Hokej
První seznámení s tímto sportem bylo u sousedù, kteøí mìli první televizor Tesla 4001, co¾ byl ohromný kus tì¾kého nábytku s malinkou obrazovkou. Mít kino doma, to nás dìti fascinovalo. Sedíce na zemi kolem tohoto zázraku, jsme upøenì sledovali probíhající hokejový zápas, který právì bì¾el. Soused byl velký fanda a brzy nás vtáhl do hry a jeho syn nestaèil se d¾bánkem bìhat pro pivo. V té dobì jsem vùbec netušila, ¾e za pár let, budu takové skøínky umìt opravovat.
První hokejový zápas pøímo na stadionì, jsem pro¾ívala v Litvínovì, od kterého jsme to z intru mìli pár kilometrù pìšky. Co mne pøekvapilo, ¾e hráèi na ledì na sebe køièí (v televizi bylo z ledu ticho) a proto¾e v té dobì tam hrál Slovák Valtr, tak nám obohatil slovní zásobu o velmi jadrná slovenská slova. Návštìvy na utkání nám byly brzy zakázány, ovšem kluci si dokázali poradit, zejména, kdy¾ na to byl zákaz. Jeden byl urèen jako styèný dùstojník, který po dohodnutém signálu, tedy písknutí, zajistil otevøení okna v pøízemí a odstranìní slu¾by. Bylo to zvýšené pøízemí, nejprve se nastrkali ti podmìreèní a jako poslední nejvyšší dlouhán. Jakmile se ozval na chodbì øev, byl to signál, ¾e slu¾ba musela opustit své místo naproti schodùm a urychlenì jsme mazali do svých pokojù. Horší to bylo s hlasivkami, ty nás dokázaly prozradit, a tak jsme je léèily tím, co bylo. No vìtšinou kloktáním vody a hašlerkami. Po jedné utajené výpravì nastal zlom. Tehdy po závìreèném hvizdu rozhodèího místní hlasatel oznámil, ¾e Litvínov získal licenci do první ligy, tuším, ¾e to byl Kolín, který ji jim pøepustil. A to se strhla vøava, nikdo, mimo chomutovských fandù, neodcházel. Pivo teklo proudem, fandové si pøipíjeli navzájem i s neznámými, kterým ochotnì pivo platili. Kluci to vyu¾ívali a nám abstinentùm naøizovali, vzít, podìkovat a jako pøipít, oni ¾e to dopijí. Jak to mohlo dopadnout, silnice byla celá jejich, obèas si šli ulevit. Ještì štìstí, ¾e tam ¾ádná doprava nebyla, ale stejnì to byl prùšvih. Na písknutí nikdo neotvíral, kluci stejnì øvali jako na lesy, ¾e se vzbudil celý barák. Byli jsme zapsáni s tím, ¾e oznámení dostanou rodièe i podnik, ve škole nám sní¾í známku z chování. Nejvíce jeèela Alena na mnì, proto¾e já jsem jí pøesvìdèila, aby s námi alespoò jednou také šla. Kluci si to vyøídili ruènì s tím dobrovolníkem, o kterém byli pøesvìdèeni, ¾e je udal. Dostal deku, jak holkám øekl, kdy¾ ho litovaly, jak hroznì vypadá, tak¾e nevìdìl, kdo ho vlastnì zmlátil. Oficiálnì doznal, ¾e upadl sám v koupelnì, nic zlomeného nemìl, tak¾e se to pøešlo, proto¾e to nebyl v koupelnì první pøípad pádu. Nakonec ¾ádný prùšvih nebyl a Alena zaèala se mnou zase mluvit.
O hokej jsme se zajímali dál i kdy¾ u¾ v jiném slo¾ení na pracovišti. Tipovali jsme výsledky, za jeden tip se do kasièky dával padesátník. Vítìz celé soutì¾e získal celou vybranou èástku s povinností, ¾e za to obstará láhev na oslavu. Z poèátku jsme chodili i na stadion, zejména, kdy¾ vojáci z Litomìøic hráli v Ústí nad Labem první ligu. Moc se mi líbil jejich maskovaný brankáø a od té doby, mám pro nì slabost i kdy¾, u¾ od roku 1969 fandím pardubickým hokejistùm. V té dobì, jsem zaèala pracovat v obchodním podniku Tesla a oni pod touto znaèkou dlouho pùsobily.
Úplnì nìco jiného byly OH v roce 1999. To jsem potøebovala nìjaké údaje z burzy a tam se ozvalo „no ¾enská, vy nevíte, ¾e dnes je ten nejdùle¾itìjší hokej? Zavolejte, a¾ skonèí, teï se nepracuje“. Chlap vùbec netušil, ¾e ta ¾enská si potøebovala také zajistit klid na hokej.