Letošní zima se sice za svùj název mù¾e i trochu èervenat, ale pøíchod Velikonoc má stále nejen liturgický význam. Prostì se tìšíme z jara.
A právì Velikonoce jsou pøece také svátky jara. Dokládají to i symboly, které je doprovázejí. V našich zemích to jsou mláïata, je¾ právì na jaøe pøicházejí na svìt. A proto¾e jedním z klíèových symbolù tìchto svátkù je vejce, jedná se o mláïata ptactva, resp. opeøencù domácích. Kuøata, kachòata i ta milouèká, lehounce ochmýøená housata, všechna tato drobotina v nás vzbuzuje nìhu a ochranitelské pudy. Tady si dovolím malou odboèku. Víte, ¾e britští odborníci na chování zvíøat uveøejnili sice odvá¾nou, nicménì zajímavou hypotézu týkající se právì roztomilosti mláïat? Podle nich je právì jejich, obvykle nì¾nì blbouèký vzhled, zachraòuje pøed agresí vlastních rodièù…
Ale vra»me se k velikonoèní symbolice. Vysoké postavení na pomyslném ¾ebøíèku oblíbencù má u nás beránek. V domácnostech jej nalézáme peèeného z piškotového tìsta, hojnì pocukrovaného, s èervenou mašlí kolem krku a rozinkovýma oèima. Blí¾e se s ním také mù¾eme seznámit v podobì peèínky. Ani fandové pøes zdravou vý¾ivu, kteøí odmítají konzumovat velké mno¾ství cukru, a dále vegetariáni, pro nì¾ je jehnìèí na talíøi naprosto nepøijatelné, se symbolu beránka nijak nebrání.
Oblíbily si ho pøedevším ¾eny, nebo» je nabádá, aby si poøídily pøed Velikonocemi nìco nového na sebe. Zatímco se domácí opeøená drobotina a mírumilovný beránek ocitají v popøedí našeho zájmu, ušatý obyvatel polí a luk o svou pozici velmi dlouho bojoval. Samozøejmì, jedná se o zajíce. Pro nás pøedstavuje poš»áka, který nám pøinesl spìšný balík se zabijaèkou. Sice mu podìkujeme, ale naše vøelé díky smìøují zcela pøirozenì k tetièce na Vysoèinu, která nám ty voòavé pochoutky s láskou zabalila a poslala.
Za našimi západními hranicemi je ovšem jeho postavení naprosto neotøesitelné. Jako symbol Velikonoc je zajíc na špici. Dìti ho nacházejí v zahradì, nìkde pod keøíèkem, sedícího(!) v ošatce plné èokoládových vajíèek. Slepièka není tak dùle¾itá, prostì vajíèka „jenom“ snesla a teï rozpaèitì pøešlapuje kdesi v pozadí.
Jak tedy vidno, u našich západních sousedù to zajíèek vyhrál. Ale to mu, zdá se, nestaèí. U¾ pøed sametovou revolucí se pøed jarními svátky pokradmu, s pašeráckým batù¾kem na zádech, plí¾il pøes hranice, aby se pak v pohranièí, a v pøípadì nìkolika odvá¾nìjších jedincù i ve vnitrozemí, objevil jako velikonoèní lídr.
A nìkteøí z nich se dokonce rozhodli pro emigraci. Byl to z jejich strany urèitì srdnatý poèin, u¾ vzhledem k dojemnì umínìné vìrnosti naší populace k domácí tradici. Vzpomeòme jen na èetné pokusy dìdy Mráze, kterému se u nás tuze nedaøilo. A to i pøesto, ¾e pøicházel ne pøes zelenou, ale oficiální hranici a tam byl vítán se všemi poctami. Ani prùzkumné návštìvy sobího spøe¾ení Santa Clause nezaznamenaly zatím výrazný úspìch. Jeho mise jsou pøijímány spíše chladnì a s rozpaky. Tak¾e ani velikonoèní zajíèek si, i pøes optimistickou úvahu, ¾e kdy¾ se bratranci zadaøilo v Austrálii, tak proè by to nemohlo vyjít mnì hned za humny, nemohl dìlat velké nadìje na úspìch.
Po roce 1989 se ovšem situace pro ušatého sympa»áka s výrazným pøedkusem podstatnì zlepšila. Zvláštì proto, ¾e u¾ nezùstal, øeknìme, v azylových táborech. Pøicestovalo za ním i èetné pøíbuzenstvo, tak¾e se u¾ nemusel cítit tak osamìlý. A jak se zdá, jeho pozice se zaèíná upevòovat. Za výlohami cukráren, kvìtináøství, na trzích i v kamenných obchodech, všude je ho plno.
Tak mì napadá, zda jejich expanzi nenapomohla naše stále se prohlubující nedùvìra k drùbe¾i a pota¾mo i k jejím produktùm. Koneckoncù, zajícù se ptaèí chøipka (zatím) pøece netýká.