Potom oděn v knížecí roucho a obut v královskou obuv vsedne oráč na bujného oře, avšak nezapomínaje na svůj stav, vezme s sebou své střevíce, zcela z lýčí ušité, aby je dal schovati pro budoucnost, a chovají se na Vyšehradě v knížecí komoře až podnes a na věčné časy. Tak popisuje první český kronikář Kosmas slavnostní chvíli, kdy do Stadic přišli poslové pro Přemysla a vyzvali ho, aby se oženil s kněžnou Libuší a stal se jejich knížetem. Slavné lýkové střevíce měly od té doby vždy při uvedení na knížecí stolec novému panovníkovi připomenout, odkud vzešel. Ctihodný Kosmas se však přece jenom zmýlil, když si myslel, že mocní mužové budou takový podivný zvyk dodržovat na věky věků.
Málo vznešená tradice
K botkám prý Přemysl totiž přidal i poučení, že by se vládce neměl povyšovat nad ostatní, poněvadž jsou si všichni rovni, a hledět si víc vlastních lidí než spolků s cizinci. Tak to tedy přehnal. Bylo jen otázkou času, kdy tento selský korunovační klenot někdo vyřadí. Podle Dalimilovy kroniky se k tomu nakonec odhodlal až dvacátý sedmý kníže a čtvrtý český král Václav I. Údajně se za svůj nízký původ tak styděl, že si odmítl při korunovaci prohlížet nějaké lýčí. Možná se obával, aby mu nevrazili do ruky i otku a neposlali ho s volky na pole. Což byl zbytečný strach. Jeho otec Přemysl Otakar I. měl neblahé zkušenosti s glejtem o dědičnosti českých králů, který nebyl po smrti druhého krále Vladislava dlouho naplněn a musel se získat od nového císaře jiný. Pro jistotu proto nechal syna Václava I. korunovat ještě za svého života. Dalimil měl na Václava I. takovou zlost, že mu nepřipsal jen úmyslnou ztrátu cenné přemyslovské památky, ale dokonce tvrdil, že přikázal vyhnat ze Stadic své příbuzné a do vsi přistěhoval Němce. Mělo to být symbolické vyjádření nespokojenosti české šlechty s tím, že král hledal oporu ve spojeneckých smlouvách na západ od pomezních hvozdů, které nechal dokonce mýtit. Co ovšem bylo nejhorší, zisk ze zakládaných měst dostávali právě cizinci, které sem král usazoval. Ani na vojenských výbojích nečekala nositele slavných českých mečů naděje na bohatou kořist. Král si na výpravu proti rakouskému vévodovi povolal na pomoc sbory míšeňského markraběte. České truhlice zůstaly prázdné. Dalimil, který zřejmě pocházel z předního českého šlechtického rodu, musel takovou politiku hodnotit zvlášť kriticky. Nutno přiznat, že jinak liknavý král, jenž holdoval lovu rozhodně víc než vládnutí, se znepokojením pozoroval, jak se blíží mongolský vpád. V Evropě o tomto nebezpečí věděli dlouhá léta dopředu, ovšem nikdo nic nepodnikl. A už vůbec ne pro Václava. Říšská knížata se rvala mezi sebou a osud křesťanského světa, který měla bránit, je pramálo zajímal. V roce 1241 proto nikdo nestál v cestě Mongolům, kteří mimo jiné zpustošili Moravu. Druhý úder by zřejmě rozdrtil i české království. Nepřišel. Nikoli proto, že by se konečně dali všichni dohromady, ale zasáhla náhoda. Zemřel velký chán a Mongolové spěchali domů, aby se zúčastnili volby nového. Sláva Čingischánovi, který před lety stanovil zásadu, že volit se může jen na původním mongolském území.
Zlatá hrouda
Sázka Václava I. na západní spojence nevyšla. Nechali ho na holičkách a jen shrábli vzácné kovy. Kronikář František Pražský, který psal v době vlády Karla IV., se snažil vyvinit krále pozoruhodnou úvahou: »A týž král Václav nemiloval peníze a poklady, proto si zlato a stříbro nepovažoval za nic.« No, těžko tomu uvěřit, když panovník tak rád proháněl zvěř po lesích. Nevedl zrovna nenákladný život. Nicméně kronikář František Pražský se pokusil podpořit tento obraz Václava I. historkou o neklidném spánku, připomínající pohádku o princezně na hrášku: »Neboť když v té době vzkvétaly a dobře prospívaly zlaté doly v Jílovém, jakýsi ctitel a kopáč zlata tamtéž, příjmením Sloiger, králi nabídl a odevzdal hroudu zlata, vážící dobře deset hřiven.« Komorníci blýskavý kámen popadli a šoupli ho králi pod lůžko. Václav se pak několik nocí převaloval, počítal míšeňské meče a stejně neusnul. Přikázal proto prohledat místnost, aby odhalil důvod své nespavosti. Nakonec převrátili i lůžko a našli pod ním hroudu zlata. Král se otřásl nechutí. Tak hrozná věc v jeho ložnici! Tento nešťastný poklad byl určitě příčinou jeho bdění. Potom následuje poněkud sporná pasáž, která vyvolává pochybnosti, zda se tento příběh mohl vůbec přihodit. Král prý byl tak znechucen, že přikázal komorníkům, aby ho ihned té odporné věci zbavili. Nedal zlato, které nechtěl, ani některému klášteru, ani potřebným, jak by člověk předpokládal, ale svým služebníkům. Ti si pak hroudu podle kronikáře rozdělili mezi sebou. Možná jsem už přesycena detektivkami, ale tento příběh mi připadá spíše jako obhajoba komorníků poté, co se po smrti Václava I. začal jeho syn, budoucí král železný a zlatý, Přemysl Otakar II., shánět po dědictví. Syn, který se dostal s otcem svého času do ostrého sporu, měl však u dvora zřejmě i věrné zastánce. Ti utajili královu smrt, když ho po lovu u Berouna ranila mrtvice. Rozeslali pánům a žoldnéřům listy, aby ihned vrátili statky, které dostali do zástavy. Lační věřitelé viděli pečeť a podrobili se. Asi ne moc ochotně, protože spěchali na Pražský hrad. Zřejmě, aby krále přesvědčili, že si zástavy ještě ponechají. Tam je předvedli před Václavovo již řadu dní bezduché tělo a uvrhli je do žaláře. A tak následník nevstupoval na trůn s prázdnýma rukama. Zlatou hroudu, věnovanou jakýmsi Sloigerem, se však dohledat a přidat ke korunnímu pokladu nepodařilo.
Pohřební klenoty
Král Václav I. sice podle kronikářů pohrdl nejen lýkem, ale i zlatem, ovšem nikoli korunou. Jak ovšem vypadala ta, kterou nosili přemyslovští vladaři, se můžeme jen dohadovat. Korunovační klenoty z té doby se totiž nedochovaly. I když přece jenom jisté vodítko máme. Poskytl nám ho právě Václavův slavný syn. Až po dlouhých sedmnácti letech od nešťastné bitvy na Moravském poli nechal Václav II. převézt jeho ostatky do Prahy, kde se konal velkolepý, byť značně opožděný pohřeb. A zřejmě pro tuto příležitost byly vyrobeny pohřební insignie z pozlaceného stříbrného plechu. Koruna, žezlo i jablko zůstaly v hrobě s Přemyslem Otakarem II. až do sedmdesátých let minulého století, kdy byl opukový náhrobek, zhotovený na příkaz Karla IV., otevřen a prozkoumán. Snad tedy přemyslovská koruna pro živé krále, nejspíš celá ze zlata, nebyla příliš honosná. Pokud sloužila za vzor klenotníkovi pro pohřební výbavu, pak zobroučky zdobené tepanými vzory vystupovaly střídavě lilie a kříže. Obdobně ostatně vypadala i koruna v hrobě Rudolfa I. Habsburského, který nakrátko vládl v Čechách po vraždě posledního Přemyslovce, Václava III., a jehož volba se tehdy jevila spíše jako z nouze ctnost. Ti, kteří dále připadali v úvahu, byli ještě horší. Čechům se nový vladař i tak příliš nezamlouval. Posměšně mu říkali Kaše, protože nedovedli pochopit, proč panovník jí střídmě. Pořádně se nabaštit patřilo vždy k českým prioritám. Rudolf si nejspíš prostou krmi nevybral dobrovolně. Donutily ho k tomu asi zdravotní potíže. Každopádně nerozhazoval ani za jiné věci a snažil se vymanit z dluhů. Myslel to dobře. Jenže brzy podlehl nemoci, pravděpodobně úplavici, ve vojenském ležení u Horažďovic, když si sem přišel vynutit poslušnost. V té chvíli se nejvíc přiblížil Přemyslovcům. I jeho smrt utajili a páni přísahali věrnost mrtvole ukryté ve stínu. I jeho hlavu posmrtně ozdobila záhrobní koruna, na jejíž výrobu se stříbrem rozhodně nešetřilo. O to větší překvapení čekalo na badatele u hrobu Otce vlasti Karla IV., našeho nejslavnějšího panovníka. Po pohřebních klenotech ani stopy. Cožpak král Kaše ve smrti předčil tak skvělého vladaře? Nakonec se zjistilo, že pár dřevěných úlomků je pozlacených. A když se sestaví, připomínají zlomky koruny. Není jasné, proč se změnil pohřební zvyk a místo korun z drahých kovů se do rakve začaly vkládat napodobeniny z málo trvanlivého dřeva. A nejen to. V polovině 18. století zkoumala hroby na Pražském hradě císařská komise, která zapsala, že koruna Karla IV. byla zdobena jen bezcennými zelenými kameny a po dotyku ruky se rozpadla. Korouhev a štít, které podle zpráv o pohřbu byly také součástí pohřební výbavy, už v té době byly nenávratně ztraceny.
Olupovaný světec
Největší tlačenice bývá v katedrále sv. Víta v Praze u kaple, kde jsou uloženy ostatky svatého Václava. Kronikáři tvrdí, že je sem nechal přivézt Boleslav I. tři roky po vraždě. Historici o tomto údaji pochybují. Trojka je posvátné číslo, a tak se k legendě hodila. Kníže ale k tomuto kroku prohlášení bratra za svatého asi přikročil až mnohem později. V době, kdy usiloval o založení pražského biskupství a potřeboval místního svatého. Ve středověku stačilo jen převézt ostatky z původního hrobu na místo uctívání, a bylo hotovo. Žádné složité schvalování nemusel světec podstupovat. Zpočátku šlo tedy spíše o politický akt, který širokou odezvu nevzbudil. Boleslav hlavně potřeboval umlčet odpůrce založení biskupství, kteří se čertili, jak přijdou o tučné příjmy z Čech. Obraz děsivého bratrovraha Boleslava a mučedníka Václava vznikal za hranicemi knížectví především z majetkových a mocenských důvodů. Postupem času výhodu zemského přímluvce mezi světci oceňovalo stále více věřících a úcta k Václavovi vzrůstala. Jedním z prvních činů Karla IV., ještě jako kralevice, byla v roce 1333 výzdoba hrobu dvanácti stříbrnými apoštoly. Sochy v katedrále vydržely pouhé tři roky. Domů se zase přiřítil král Jan Lucemburský. Vedl nákladný život prvního rytíře Evropy. Žádná bitva či žádný turnaj se bez něho neobešly. V Čechách sháněl prostředky pro vydržování ozbrojenců a své putování po ostatních dvorech. Stříbrné apoštoly dal svým věřitelům do zástavy. Propadla. Jak jinak. Jan Lucemburský se to po pěti letech, zřejmě pod tlakem kritiky, snažil napravit tím, že svatovítské kapitule přiřkl desátky ze všech českých stříbrných dolů. To Karel IV. na světci neskrblil a jeho hrob doslova obložil zlatem a drahokamy. S koncem lucemburského panování však vzaly za své i tyto nesmírné poklady. Neblaze proslulý Zikmund se nerozpakoval a cennosti sebral. Vyplatil jimi dlužný žold. Zbytek byl odvezen na Karlštejn, kde se rozplynul v zajištění živobytí pro hradní posádku. Až v 17. století se dočkal Václavův hrob nových stříbrných soch. V roce 1806 však musely být odevzdány do mincovny. Dnes je na tumbě umístěn dřevěný relikviář, zlatě natřený a zakrytý červeným brokátem. Mělo jít o provizorium při dostavbě chrámu na počátku 20. století. Alespoň se snad dočká Václav, tolikrát panovníky obdarovaný a zase oloupený, klidu. Poklady v podobě zlata, stříbra a drahokamů českým vladařům dlouho nevydržely. Jistotou této země proto zůstává bohatství lidské práce, která zatím vždycky překonala ty největší krize. Co mocní lehce rozházeli, to prostí museli znovu a znovu vydobýt, aby země přežila.