ZE STÁTNÍ ŠKOLY DO KATOLICKÉ A NAOPAK
Po pøíjezdu do Austrálie docházely naše dìti do státní školy. Od starousedlíkù jsme stále slyšeli, ¾e je tam mizerná nauka a, aby z dítìte nìco bylo, je nutné ho pøihlásit do privátní školy. Kdy¾ u¾ jsme to slyšeli ponìkolikáté, nabyli jsme dojem, ¾e z té školy, kam momentálnì dìti dochází, vyjdou jako úplní negramoti.
Rozhodli jsme se tedy pøepsat je do katolické školy nedaleko našeho bydlištì. Do té stejné školy “St. Joseph” u¾ chodily sousedovy dìti. Bylo to príma zjištìní, naše tam tím pádem mìly dobré kamarády.
Zpoèátku šlo všechno k našemu uspokojení a dìti byly také spokojené. Kdy¾ však po èase Daniel pøišel ze školy a vyprávìl, jak uèitel ve tøídì zhasl svìtla a uèili se potmì, ¾e nìkteré dìti se tak bály, a¾ se rozbreèely. Bylo nám to divné, co to tam v té katolické výchovì mají za móresy. Snad nevyvolávají duchy? Ha ha ha…
Po èase David, v té dobì osmiletý prcek, pøišel s tím, ¾e byl u zpovìdi a pan faráø se ho ptal, co naposledy provedl, jestli je hodný a koho zabil?
„Co? To se tì faráø ptal? To je ¾ert, nebo si pìknì vymýšlíš?”
„Né tati, to je pravda, to se ptal!”
Vladimír u¾ déle nevydr¾el pøijímat takové historky a do té podivné katolické školy bì¾el. Tam si stì¾oval øediteli školy, s èím se dìti vrací domù. Ten vyjevenì zíral v neuvìøení, ¾e by faráø jeho školy byl snad komediant a neplnil povìøený úkol s respektem? Pøislíbil Vladimírovi, ¾e vìci pøijde na kloub.
Dlouho byl klid, a¾ zase po èase pøišla Diana s tím, ¾e paní uèitelka Fid¾eraldová se na ni poøád zlobí, ¾e s ní tøese, ¾e se jí bojí a u¾ do školy nechce chodit.
„Dianko, do školy musíš, aby ses nauèila aspoò èíst a psát!“ „Ne, já u¾ tam nepùjdu,“ a spustila pláè. Mùj zoufalý mu¾ operoval s tím, ¾e je mu jedno, jestli dìti budou vìdìt všechny podrobnosti o Je¾íškovi, to, co doposud znají, postaèí.
Dopadlo to tak, ¾e dìti opìt docházely do státních škol. Jsou z nich slušní obèané, èíst a psát se tam také nauèily a to bez muèení a zbyteèných „omáèek“.