Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Památka zesnulých,
zítra Hubert.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ji¾ antika ukázala limity demokracie


Sedím tak a pøemýšlím, jaké téma bych udìlil tomuto rozhovoru, kdy¾ mì vtom man¾elka volá k televizi: pojï honem sem, tady ukazujou nìco strašnýho! Koukám, a co vidím: zábìry ze syrského mìsta Hamá, k nepoznání rozstøíleného a rozbombardovaného. Bylo mi z té podívané truchlivo. Povandrovával jsem Sýrií ještì pøed vypuknutím všech arabských jar a jasmínových revolucí, a byla to ovšem diktatura tuhá, nelítostná, strachem naplnìná, co¾ mùj tøiceti lety ¾ivota v nejpokrokovìjším zøízení vycvièený nos neomylnì poznal. Èím víc hysterické lásky k Otcùm vlasti a èím hlasitìjší sláva, tím víc strachu skrytého i zjevného, a pod strachem temné, vroucí magma nenávisti. Je otázkou èasu, kdy se vylije, napsal jsem ve své kní¾ce Svìt bez rù¾ových brýlí. No, a u¾ se vylilo. A¾ se sám dìsím, jaký jsem to byl tenkrát vìštec. Jinak bylo Hamá mìsto na syrské pomìry hezké, k pobytu pøíjemné, s mnoha romantickými zákoutími a jedním svìtovým unikátem… co vlastnì zbylo z norií, obrovských, a¾ dvacetimetrových zavodòovacích kol nìkdy ze století šestnáctého, obdivuhodného dokladu zruènosti tehdejších øemeslníkù? Toèila se ještì za mé návštìvy v roce 2000; našel bych z nich dnes aspoò prkýnko? Co zbylo ze staré turecké ètvrti s ulièkami tak úzkými, ¾e se do nich vešel leda osel, i mohl jsem se prost všeho troubení a pøed auty uskakování tudy potloukat, zamýšlet se, obraz minulosti si pøivolávat? A co zbylo tøeba z toho ovocnáøského krámku, kde jsem omylem zaplatil padesátkou místo desetilibrovky – byly si dost podobné – a ovocnáø za mnou letìl za tøi rohy, aby mi vrátil pøeplatek, tak poctiví byli ti lidé… Smutek na duši padá. Ale nechám u¾ elegií a polo¾ím první otázku:


Obèanská válka – lze-li v Sýrii mluvit o nìèem obèanském – dovrší u¾ brzy tøetí rok svého trvání, a jestli na poèátku v ní byl znát ještì nìjaký smysl a úèel, pozbyla nyní obojího naprosto. Vidíte nìjaké východisko, nebo musíme pøiøadit Syrii po bok Somálska a jiných tzv. failed states, rozpadlých státù?

 


Obèanská válka… To je právì pojem, který bych se zdráhal pou¾ít a nejenom v pøípadì Sýrie. Obecnì je napøíè dìjinami pou¾íván nepøesnì a nìkdy pøímo anachronicky. A i kdy¾ se ve svých závìrech spoléhám pouze na zprávy a informace zprostøedkované, soudím z nich, ¾e obèanského najdeme v souèasné Sýrii pramálo. Vnitøní válka by byl tedy pojem pøíhodnìjší. ®e ztratila smysl a úèel… Ono je otázkou, jaká byla na zaèátku vùbec její východiska a zda z nich, zbavíme-li se idealizujících brýlí, mohlo vzejít nìco jiného, ne¾ jaká situace panuje nyní. Jak se vyvine, si netroufám odhadovat, ka¾dopádnì jakýkoliv pokus o øešení se bude poèítat na roky, povede-li se vùbec. Pøiøadil bych proto Sýrii po bok zmiòovaných failed states.


Sunité, šíité, aláwité, drúzové, Hizballáh, fronta An-Nusra a jiné na al-Qáidu napojené spolky, všechno se to mele a mydlí na jedné hromadì, nìkde stranou tiše trpí nebo u¾ ani netrpí nìkdejší spoleèenská elita, syrští køes»ané… dopadá to tak vychýlením z logiky dìjin, nebo to tak pøijít muselo?


Logika dìjin… existuje nìjaká? Pøipadá mi, ¾e lidé v tomto ohledu slepì podléhají dojmu, ¾e nìco prostì pøijít muselo, ¾e to nemohlo být jinak. Proè? Tyto závìry vyvozujeme v¾dy a¾ post ex. Proto jsme tak èasto pøekvapeni, kdy¾ se o nìèem domníváme, ¾e se to prostì musí stát (nebo naopak nemù¾e) tak a tak a ono ejhle, pøedpoklady se nenaplní a my jen zmatenì tápeme a nechápeme. Filosof David Hume podrobil induktivní myšlení neúprosné kritice. Odkud bereme jistotu, ¾e kdy¾ dosud ka¾dý den vyšlo Slunce, vyjde zítra zase? Pokud se dnes bavíme o první polovinì dvacátého století, nástupu nacismu v Nìmecku, Hitlerovi a druhé svìtové válce, najdeme desítky a stovky publikací a lidí, kteøí nám za pomoci nanejvýš vìrohodných argumentù vylo¾í, proè se události odehrály právì tak, jak se odehrály a ¾e kdyby se na scénì dìjin neobjevil Hitler, ¾e by se objevil nìkdo jiný. Jen¾e vše vyvozujeme a¾ z probìhlé zkušenosti a staèilo málo, dokonce jen náhoda, a nic z toho by neexistovalo.


Nedopustíme se velké chyby, konstatujeme-li, ¾e všechen ten vra¾edný zmatek – a nejen v Syrii – zapoèal pokusy o demokratizaci. Naskýtá se otázka: nedokázal dosud nikdo tamním spoleènostem demokracii vìrohodnì zprostøedkovat, nebo jsou prostì a jednoduše demokracie neschopné? Jestli ne, kde se stala chyba? Jestli ano, v èem je pøíèina?


Do øady prostøedí a situací (co¾ ostatnì nesèetnìkrát prokázala sama minulost) jsou demokracie jednoduše nevhodné a jejich aplikace pøináší jen potí¾e. Navíc aplikace násilná, vnucená. Netuším, odkud pramení neotøesitelná jistota lidí, kteøí se domnívají, ¾e demokracie je v¾dy a všude nejlepším zpùsobem vlády. Na ¾ádnou ideální formu se zatím lidské spoleènosti pøijít nepovedlo, a i kdy¾ demokracie patøí rozhodnì k tìm zdaøilejším pokusùm, neznamená to, ¾e se v dobì osvícených monarchù ¾ilo hùøe. Ba mnohé státy více prosperovaly a ¾ivotní úroveò obyèejných lidí také nepøipomínala katastrofu. Klasicky pøipisujeme koøeny demokracie antickým polis, Athénám, Periklovi. Ale u¾ staøí Øekové a po nich i Øímané si uvìdomovali úskalí a meze tohoto systému. Demokracie je mnohdy pomalá ve svých mechanismech, nerozhodná a nejistá, špatnì èitelná. Proto v antice fungovala instituce diktátora. Zároveò nám tato epocha názornì ukázala, jaké jsou limity demokracie.


Nechám-li stranou re¾imy medící si v ropných bilionech a vykupující si poslušnost poddaných z tohoto nezaslou¾eného zdroje, poznal jsem vlastní zkušeností tøi arabské zemì solidnì spoøádané, klidné a funkèní, jejich¾ obyvatelé nejevili touhu svrhnout své vládce v rámci nìjakého arabského jara, nýbr¾ jim byli bezvýhradnì oddáni: Maroko, Omán, Jordánsko. Shodou okolností všechno monarchie. Nebo ne shodou okolností? Je tomu mo¾ná tak, ¾e pro nìkteré kultury je nejvhodnìjší formou vlády osvícená despocie, a my si poèínáme jako hrom v polici, vnucujíce jim svùj demokratický ideál?


Vlastnì jsem u¾ z vìtšiny odpovìdìl v pøedchozí otázce. Pøesnì tak, kultury nejsou univerzální a co funguje v jedné, mù¾e v jiné skonèit katastrofou. Ohromný problém ale spoèívá v samotném vnucování èi vmìšování, chceme-li. To se dìje neustále, øada státù èi lidí si uzurpuje právo míchat se do vìcí, které jim nenále¾í, pouze z titulu momentální síly a pøevahy, díky které se zaklínají právem (nìkdy pøímo povinností!) velkého (rozumìj vzdìlanìjšího a zkušenìjšího) bratra pomáhat tìm chudákùm, kteøí pøece sami neví, co je pro nì dobré a co by mìli chtít a dìlat. ®ilo by se mnohem lépe, kdyby toto neexistovalo, bohu¾el se toho nedoèkáme.


Rozvrat a násilí pøestává být vnitøní zále¾itostí posti¾ených zemí; i my pocítíme následky, z nich¾ záplava bì¾encù bude – u¾ je – spíš z tìch pominutelnìjších. Jak se k tomu má Západ postavit? Ctnostné nabádání je k nièemu. Vlastní pøíklad je chápán jako pøiznání slabosti. Vyzbrojování demokratických, sekulárních atd. sil se na konci všech koncù stává podporou d¾ihádistù. Ozbrojená intervence pomáhá, ale jen do chvíle, ne¾ poslední intervenèní jednotka vytáhne paty, pak se to sepere znovu a ještì zuøivìji – viz situace v Iráku èi Afghánistánu. Zbývá ještì nìco pátého?


Pøijmout názor, ¾e jsou situace, ve kterých se nelze rozhodnout správnì, resp. ve kterých ¾ádné správné nebo obecnì funkèní øešení neexistuje, a nezbývá proto nic jiného, ne¾ se sna¾it zaøídit nejlépe, jak to je v dané situaci mo¾né z pohledu vlastního státu. I kdy¾ to vyzní cynicky, bylo by nejlepší, kdybychom mohli nechat vnitøní starosti a vývoj ka¾dému, a» si s tím poradí dle svých mo¾ností. Jak ale zaznìlo, nìco takového u¾ není mo¾né. A byl by i alibismus se tváøit, ¾e za to Západ (èi Východ) nenese neopominutelný díl viny.

 


Pohlédneme-li o ètvrt století zpátky do dìjin, napadne nás mo¾ná nìco zará¾ejícího: a¾ do rozpadu sovìtského imperia šarapatily od Guatemaly po Filipíny a Novou Kaledonii nejrùznìjší Fronty národního osvobození, mìstské i jiné gerily, Hnutí pro to èi ono; rokem devadesátým zanikly nebo zapoèal jejich ústup, dnes je víceménì po nich. Islámský radikalismus naopak jako bys ¾ivou vodou napojil. Náhoda nebo souvislost?


Vývoj. Trochu to svádí napsat, ¾e se svìt po rozpadu bipolárního dìlení promìnil, ¾e zde existují nové síly, nová nepøátelství, jen¾e ona to není tak docela pravda a studená válka pokraèuje dál, jen zase jinak a jen se v tom všem trochu jinak zformovaly urèité síly, nìkteré posílily, jiné oslabily, nìkteré se derou vzhùru. Islámský radikalismus jest toho ukázkou.

 

Nedaøí se arabské zemì nejen demokratizovat, ale ani sekularizovat. Bylo jisté období, kdy se vlády ujímali mladí, pokrokoví, svìtsky (ba i sovìtsky) orientovaní dùstojníci, kupøíkladu otec souèasného syrského vládce Háfiz al-Asad. Zmìnily se ale podmínky (viz pøedchozí bod) a ukazuje se, ¾e svìtská orientace byl tenký, importovaný pláštík, zpod nìj¾ se dere na povrch stará, ¾ádnou reformou nepøekonatelná orientace nábo¾enská. Jediný skuteènì sekulární stát bylo v tom koutì svìta po dlouhý èas Turecko, co¾ ale bylo dílem mimoøádné osobnosti, jakých historie neskýtá mnoho: Kemala Atatürka. Jeho dìdictví povyhaslo a Turecko se vrací, kde bylo pøed Atatürkem, èím dál výraznìji se stává zemí orientovanou nábo¾ensky, pøesnìji øeèeno islámsky. Má vùbec smysl upínat se nadìjemi na sekulárnì smýšlející mìstské vrstvy (v této chvíli egyptské), nebylo by rozumnìjší pøijmout skuteènost jaká je a zaøídit se podle toho?

 


Chlácholit se nadìjemi, které se mù¾ou velice snadno ukázat jako liché, je krajnì nebezpeèné. Radìji být pøipraven – a tøeba zbyteènì – ne¾ jen èekat s rukama zalo¾enýma v klínì, blábolivì rozumovat a èekat. Jako bychom z vlastních dìjin nemìli záøný pøíklad, jak podobné smýšlení dopadá. Ne, ne, v¾dy je rozumnìjší pøijmout skuteènost v její holé, by» èasto ne¾ádoucí a tvrdé, podobì a udìlat vše pro to, aby se èlovìk pøipravil na nejhorší mo¾ný scénáø. Pokud mì pamì» neklame, byl to Edmund Burke, kdo prohlásil, ¾e má-li zlo triumfovat, staèí, aby dobøí lidé nedìlali nic. To mi pøijde dostateènì výsti¾né.


A otázka kardinální: jak vyplývá z pøedchozích bodù, toèí se celá problematika kolem islámu, jen¾ je o nìco víc ne¾ nábo¾enství mezi nábo¾enstvími. Jak nakládat s tímto fenoménem?

Jestli jsem já tuhle otázku neèekal… No upøímnì, èekal. Neodpovídá se na ní lehce. U¾ jen proto, ¾e ve spoleènosti ovládané scestnou politickou korektností a doktrínou kultu multikulturality pomýlení pseudohumanisté kamenují ka¾dého, kdo si dovolí projevit jiný ne¾ oficiální vìtšinou odkývaný názor. Vùèi islámu jsem kritický. Také se domnívám, ¾e je nìèím více ne¾ pouhým nábo¾enstvím. A o to více je nebezpeènìjší. Západní svìt by si to mìl koneènì uvìdomit.


Ludìk Frýbort – Tomáš Záøecký

* * *

Fotokolá¾: Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora Luïka Frýborta
Zobrazit všechny èlánky autora Tomáše Záøeckého



Komentáøe
Poslední komentáø: 21.03.2014  05:31
 Datum
Jméno
Téma
 21.03.  05:31 vladimir c.
 19.03.  11:05 Láïa K.
 19.03.  09:12 ferbl
 18.03.  09:12 Von