Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
„Vindobka“
Četl jsem nedávno v jednom deníku vzpomínky na některé bývalé restaurace v Karlových Varech. Sám sobě jsem si také připomenul téměř absurditu některých z nich. Asi to patřilo k té době, dnes již ustáleně označované „za socáče“, tedy „ v době budování rozvinutého socialismu“. Zaplať Pámbů se to budování nepodařilo. Soudruzi z NDR i ti ostatní, asi někde udělali chybu. Ale ty vzpomínky na některé podniky RaJ (restaurací a jídelen) se přesto občas připomenou.
Tak třeba slavná Vindobona zvaná též „Vindobka“. Karlovaráci si jí jistě dobře pamatují. Na jejím místě je dnes prodejna drogerie a parfumerie „Rossmann“. Do „Vindobky“ se chodilo na obědy, na svačinky, na zákusky, na pivo. Byla to taková, řečeno dnešní mluvou „socka“.
Za vchodem byla ta voňavější část, prodávalo se zde kakao, káva, zákusky, koláče a další sladké zboží. Jeden čas zde bylo umístěno i několik stolků, kde sedávaly většinou mamky, které krmily své potomky. Za touto sladkou částí podniku byla hlavní stravovací část, kde po obou stranách byly prodejní pulty, stoly pro konzumaci „na stojáka“, pokladna a výdejní okénko hlavních jídel. V zadní části byl výčep piva a ostatních nápojů od rumu až po čepovanou Kofolu či šíleně barevné Limo.
Do „Vindobky“ jsem chodil rád. Jeden čas skutečně pravidelně na oběd a úhradu prováděl stravenkami (kdy do určité výše se vracelo v korunách). Na velké tabuli paní pokladní zasunovala a měnila názvy prodávaných jídel. Nejdražším byl snad vepřový řízek, brambor a okurka. Ale byla tu jídla, která by jste dnes v podnicích hledali marně. Třeba skopové na majoránce (rosekaná skopová žebírka) chuti však výborné. Smažené vemínko, vepřové v kapustě, knedlíky s omáčkou. Nebo bramboračka za 1.20 Kčs. Když jste si k ní u vedlejšího prodejního pultu dali dva bramboráky (jeden za 1.10 Kč) šlo se příjemně najíst.
Tady vsouvám ujištění, že se nedojímám nad tím nevybudovaným „socáčem“. Jen si připomínám, co bylo a o čem dnes mnozí nemají povědomí.
U jídla se stálo u vysokých stolů. Mnohdy zde byla veliká tlačenice a museli jste si lokty udělat ten svůj malý plácek, odsunout vyjedené a upatlané talíře či sklenice od piva. Ale tím jste neměli ještě vyhráno. Bylo skoro pravidlem, že vám stále se pohybující uklizečka a sběračka nádobí, usmoleným hadrem šmudlala okolo vašeho talíře. Chtělo to prostě naučit se určitým úlevám od pravidel Gutha Jarkovského. O další hluboký zážitek se velmi často postaral některý z „houmlesáků“ (obdoba dnešních opileckých bezdomovců a žebráků), kteří samozřejmě v éře budování rozvinuté socialistické společnosti úředně neexistovali. Takový umolousanec se k vám zezadu přitočil, hrábnul vám do talíře většinou s větou: „Knedlíček už nebudete?“
Jenže všechno zase vynahradila relativní láce a něco jako čerstvost pokrmů, vzhledem k rychlému tempu jejich spotřeby. A třeba takové „karboše z Vindobky“ (karbanátky) neměly chybu. Jen se rozplývaly. Asi množstvím starých rohlíků do nich zapracovaných. Jó, Vindobka to bylo něco.
Ale jednou mne Vindobona přece jen naštvala. Vybral jsem si skopové s bramborovým knedlíkem a špenát. Ten zde byl hodně kořeněný a barvy i skupenství dětské stolice. Nabral jsem prví sousto a ejhle, ve špenátu něco drhlo. Pomalu jsem ten objev odseparoval a s úžasem hleděl na urostlého švába.
Trochu mne to rozhodilo a já mírně rozčilený šel ten úkaz předvést paní pokladní. Se změněnou barvou v obličeji vykoktala něco jako „zavedu vás za kuchařem“. Sestupoval jsem s talířem v ruce po schodech do tajemného sklepení, kde se pro Vindobonu vařilo. Dalo se očekávat, že to nebude Hilton, protože když jste občas procházeli okolo větráků ústících do ulice Bulharská, zčernalý a kapající tuk něco naznačoval. Cestou nás míjela osoba u které se jen těžko dalo rozeznat zda jde o muže či ženu. Železným hákem táhla veliký pekáč, naplněný uvařenými hnáty asi prasečími. Ale to už nám vyšel vstříc hlavní kuchař, mužík to poněkud pidlooký v zástěře, která se dost podobala pracovnímu oděvu topiče zaoceánského parníku. Paní pokladní ukázala štítivě vidličkou na nataženého švába. „Ve špenátu“…podivil se mužík? „Jó, kdyby ste ho našel v polívce, to bych věděl, to oni nám tam, když zapomeneme přikrejt hrnce, ve kterých jí máme rozvařenou na druhý den, napadají.“ A hned rychle pokračovat: „Helejte, nedáte si tedy rači něco smaženýho“? Nedal jsem si. Jó „Vindobka“ to bylo něco.
Petr Chalupa