Co praví legendy a povìsti aneb šuplík plný legend a povìstí...
Hluboká Tip na výlet
Zámky a hrady jsou opøedené mnoha povídaèkami a není tomu jinak ani u Hluboké nad Vltavou. Napøíklad se povídá o zkamenìlém stádu. Na Hluboké kdysi dávno bydlel pastýø a od rána do veèera jenom nadával a vypouštìl z úst samé kletby. Lidé ho varovali, aby pøestal, nebo ho postihne bo¾í trest. Radám se jenom smál a jednou pøišel den, kdy proklel sebe i celý svìt. Nebesa ho potrestala – promìnil se v kámen spoleènì se svým stádem.
V dobì, kdy tady správcoval de Bossi, se poddaným ne¾ilo vùbec dobøe. Choval se všemocnì a lidé si jeho jméno promìnili komolením na „Nebosý“ èi „Tubosý“. Zaèalo se podívat, ¾e se spolèil se samotným ïáblem a ani po své smrti nenašel klid. Ïábel si ho prý zapøáhl do spøe¾ení a vyoral s ním hlubokou strouhu a ve Staré oboøe jí dlouho nazývali „Èertova brázda“.
Jiná povìst se jmenuje Ohnivý myslivec a vypráví o hajném, který se s pytláky nijak nepáral. Mìl vysokou hubenou postavu a rozèepýøené vousy. Nahánìl strach i obyèejným lidem, kteøí nešli z obavy do lesa ani pro houby nebo vìtvièky. Jednoho dne zemøel bìhem prudké bouøky, kdy¾ na nìho spadl strom. Nikdo jeho smrti nelitoval, ale on nedal pokoj ani po svém skonu. Vracel se na svìt zahalený plameny, pobíhal po lese a zjevoval se lidem. Neèinil však jen zle, nìkteré vydìsil a jiným pomáhal. Avšak jednou starý výmìnkáø vyøkl po velkém leknutí nahlas“Spas, Bo¾e, mne i jeho!“ Vzápìtí plameny uhasly, myslivec se promìnil v bílou holubièku a letìl k nebi. Od této doby ho ji¾ nikdo neuvidìl.
Zajímavým vyprávìním je i povìst Samaritánka. Jednalo se o pramen, vyvìrající ze svahu za Hamrem, pøezdívaném „Dobrá voda“. Bìhem èastých povodní se voda ve studních naplnila špinavou vodou a zapøíèinila øadu chorob. Ovšem Samaritánka zùstala v¾dy èistá a nezakalená. Majitel zámku Ondøej Ungnad ze Suneku, zde nechal vybudovat kaplièku Samaritánku. Pozdìji se rozmohlo tvrzení o tom, ¾e kdo pil ze Samaritánky, uzdravil se.
Poslední zajímavostí je zápis èeskobudìjovických kronikáøù, kteøí v roce 1420 napsali, ¾e na Hluboké porodila kráva stvùru podobnou èlovìku, a ještì ¾ila nìjakou dobu po narození. V roce 1522 se zase zaznamenala záhadná zpráva o narození telete podobném mnichovi. Jak to ve skuteènosti bylo s hlubockými krávami u¾ dnes asi nikdo nezjistí.
Blízko zámku stojí Pomník Záviše z Falkenštejna, významného pøedstavitele rodu Vítkovcù, který byl naøèen z usilování o trùn. Odsoudili ho ke ztrátì hrdla. Roku 1290 postavili na louce pod hradem šibenici, kde Záviše popravili stìtím hlavy. Pomník byl odhalen v kvìtnu 1895 a finanèními prostøedky pøispìl Adolf Josef Schwarzenberg (1832 – 1914). Ve tøicátých letech 20. století se pomník pøesunul o nìkolik metrù a zùstal tam stát do dnešních dnù. Tvoøí ho mohutné kameny, kde v nejvyšším ètyø metrovém je Závišùv erb s nápisem pod ním: „Záviš z Falknštejna † XXIV srpna MCCXC.“
Hluboká se ocitla v dr¾ení èeských králù a¾ do èasù Karla IV. Potom zámek vlastnilo nìkolik významných šlechtických rodù, mezi nimi napøíklad Pernštejnové, páni z Hradce, Malovci z Malovic a Schwarzenberkové. Zajímavostí je, ¾e aèkoliv nebyla Hluboká nikdy loveckým zámkem ani hradem, vyu¾ívala se jako základna pro ka¾doroèní uskuteènìní hlubocké honební sezóny. Stávalo se tak ve druhé polovinì 19. století, pøed první svìtovou válkou a za první republiky. Honitbu poøádali Schwarzenbergové pro pozvanou vybranou spoleènost a hony mìly nejprve trvání dva týdny a od roku 1907 šest dnù. Lov se zamìøoval na drobnou zvìø, na nadhánìní èerné zvìøe, muflonù a daòkù ve Staré oboøe. Pozdìji se poøádal také parforsní hon a na nádvoøí probíhal výøad spárkaté zvìøe.
Jednu z nejnavštìvovanìjších památek v naší zemi se nezdráhejte navštívit, správa zámku se sna¾í okruhy stále vylepšovat a pøipravovat nìco nového.
