Hlinomazovy obrazy jsou svérázné. Hem¾í se to tu arcivévody a opicemi, badateli, luftbalony, rovnì¾ poloobna¾enými sleènami a kouzelníky. Na pøíklad arcivévodové. Stì¾ejní portrét "Arcivévoda s dámou a tygrem", kde tato figura hraje jasný prim, no prosím. Arcivévodu ale najdeme i na obrazech, kde tématem je Festival kouzelníkù èi Komtesa pøisti¾ená pøi tanci s medvìdem ...
Všichni tito arcivévodové jsou si víceménì v tváøi podobní a spojuje je zejména švarný postoj a spousta medailí na hrudi. ®e by nìkdy Pepík Hlinomaz namaloval nìèí portrét a stylizoval ho do této jemu oblíbené figury, všeobecnì známo není.
Pøátelé, dovolte mi, abych se pøiznal, ¾e takový portrét existuje a jsem na nìm zpodobnìn já sám, pøed tøicetisedmi roky jako mladík.
Já vlastnì nikdy ¾ádnou medaili nedostal. Ani za to, ¾e jsem co by tøináctiletý ulièník znièil ustupující nìmecké armádì zamìøovací aparaturu protiletadlového kanonu. Dostal jsem akorát velikou facku, jakou mi ubalil jistý hromotluk. Ostatnì dodnes cítím tu zámeènickou pracku na své tváøi. Mimochodem, co se dajlí-medajlí týèe, o ¾ádnou jsem nikdy nestál. Mo¾ná, ¾e právì proto byl o to cennìjší portrét, vytvoøený pro mne Josefem Hlinomazem. Jak jinak, ne¾ v kostýmu arcivévody, pøièem¾ klobouk, jakkoli se to bude zdát neuvìøitelné, byl pou¾it ze sbírky uniforem, a jeho pøedlohou se stala pokrývka hlavy nále¾ející ke švédskému admirálskému odìní. Pozdìji jsem na tý¾ klobouk a uniformu narazil u jednoho ostravského sbìratele, a vyzkoušel jsem si ho znovu. Takový je toti¾ osud staro¾itností, ¾e putují èasto za novými vlastníky, a obèas se zdá, ¾e jim tak bylo i souzeno.
V té dobì konal jsem týden co týden s Pepíkem Hlinomazem rozhovory, uveøejòované potom ve Svìtì v obrazech, ano, jsou to ty, které na tìchto stránkách pravidelnì reprodukujeme. Pepík se mi chtìl za mou úèast odvdìèit podobiznou a tak se i stalo. Pokud on maloval portrét, v¾dy to dílo mìlo svérázný slovní doprovod. Mùj portrét byl nazván "Carùv kurýr, Slavomír Pejèoch de la Ravik, agent Inteligence Service na nìco ještì více a vùbec nejvíce na rùzné degenerace blbcù".
Fotograf Kubec, osobní dokumentarista Josefa Hlinomaze, mì kdysi volal, zda nemám portrét tohoto mistra, nebo» se právì chystal vydat kompletní soubor. Zajímal se i o text k portrétu a shledal ho pøekvapivì akceptabilním, z èeho¾ mìl upøímnou radost. Josef Hlinomaz toti¾ mìl ve zvyku popisovat svá díla takovými slogany a vysvìtlivkami, ¾e se mnohdy dílo veøejnì reprodukovat vùbec nedalo.
Sedím-li u svého pracovního stolu, dodnes na mne shlí¾í z protìjší stìny tato pøipomínka èasù, které mají tu výhodu i nevýhodu, ¾e se nikdy nevracejí.