Ivan Ženatý:Do Ostravy přijedu vždycky rád
Janáčkův komorní orchestr za pár let oslaví abrahámoviny. Vznikl v roce 1964 z předních hráčů Janáčkovy filharmonie Ostrava a záhy se jeho uměleckého vedení ujal Zdeněk Dejmek, který přivedl orchestr k vynikající úrovni a vtiskl mu osobitou interpretační tvář. V čele orchestru stál až do roku 2005, kdy od něj štafetu převzal Jakub Černohorský. Zdeněk Dejmek, jehož životní pouť skončila na podzim roku 2010, zasvětil svůj život houslím. Proto není divu, že na koncertě Janáčkova komorního orchestru 5. března 2012 od 19 hodin ve společenském sále Domu kultury města Ostravy, jenž budel pomyslnou poctou Zdeňku Dejmkovi, vystoupí další vynikající houslista Ivan Ženatý. A není to náhodný výběr, s Janáčkovým komorním koncertem Ženatého pojí dlouholeté profesní i osobní vazby.
Požádali jsme Ivana Ženatého, kterého odborná kritika, hudební kolegové i posluchači označují v poslední době za nejvýznamnějšího českého houslistu, o krátký rozhovor. S Janáčkovým komorním orchestrem natočil na počátku 90. let CD nazvané Italské barokní koncerty.
Jakým způsobem jste se vlastně dali dohromady?
Kdysi v osmdesátých letech jsem dostal krasopisný dopis od pana Kubečky, houslisty, zakládajícího člena a jednatele Janáčkova komorního orchestru. Bylo to psaní ze staré školy a velmi se mi zapsalo do paměti, protože tak ostře kontrastovalo s běžnou praxí. "Bylo by pro nás ctí spolupracovat s Vámi", psal mi a já se ani na chvíli nerozmyslel. Začali jsme pravidelně koncertovat v Čechách i v různých evropských zemích, pak natáčeli pro rozhlas a nakonec i pro Supraphon. Měli jsme k sobě blízko a mnoho jsme společně zažili.
V medailonu České televize jste se zmínil o vystoupeních doma i v zahraničí, o setkávání se s novými lidmi, muzikanty, kteří s Vámi hrají, kteří Vás inspirují, ovlivňují... Jak je to v případě Janáčkova komorního orchestru?
Janáčkův komorní orchestr byl ansamblem, ve kterém jsem důvěrně znal všechny členy, s většinou si tykal a sdílel jejich životní osudy. Nejdůležitějším (a to nejen pro mě) byl samozřejmě umělecký šéf Zdeněk Dejmek. Vždycky jsem jeho tón cítil za zády, ať už v komorním obsazení nebo při hostování u Janáčkovy filharmonie. V Mistru Dejmkovi se vzácně snoubila spontánnost s disciplinou, bohémství s poctivostí. Mnoho mě naučil. Když měl před operací ruky, vezl jsem ho do špitálu. Mluvili jsme o tom, že už třeba nikdy nebude hrát. A oslavovali jsme společně, když se na pódium opět vrátil.
Míváte ještě někdy před vystoupením trému, přestože, jak říkáte, bez vystupování na pódiu, kde se objevujete od raného dětství, byste nemohl žít?
Respekt před publikem může být velmi povzbuzujícím aspektem a u mě to tak funguje. Na jedné straně totální koncentrace a na straně druhé, když vše skončí - absolutní uvolnění a zapomnění. Například v mé pedagogické práci je právě tato oscilace tím nejdůležitějším, co stále znovu řešíme a hledáme. Ale jen některým z nás je dáno (jak praví Picasso) nejen hledat, ale i nalézat.
Ještě jako student konzervatoře jste si splnil sen - hrát s Českou filharmonií. Jaký je Váš současný sen?
Debut s Českou filharmonii byl pro mě osobně malým životním zázrakem. Až dosud jsem chodil na rudolfínské koncerty jako konzervatorista a takřka nedýchal při jejich kreacích. A jednoho dne se tam sám postavil a hrál. A přesně tento moment doteku s nepoznaným a mimořádným je pro mě stále nejlákavějším snem, bohužel ostře kontrastujícím se vším, kam se vyvíjí naše současná civilizace.
V tomto roce začnete učit na HAMU...
S vedením pražské AMU opět nedošlo k domluvě. Učím sice momentálně dva pražské studenty v rámci celoevropského programu Erasmus na drážďanské Hochschule, ale v Praze to jaksi nevyšlo... Byl to jeden z důvodů, proč jsem přijal od letošního léta nabídku prestižního Hudebního institutu v Clevelandu. Stěhuji se tedy do Ameriky, ale jako koncertní houslista vždycky rád přijedu do Ostravy nebo kamkoli v zemi, kde jsem se narodil.
V průběhu koncertu, který bude součástí Komorního cyklu Janáčkovy filharmonie Ostrava, zazní díla J Pachelbela, J.S. Bacha a A. Vivaldiho Čtvero ročních dob.
Jana Knížátková