě studoval skladbu u K. B. Jiráka, mohl Jaroslav Ježek seznamovat s Paříží a jejím hudebním životem. Po příjezdu se ho ujalo Československé velvyslanectví. Uváděli ho do salonů, kam by asi jinak neměl přístup. Ježek však duch salonů považoval za povrchní. Nenáviděl snoby a nikdy se jim nepřizpůsobil. Nesnášel společensky upjaté prostředí, po každé v něm provedl docela záměrně nějaký naschvál. Místo elegantních kusů pro jemné estéty spustil na piano rabiácké disonance.
Mnohem větší význam měla pro Ježka návštěva koncertů. Slyšel mnoho soudobých skladatelů a zvlášť velký dojem na něj udělali černošští zpěváci The Fisk Jubilee Singers, kteří dojímali posluchače plantážními a duchovními zpěvy. V Paříži také přišel do styku s živou jazzovou hudbou.
Slyšel zde poprvé jazz v živém podání černošských hudebníků, neboť všechny své dosavadní znalosti v tomto oboru čerpal z desek. Zaujal ho hudební směr Erica Satieho a Daria Milhauda, ale největší souhlasné nadšení v něm vzbudila nahrávka Rhapsody in Blue George Gershwina.
„V té době jsem již znal jazz ve stylizaci umělé hudby, hltal jsem Stravinského, jehož Rag-Time a Piano-Rag-Music se staly mou denní biblí", napsal v úvodu klavírního alba v revue Osel a stín.
Ježek často setrvával v české kolonii, našel si mezi českými řemeslníky a dělníky přátele a chodíval k nim na návštěvy a besedy. Vytvořil si v cizím městě domácí prostředí.
V Paříži si Ježek ověřil svou nezávislost na vidoucích lidech. To mu dávalo pocit sebevědomí a radosti. Deset měsíců, které tam strávil, mu bylo inspirací do další tvorby a také pomohlo jeho hudebnímu růstu.
autograf Jaroslava Ježka z roku 1930
V roce 1935 Jan Werich s Jaroslavem Ježkem, Jindřichem Honzlem a Františkem Zelenkou odlétli do Moskvy na III. festival moskevských divadel. Vízum bylo Voskovcovi zamítnuto, jelikož jeho otec byl v ruských legiích. Jaroslav Ježek byl nadšen z některých tamních divadel, ale z celkové situace v sovětském Rusku měl smíšené pocity. Do Moskvy byli pozvání i další čeští divadelníci a div. kritici, např. Julius Fučík viz foto.
Tmavomodrý svět
Zvláštní byl Ježkův mimořádný zájem o modrou barvu. Vzbuzovala v něm pocity, které u normálně vidoucích lidí asi neexistují. Psal na modrém papíře, používal modré obálky, kupoval si často modré košile, kravaty i šaty. Sotva věděl, že modrá barva byla symbolem romantiků, že ji miloval Novalis a že v anglické řeči má vedle přímého smyslu vizuálního i přenesený smysl pocitový, neboť vyznačuje melancholickou náladu; proto nazval Gershwin svou skladbu Rapsodie v modrém! Lásku k modré vyjádřil ve svém prvém blues Tmavomodrý svět, jehož text vyvolává obraz smutku; vše kolem je zastřeno neproniknutelným mrakem, vše je ponořeno do tmavomodré barvy. A mladý muž pozoruje melancholicky tuto vizi, přestože si je vědom své odlišnosti od druhých, normálních a šťastných lidí. Tyto chvíle však byly u Ježka méně časté, než by se dalo předpokládat. V žádném případě s nimi nechodil na trh, naopak je pečlivě ukrýval před nediskrétními zraky ostatních. Na jeho místě by byli mnozí propadli buď zoufalství, nebo rezignaci. Většina by se vzdala boje o úspěch a štěstí. Jaroslav šel za obojím, jako by se nic nebylo stalo, naopak, pustil se do života s mnohem větší dravostí než dobře vybavení smrtelníci, jimž není vzácné podívat se na obraz, přečíst si knihu nebo jít do biografu. Teprve po dvacátém roce objevil vzácný svět zrakových dojmů pomocí dalekohledu. Když šel jednou k večeru po Karlově mostě, zvedl dalekohled vzhůru a vykřikl překvapením: uviděl poprvé hvězdy!
Začal chodit na výstavy, četl knihy. Měl značně tvrdohlavý vkus. Měl ovšem vrozenou bystrou inteligenci. Jeho úsudky o hudbě byly přesné a vždy správné. Měl spolehlivý instinkt. Nemýlil se skoro nikdy ani v soudobé hudbě, jejíž směrová pestrost působila zmateně. Byl vždy svůj. Stejnou chtivost jevil i v obyčejném životě: fandil Spartě, vyznal se v kartách a působilo mu radost, když mohl napovídat, ovládal rozmanité společenské hry a vtipy, které si v Osvobozeném divadle neúnavně vymýšleli. Ježek také vášnivě rád cestoval.
Knihy
Poprvé po padesáti letech znovu vychází kniha o životě a díle Jaroslava Ježka a Osvobozeného divadla. Kniha obsahuje nová fakta, která nemohla být v padesátých letech z politických důvodů uvedena. Pečlivou prací byly odstraněny některé nepřesnosti, kterých se tehdy J. Holzknecht dopustil. Kniha je doplněna rozsáhlou ediční poznámkou, která komentuje změny a nové informace, které byly do knihy oproti původnímu vydání doplněny.
Konec
Na konci roku 1941 byl hospitalizován pro selhání ledvin, doprovázela ho Frances a krátce před smrtí (29. 12.) uzavřel s Frances sňatek. Byli oddáni in articulo mortis. Protože nemohl dostatečně dýchat, visela nad jeho lůžkem kyslíková bomba. Smrt k němu byla milosrdná. Poslední dny ztratil vědomí a blouznil. Žil ve zcela jiném světě.
Zmizela Amerika, zmizela válka a objevilo se Osvobozené divadlo ve Vodičkově ulici. Patrně se chystal na premiéru a měl ještě poslední zkoušku. Dirigoval a občas volal na členy svého drahého orchestru. Zářil štěstím.
Zemřel 1. ledna 1942 v New Yorku USA. Slavnostní pohřeb se konal 5. 1. 1947.
In memoriam
V roce 1946 se stal Jaroslav Ježek členem České akademie věd a umění in memoriam. 5. ledna 1947 byla slavnostně uložena urna s jeho popelem do rodinné hrobky na Olšanských hřbitovech