Jak žijí lidé, kteří nikomu nechybějí?
O bezdomovcích toho ví opravdu hodně. Natáčel s nimi filmy v polorozpadlých garážích, v kanálech i v zemljankách. Proč?
„Od samotných počátků, kdy se bezdomovectví v naší společnosti rozšířilo, mi těchto lidí bylo líto,“ říká Antonín Moravec a dodává „Hledal jsem nějakou ušlechtilejší odpověď na to, proč vlastně žijí takovým způsobem. Proč jdou raději do kanálů, nebo na nádraží, než do příbytků různých charitních organizací? Napadlo mne, že hledají svobodu a nechtějí se nechat svázat mantinely jakéhokoli režimu, což mi připadalo velmi sympatické. Po několika letech, kdy jsem byl s bezdomovci ve velmi úzkých kontaktech a kdy jsem o nich sbíral materiály, jsem však byl nucen tuto myšlenku zavrhnout.“
Co vás k tomu přivedlo?
„Poznal jsem jejich charaktery. Jsou to charaktery vygumované alkoholem, provázené totálním rozpadem osobnosti. Můžeš samozřejmě najít výjimky, ale obecně platí, že nic pozitivního v bezdomovcích není. Jsou to lidé, kteří spadli až na dno, protože ve skutečnosti byli na dně už před tím a mohou si za to sami. Opravdu, v naprosté většině jsou to trosky a ztroskotanci, kterým jde pouze o přežití, bez špetky čehokoli ušlechtilého.“
Často jste se mezi nimi pohyboval sám. S jakými pocity?
„Pochopil jsem, že když je jich více pohromadě, chovají se jako smečka. Kousne-li jeden, ostatní se přidají. Je velmi důležité udržet si takovou autoritu, aby to ani jednoho nenapadlo. Musejí tě respektovat. Ale vcelku lze říci, že bezdomovci nejsou arogantní, chybí jim k tomu energie. Ano, jsou zanedbaní a zdrogovaní chlastem, budí nedůvěru, ovšem nejsou agresivní. Oni jsou nepříjemní v tom, že když se jim někdo snaží pomoci, neumí si toho vážit a tuto pomoc zneužívají. Přitom dovedou být i velmi dotěrní až protivní.“
Není to tím, že ulice je pro ně opravdu drsným prostředím?
„Nepochybně je to jeden z důvodů. V těchto souvislostech jsem si kdysi dokonce kladl otázku, jaká je životnost bezdomovce v Ostravě. Mám odpozorováno, že pět až sedm let. Pak obvykle končí a tyto konce nejsou šťastné. Nejrizikovější je pro ně období zimy.“
V minulosti právě zimu přečkávali bezdomovci v kanálech. To nyní nemohou, protože kanály jsou zavařené, nebo jiným způsobem zabezpečené proti vstupu. Myslíte, že jsou to správné kroky ze strany majitelů?
„Podle mého ne. Čtyřicet let před tím byly kanály přístupné a nikomu to nevadilo. Řekl bych, že jde o alibistická rozhodnutí bílých límečků, která ovšem pro část bezdomovců znamenají rozsudek smrti. Vzít jim kanál je totéž jako vzít jim domov, navíc v době mrazů. A taky víme, že jich každý rok několik v mrazech zemře. Už mě mimochodem napadlo, jestli to nemá být zrůdný projev jakéhosi samočisticího mechanismu kapitalistické společnosti.“
Znal jste osobně nějakého bezdomovce, který umrznul?
„Jistě, například legendu ostravských bezdomovců, pana Kaše. Osmdesátiletý stařeček, který mohl mít pětačtyřicet kilo, ale s kovbojským kloboukem, vlčákem a vozíkem patřil ke koloritu Ostravy. Tradovalo se o něm, že zabíjí psy a prodává psí sádlo lidem nemocným na plíce. Občas jsem si s ním povídal a on mi to potvrdil. S tím, že několika lidem, včetně sebe, tak zachránil život. A víš, co bylo zvláštní? Měl jsem tehdy pittbulla, který byl docela ostrý, ale před tímto slaboučkým bezdomovcem stáhl ocas, kňučel a chtěl zmizet. Pan Kaš zmrznul v garáži, která neměla vrata...“
Znáte i případ se šťastnějším koncem?
„Proti tvrdosti některých lidí se občas postaví milosrdenství lidí jiných. Za Opavou žil čtyři roky manželský pár v bývalém bunkru. On nemá ruku, ona je bývalá recepční v hotelu a těžce nesou, že jsou pro lidi jakousi atrakcí. Vojenská policie pak zavařila vstup do bunkru a oni trávili zimu jen v malém přístřešku před tímto vchodem. Ale našel se někdo, kdo jim dovezl prkna, ze kterých si oni stloukli boudu a postavili si v ní stan. Starají se o čtyři psy a deset koček.“
Téměř každý bezdomovec má aspoň jednoho psa...
„Ano, mají je zčásti jako společnost, protože lidská společnost je odvrhla a zčásti je mají na svoji ochranu. Není se co divit. Čas od času se totiž objeví zpráva, že nějací hejsci zmlátili, ukopali, nebo podpálili bezdomovce. To je opravdu úděsné. Homelesáci jsou sice asociálové, alkoholici a lidé ze dna společnosti, ale ke kriminálníkům mají daleko a jsou v podstatě neškodní. Naproti tomu ti mladí agresoři jsou skutečně nebezpeční. Dnes si kopnou do člověka, o kterém jsou přesvědčeni, že nikomu nebude chybět. A zítra?“
Jiří Muladi