Před nějakým časem se v komentářích pod vyprávěním o souboji malého Vietnamce Taie se záludnostmi češtiny objevil nápad, aby se součástí magazínu stal jazykový koutek, který by pomohl omést prach z vědomostí, které jsme kdysi ve svém dětství do hlav pracně vpravili. A když se na osobu, která tento nápad vypustila z úst, nesneslo hromobití, byl nápad rozšířen o dotaz, zda bych se jazykového koutku neujala já. Ba dokonce se našla i taková „šprtka“, která slibovala, že si ořeže tužtičku a posadí se do první lavice, aby jí neušlo ani slovo! (Zapomněla ovšem, že největší „šprti“ sedí v lavici poslední a nevyznačují se ořezanou tužtičkou, nýbrž pytlíkem ovoce z vlastní zahrádky položeným nenápadně na učitelský stolek…) Nu což! Mateřština mě živila po několik desetiletí, tak se o takové malé poradenství pokusím. A když čtenáři nebudou spokojeni či pomine zájem, jazykový koutek prostě skončí…
Slova vyjmenovaná (dříve vyňatá) po - v, z
Vyjmenovaná slova po v
Snad každý si ze školy zapamatoval, že předpona vy-/ vý- je vždy tvrdá. Leckterý pisatel se však škrabe za uchem: „Ale jak poznám, že je to právě předpona vy-?“ Laická odpověď zní: Když to vy- odtrhneme, zbude nám slovo, které bude mít smysl. Např. : výtah – tah, vynesl – nesl, vyšel – šel, vyprávění – tady je schováno slovo pravit, vymlouvat – mluvit, výborný-vybírat- brát …
Pozor! Na záhon jsem vysel ( sel) mrkev. x Na stěně visel (viset) obraz.
Mezi oblíbené chyby patří psaní y ve slovech: viset, vinout se, vidět, vítězit. ( Ve slově vinula se, např.cesta se vinula do vrchu, dívenka se vinula k matce… sice po odtržení vi- zůstane nula, ale jistě budete souhlasit, že vinutí nemá s nulou nic společného.)
Vy (zájmeno 2.os. množ. čísla) píšeme analogicky jako my (zájmeno 1.os.mn.čísla):vy všichni – my všichni . (Vy jste to nevěděli, my to také nevíme.) Samozřejmě pak také píšeme vykat - oslovovat 2.os. čísla množného – vyjádření úcty.( Už ti bylo osmnáct, měla bych ti vykat.)
Rozlišujeme!
Pes, vlk, špatný zpěvák vyje, ale dívka, která plete věneček, ten věneček vije.
Druh sovy je výr, točící se voda nebo vítr tvoří vír. (A mikroorganismus nebo škůdce v PC je vir.)
Ten, kdo jásavě křičí,výská.
Když se matka probírá dědovi Vševědovi ve vlasech, víská ho. Malá ves je víska.
Obdivovali jsme výšku ( od slova vysoký) věže. Nebyla to tedy žádná vížka (malá věž).
Nedal se nikým zviklat (zbavit jistoty). Martínkovi se začal viklat (kývat) mléčný zub.
A následující slova si musíme jen pamatovat:
povyk, povykovat (křik, hlasitě křičet)
vyžle (štěně honicího psa)
výheň (ohnivá)
vyza (ryba)
kavyl (bylina)
cavyky (okolky – dělat cavyky)
Vyjmenovaná slova po z
Slova příbuzná se slovem jazyk většinou nedělají pisatelům potíže. Snad bude dobré jen připomenout,že s jazykem souvisí i jazylka (kost podpírající jazyk).
S vyjmenovaným slovem nazývat se jsou příbuzná i slova vyzývavý (vyzývavé chování) a vzývat (vzývat Boha).
Protikladem bude zívat, nazívat se (únavou).
Pozor!
Píšeme sice brzy, ale ve slově brzičko se píše i ( analogicky s maličko).
V této kapitole jsem se zastavila jen u výrazů, v nichž se (jak jsem ve své praxi poznala) nejvíce chybuje. Těm, kdo hledají vyčerpávající odpověď, bych doporučila Pravidla českého pravopisu a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost.