Neobyèejná setkávání s Janem Benešem V roce 2007 mi pøišla do San Franciska v Kalifornii šokující zpráva, které jsem nemohl uvìøit - v Praze zemøel sebevra¾dou spisovatel Jan Beneš. Autor mnoha pìkných a ètivých kní¾ek, odpùrce komunistické totality a kritik veškeré hlouposti a tuposti - tedy vìèný ,,potí¾ista", jak sám s hrdostí v¾dy pøiznával veøejnì i ve svých knihách.
Jana Beneše jsem znal u¾ z domova, kde jsem kdysi, ještì dávno pøed emigrací do USA, èetl jeho kní¾ku ,,Do vrabcù jako kdy¾ støelí", vydanou poprvé v roce 1963. Vydalo ji nakladatelství Naše vojsko a byly to moc pìkné povídky, ve kterých autor zpracoval zá¾itky své a svých pøátel ze slu¾by v tehdejší ès. armádì.
Po pøíchodu do Ameriky v polovinì 80. let jsme kromì hledání bytu a zamìstnání zaèali navštìvovat také èeské bohoslu¾by a akce místního Sokola. A pøi jedné takové pøíle¾itosti se nám poštìstilo setkat se s velmi zajímavou starší dámou, která pøišla do Spojených státù za velmi dramatických okolností. Byla to paní Hodaèová, která se svého èasu pokusila se svým man¾elem uprchnout z komunistického Èeskoslovenska pøes ,,¾eleznou oponu", co¾ podrobnì popisuje ve své knize nìkdejší rozvìdèík Frolík nebo také známý novináø Jo¾ka Pejskar. Podle jejich líèení se man¾elovi podaøilo prchnout, ovšem ¾enu zadr¾eli a pan Hodaè, který se stal po pár letech uèitelem èeštiny na americké armádní škole v Monterey, to øešil nakonec po svém. S vìdomím americké rozvìdky se dal ,,zverbovat" èeskými rozvìdèíky s podmínkou, ¾e za ním do USA bude moci odjet jeho ¾ena.
V dobì našeho setkání pan Hodaè u¾ ne¾il. Kdy¾ paní Hodaèová zjistila, ¾e v exilu píši a publikuji èeské knihy, prozradila mi, ¾e je poblí¾ spisovatel, se kterým bych se mo¾ná rád seznámil - Jan Beneš, kterému dala mou adresu i telefon. A tak jsme si zavolali, a proto¾e Jan Beneš nemìl rád nìjaká otálení, byli jsme velmi rychle s man¾elkou pozváni na návštìvu do jeho domu v mìstì Pacific Grove nedaleko Monterey.
Nebylo to zase tak daleko od San Franciska, a tak jsme se tam brzy vypravili. Benešùv dùm se nacházel v pìkném lesnatém kaòonu a jeho majitele jsme našli nedaleko v lese na procházce se dvìma velkými psy. Halasnì nás pøivítal a vyprávìl nám o tom, jak stavìl z velké èásti podle vlastních plánù a svýma rukama dùm, kam nás poté zavedl a usadil k velkému krbu.
A pak u¾ jsme si povídali o zá¾itcích a potyèkách s potentáty a tajnou policií doma i o našem dramatickém odchodu z ,,komunistického ráje". Nad krbem visela jakási starodávná menší šavle. Jan Beneš si všiml mého zájmu. ,,Tohle je kozácký kin¾ál, váleèná koøist mého otce." Øekl s hrdostí v hlase. A pak zaèal vyprávìt o tom, jak jeho otec, který bojoval v èeskoslovenských legiích v Rusku, dobýval s kamarády jakési mìsto, obsazené vojáky ,,rudých". A kdy¾ u¾ bylo skoro po boji, procházel jeho tatínek pøes námìstí - a náhle po nìm z kostelní vì¾e kdosi støelil. Otec zpozoroval na vì¾i kozáka, který se chystal k dalšímu výstøelu. Vytrhl tedy rychle od pasu nagan, zamíøil a vypálil. ,,Z vì¾e nejdøíve spadl kin¾ál a pak bolševik", smál se Beneš. „Tak¾e ten kin¾ál vidíte tady nad krbem".
K Benešovùm jsme pak jezdili èastìji, kdykoli to bylo mo¾né. Jan Beneš nám vyprávìl o svých zá¾itcích z èeskoslovenských vìzení, neskrýval svùj obdiv k svobodì v období první èeskoslovenské republiky, prezidentu Masarykovi a èeským legionáøùm. A kdy¾ jsem projevil zájem o jeho knihy, které napsal a vydal v exilu, po¾ádal mne o výmìnu za ty mé - ¾e je také chce mít a rád si je pøeète.
Poznal jsem, ¾e pan Beneš si tvrdì a nekompromisnì stojí v¾dy za svým názorem i v Americe, ¾e zùstal stejným trnem v oku hlupákùm a hrabivcùm tam, jako doma. Vyprávìl mi o tom, jak dal dohromady obèany a soudil se s mìstským starostou, který se dal nìjak uplatit a chtìl povolit v historickém centru mìsta postavení nevkusného mrakodrapu.
A jak jsem poznal z jeho kní¾ek, byl velmi kritický i ke všelikým podobným a lidskému rozumu se vymykajícím jevùm i tady v Americe. Dìlal si z nich poøádnou legraci - napøíklad v knize ,,Zelenou nahoru", kde líèí zá¾itky Èecha, který pracuje jako zahradník na golfovém høišti a jemu¾ americký správce nezapomíná nìkolikrát pøipomenout, ¾e bloky hotového trávníku má zasadit zelenou nahoru.
Beneš ale byl velmi spravedlivý a tvrdì hájil to, co na Americe obdivuje. Svobodu, spravedlnost, mo¾nost nošení zbraní, a nakonec i policii a justici, jak je poznal sám pøi mnoha cestách po USA. Èili nic není jen èerné a bílé, musí se to na vlastní kù¾i poznat a zvá¾it. A pak soudit nebo nechat tak. Co¾ je asi nejlepší.
Za Janem Benešem jsem pak jezdil èastìji a moc rád. Poznal jsem, ¾e je to citlivý èlovìk, který má pøes všecko, èím mu kdy kdo ublí¾il, rád lidi. A pøírodu. S nadšením mi vyprávìl o tom, jak se do Pacific Grove slétají na podzim nádherní motýli Monarchové a kdy tak mám pøijet, abych je spatøil.
Po roce 1989, kdy se Beneš odstìhoval do ÈR, jsme si u¾ jen psali. A on se neskrýval se svým rozèarováním nad tím, v jakém stavu našel naši zemi. Sna¾il se pomáhat. Zorganizoval prý v Americe sbírku zdravotnických potøeb pro posti¾ené a sám ty pomùcky odvezl do Prahy. Byl ovšem velmi rozèarován tím, ¾e se nedoèkal ¾ádného zájmu o pøevzetí tìch vìcí zdarma - nemluvì vùbec o nìjakém vdìku, který vùbec nechtìl a neèekal.
Znovu tak jako za totality nará¾el doma na hloupost, odmítavost a nepochopení. Obèas se mi o tom v mailech zmínil a já si nakonec umínil, ¾e ho navštívím a zase si s ním popovídáme jako tenkrát v Monterey. U¾ jsem to nestaèil uskuteènit. Nemohl jsem ovšem uvìøit a dodnes tomu nemohu zcela vìøit, ¾e odešel dobrovolnì ze svìta.
Jan Beneš byl z rodu tìch vìèných bojovníkù, kteøí se dobrovolnì nevzdávají. A tak alespoò listuji jeho knihami ,,Americký pitaval" nebo ,,Americká causerie", které vydal v devadesátých letech v Praze a sna¾ím se v nich najít to, co nemohu pochopit. Vím jen, ¾e nám tady mo¾ná právì teï a v této dobì jejich autor asi nejvíc chybí.
