K ovládání lidu patøí Chléb a hry
"Opravdový sport nemá s fair play nic spoleèného.
Je spojen s nenávistí, vychloubáním, závistí,
nerespektováním vìtšiny pravidel
a sadistickým potìšením vyvolaným sledováním
tohoto násilí.
Jinými slovy je to válka bez støelby…"
George Orwell, britský spisovatel
* * *
Vá¾ený pane Frýborte, mohli bychom se dnes bavit o sportu, který doposud zùstával stranou našeho zájmu. Blí¾í se olympijské hry, je to tedy téma do jisté míry aktuální. Snad na zaèátek obecná otázka, jaký je vùbec Váš vztah ke sportu?
Sport, pøesnìji øeèeno divácký sport, le¾í zcela mimo oblast mých zájmù. Nevím a nezajímá mì, který klub právì stojí v èele fotbalové ligy, nesleduji prùbìh proslulých cyklistických závodù, míjejí se mou pozorností mistrovství Evropy i svìta, ba i samotné olympiády. Pøitom jsem - vzpomínám si pøesnì – do vìku šestatøiceti let také fandíval, paleèky dr¾el, a¾ se stala vìc, která mi veškeré fandìní nadobro znechutila.
Bylo to takhle: tanky Varšavské smlovy k nám roku 1968 vjely, mnoho rámusu nadìlaly, pøíliš toho ale nedokázaly. Obyvatelstvo zemí èeských i nadále stálo vìrnì za svým reformním vedením – vìrnìji, ne¾ si vedení zaslou¾ilo - tisk psal otevøenì protisovìtsky, bratrská vojska pak sedìla ve svých posádkách, ¾ivila se nahnilým zelím a slou¾ila za terè potmìšilých vtípkù. A¾ v bøeznu 1969 vypuklo hokejové mistrovství svìta ve Stockholmu. Ve finále èeskoslovenské mu¾stvo podvakrát slavnì naøezalo Sovìtùm; a já, jen co doznìl závìreèný hvizd, letìl jsem na Václavák jak vystøelený z praku oslavit tu velevýznamnou událost. I bylo jásotu, vítìzného hlaholu, posmìškù na adresu sovìtského spojence, odbojnì vlastenecké písnì hømìly, kdosi vytloukl úøadovnu Aeroflotu, já sám jsem na jakési zídce stál a vítìzoslavnì povykoval… aby hned druhého dne bylo všechno jinak. Sovìtský spojenec se zdìsil kontrarevoluèních rejdù, naše reformní vedení sklopilo uši, ideovì rozkolísaní soudruzi byli nahrazeni ideovì pevnìjšími, nastalo dvacetileté období, zvané eufemicky normalizací. O týden pozdìji jsem obdr¾el pøedvolánku na estébé k výslechu, kde¾ mi byly pøedvedeny profesionálnì dokonalé fotografie mé vlastní dokoøán otevøené huby a nahrávky mého vlastního vítìznì povykujícího hlasu; rovnì¾ se mi donesla zvìst, nevím nakolik pravdivá, ¾e dla¾ební kostky k vytluèení Aeroflotu byly navezeny den pøedem. Co¾ vše jsem si zkombinoval v jedno: v èem se Bre¾nìvovi jen napùl a smìšnì osvìdèily tanky, toho dosáhl hokejkami; a já trouba trouboucí, všech troubù futrál, jsem ze sebe, jak se tak pìknì èesky øíká, nechal udìlat vola. Tu se zatvrdilo srdce mé nejen proti sovìtskému spojenci – proti tomu bylo dostateènì zatvrzené u¾ pøedtím – nýbr¾ i na celý slavný, v podlém úmyslu zneu¾itelný sport. Sportuji sice, co moje osmdesátiletá tìlesná schrána snese a obèas i nesnese, plavu, na kole jezdím, sport divácký, pasivnì pøièumovatelský, mi však mù¾e být ukraden. Tolik pova¾uji za potøebné pøedeslat, ne¾ se pustím do odpovìdí na další otázky.
Za nìkolik dní vypuknou zimní olympijské hry v Soèi. Píše se rok 2014, pøièem¾ historicky první olympijské hry se konaly v roce 776 pøed naším letopoètem. Aèkoliv mezi posledními antickými a prvními novodobými le¾í pøestávka èítající patnáct století, má i tak historie olympijského zápolení témìø 2800 let. Svìt za tu dobu prodìlal obrovské mno¾ství zmìn a zvratù, i kdy¾ spousta vìcí se ani za tøi tisíciletí nezmìnila. Jak to vypadá s olympijskou tradicí a idejemi, pota¾mo sportem jako takovým? Jakou cestu urazil on?
S olympijskou ideou to dopadá, zdvoøile øeèeno, nedùstojnì. Baron Coubertin si ještì mohl myslet nìco o ušlechtilém amatérském zápolení, dnešní vrcholový sport se však stal zále¾itostí kšeftu a reklamy. Tomu netøeba se divit: vy¾aduje od závodníka nasazení všech, ba více ne¾ všech sil, vzdání se volného èasu, soukromí, vyhlídky na povolání, co¾ sotvakdo je ochoten dìlat zadarmo. K tomu po¾adavky na výkon rostou, rekord stíhá rekord, mezí pøirozených sil lidského tìla bylo dávno dosa¾eno a jen vítìzství platí, jaký div pak, ¾e ve snaze dosáhnout prvních míst a s tím spojených po¾itkù finanèních i jiných tak mnohý borec sáhne po chemických povzbuzovadlech. Vìru podivné konce Coubertinova, neøku-li antického ideálu.
Kdy¾ se podíváme na historii olympijských her ve 20. století, pùsobí na mì, ¾e ze sportovního klání se mnohdy stala pouhá politická disciplína, která slou¾ila buï k vyøizování úètù, nebo lidovì øeèeno, k pomìøování pindíkù?
O pomìøování pindíkù bych pomlèel, jinak je ale jisto, ¾e poèínaje Berlínem r. 1936 se z olympiád stalo politické pøedstavení, slou¾ící k prezentaci diktátorským a polodiktátorským re¾imùm. Nejpozdìji od pekingské olympiády se k tomu dru¾í špektákl ve své velkoleposti a¾ nechutný, rachejtle a ohòostroje, všeho druhu syntetické efekty; sláva, lesk a bøesk… kdy¾ u¾ necháme stranou vkus, leze to do penìz a mnohé v úvahu pøicházející velkomìsto se olympijské slávy radìji vzdá. I nevylouèil bych nikterak, ¾e po Pekingu a Soèi se k vìtší slávì soudruha Kim Èong-una doèká té cti i Pjongjang .
U¾ øadu let mi vrtá hlavou otázka, jak je mo¾né, ¾e kdy¾ se jedná o olympijský turnaj nebo tøeba o mistrovství svìta v hokeji, doká¾e takovou událostí ¾ít – s mírnou nadsázkou – celý èeský národ, lidé sledují výsledky, schází se na námìstích u velkoplošných pøenosù, ale kdy¾ se jedná o dùle¾ité vìci v jiných sférách ¾ivota, o osud a smìøování zemì, jednota i zájem chybí, vypaøí se pryè?
No právì. Sportovní divadlo skýtá jednodušším povahám iluzi zápasu, v nìm¾ jeden vítìzí a druhý podléhá v pøímé úmìøe k svému umu èi neumu. To je prosté, snadno pochopitelné, je mo¾no slavit vítìze a pošklebovat se tìm salátùm a hasièùm, co se ani do brány strefit nedovedou, jedním slovem fandit. Jedná-li se ale, jak píšete, o osud a smìøování zemì… no, ne ¾e by nebylo i politického fandovství. Ale zklamává, a nejen výsledky. Komu se fandívalo, projevil se jako v lepším pøípadì neschopný ¾abaø a ¾vanil, v horším, ale nikterak vzácném jako podvodník, cynický kšeftaø, miliardový defraudant, ještì nebylo politika v postsametových Èechách, aby odešel ze scény jinak ne¾ s ostudou, leda by vèas zemøel… ve sportu se sice také kšeftuje a podvádí, ale ne tak okatì, ne s tak stoprocentní pravidelností, ne s tak pøímým dopadem na fandùv ¾ivot. I nedivme se, ¾e prostší povahy, odvrátivše se od scény tak kormutlivé, oddávají se iluzi.
V souvislosti s pøedchozí otázkou jsem si vzpomnìl na heslo øímských císaøù: „Chléb a hry“, kdy k ovládání lidu a k odvádìní pozornosti slou¾ily velkolepì pojaté zábavy. Neplatí to dodnes?
Platí, platilo a platit bude. Rozdíl mezi hrami v cirku za císaøe Nerona a dìním v dnešních stadionech spoèívá v tom, ¾e neteèe krev, leda ¾e si fandové obèas rozbijí hlavy pivními flaškami. Jinak je princip tý¾: odvedení pozornosti od strázní osobního i veøejného ¾ivota, ztoto¾nìní diváka s vítìzem a z nìj vyplynuvší blahý pocit vlastního úspìchu. Za starého Øíma bylo odvedení pozornosti ke gladiátorskému potýkání zámìrné: aby se paká¾ vybláznila v cirku a nerámusila po ulicích. Jestli i dnes… nejspíš ne. Takový zámìr by se pøi souèasných komunikaèních mo¾nostech a u¾vanìnosti politikù neutajil, i kdy¾ kdoví.
Souèasná spoleènost je silnì, ba mo¾ná pøímo chorobnì orientována na výkon a výsledky. Platí to i o sportu. Proto mo¾ná trochu provokativní otázka, ale pokud se bavíme o dopingu, není to vlastnì jen nevyhnutelný dùsledek toho, po èem diváci tou¾í a co ¾ádají, po neustálém zlepšování a posouvání hranic? Po vítìzství bez ohledu na prostøedky?
Ale jistì¾e je. Kde jsou ¾ádány výkony nad hranicí pøirozených lidských sil, tam je nutno je nìèím pøi¾ivit, jak jsem ostatnì u¾ napsal výše. Na rozdíl od ponìkud farizejského postoje sportovních komentátorù bych se nad tím ani moc nerozèiloval. Ctiba¾ný sportovec si nièí zdraví dobrovolnì; není slýcháno, ¾e by takového ètyøi museli dr¾et a pátý mu cpal do úst nìjaké pilulky; vá¾ené diváctvo o tìch švindlech ví, co¾ mu ale nebrání v tom, aby i nadále slavilo své sportovní miláèky. Proè tedy zakazovat doping. Ka¾dý je spokojen, k úhonì pøišla jen jakási smìšná, zastaralá zásada poctivosti. Není ji dbáno ani v jiných oborech veøejného dìní, proè právì v tomto.
Další otázkou je, jakou formou má být profesionální sport financován. Je napøíklad správný model, aby na chod sportovního klubu, jeho¾ vìtšinovým vlastníkem je soukromá osoba, pøispívalo i mìsto z veøejného rozpoètu? Nemìl by se takový klub o sebe postarat sám a sehnat si sponzory mimo veøejný prostor, a pokud to nezvládne, je to jeho smùla?
Odpovìdìl bych diferencovanì. Jsa sám amatérský cyklista, nenamítám nic proti tomu, aby se z veøejných rozpoètù stavìly cyklistické stezky. Byl bych i pro podporu organizovaného sportu, slou¾í-li sportovcovu osobnímu potìšení a tìlesné zdatnosti; za pøíklad bych namátkou uvedl volejbal, lukostøelbu, z urèité èásti i lehkou atletiku. Nevím ale, proè bych mìl ze svých daní podporovat kšeft, v nìm¾ se toèí miliony, proè pøiplácet na prošvindlované divadlo, nemající vznešenìjšího úèelu ne¾ fandovský øev a presti¾ samovládcù. Hlasoval bych naopak všemi ètyømi pro to, aby sportovní svazy a kluby ruèily vlastním majetkem za rozvášnìnými fandy napáchané škody, aby nepokládaly bezplatnou policejní a po¾ární ochranu za samozøejmou povinnost veøejnosti.
Existuje v souèasném pojetí profesionálního sportu místo pro ideje, nebo je to u¾ pouhý byznys? Vìøíme-li legendì, Øekové v dobì konání olympijských her neválèili a spory odkládali. Moderní doba naopak u¾ tøikrát odlo¾ila hry kvùli válce…
O idejích jsme si u¾ nìco povìdìli, teï o tom válèení. Nevím, jak úspìšnì dodr¾ovali svou zásadu staøí Øekové, ona zásada a skutek bývá vìc dvojí. Náš vìk zaznamenal válku mezi Hondurasem a El Salvadorem kvùli, s prominutím, pitomému fotbalu, co¾ mù¾e vypadat jako vyboèení z dobrých mravù, ale jen vypadat. Podstatou sportu je soutì¾ivost; a soutì¾ivost mù¾e velmi snadno a nezamýšlenì pøerùst v násilí. Jak¾ sám mohu dolo¾it. Za svého mládí jsem šermoval, nejradìji šavlí. Takové švihnutí šermíøskou šavlí pìknì bolí; i ujiš»ovali jsme se poka¾dé: „Nebudeme se ale øezat!“ Jo. První bolestivá, by» nechtìná rána, mysl se zakalila vztekem, zaplála chtivostí pomsty, a u¾ se to mydlilo, jelito nejelito. Tý¾ princip mù¾e vést ke rvaèkám na fotbale, tøeba¾e náramnou chu» beztrestnì si zaøádit bych taky nepodceòoval, za soubìhu nepøíznivých okolností i k válce. Co s tím… asi ze sportu ne-li vylouèit, alespoò oslabit princip soutì¾ivosti. Nehrát si na vítìze a pora¾ené, odpustit si stupnì vítìzù, prapory a hymny, co¾ mimochodem vnáší navíc do sportu prvek nacionalismu, další pøíèinu agresivity.
Shrneme-li vše, jaké je místo a význam sportu pro spoleènost 21. století?
Tý¾ jako u¾ v¾dycky: poskytnout nenároènìjší èásti spoleènosti nenároènou zábavu, náhra¾ku za starost o vìci veøejné, k pochopení obtí¾nìjší. Toho prostším duším rádi dopøejme, jen dbejme toho, aby náhra¾ka nezískala punc vznešené ušlechtilosti, aby nebyla povýšena na první místo obèanova zájmu. Jak¾ se mi obèas zdá, èta hned na první stránce novin pøed všemi ostatními zprávami, kdo vyhrál nebo nevyhrál který turnaj a kdo se strefil èi nestrefil do èí branky.
Ludìk Frýbort – Tomáš Záøecký
* * *
Pøíspìvek byl na SeniorTipu otištìn se souhlasem autorù, jim¾ touto cestou dìkujeme.
Fotokolá¾e pro SeniorTip - Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora Luïka Frýborta
Zobrazit všechny èlánky autora Tomáše Záøeckého