PO STOPÁCH LODI “BOUNTY”
 

Se synem Danem mě spojuje společná záliba, a to čtení knih o světových dobrodruzích a průkopnících. Přišel s návrhem jestli s ním nechceme jet na výlet lodí po stopách “MUTINY OF THE BOUNTY.” (Vzpoura na lodi BOUNTY) Ovšem že chceme, byla naše odpověď a v tu ránu jsme seděli před počítačem a objednávali cestu.

Cesta vlakem do Sydney v určený den ubíhala velice příjemně. Po čtyřech hodinách jízdy jsme se vítali s Peterem, Maureen a Rachel. Přátelé ze Sydney s kterými jsme prožili několik měsíců našich začátků po příjezdu do Austrálie. Projevili zájem nás k lodi doprovodit. Změnili jsme v Austrálii několikrát místo pobytu. Bylo to v Sydney, Melbourne a nyní v Canbeře. Oni však Sydney zůstali stále věrni. Rachel, nejmladší ze čtyř dětí Petera a Maureen je jediné dítě, které zůstalo s rodiči v Austrálii. Ostatní Rachel sourozenci se vrátili do Anglie, místa svého narození. Bylo to po čase hezké setkání u šálku kávy a dobrého oběda. O překot jsme si vypovídali poslední zážitky ze života, rozloučili se a posunuli k lodi P&O společnosti pod názvem:” Pacific Adventure “. Čeká nás dobrodružství po stopách anglických mořeplavců z 18 století: ”William Blight a Fletcher Christian”. Před výletem Dan znovu prostudoval historii této vzpoury a těšil se na přednášky, které loď nabízela.

První den na lodi jsme se seznámili s prostředím našeho patnáctidenního ubytování. Pokoj byl prostorný, čistý s velkou šatnou. Personál lodi, převážně z Asie - Filipínci a Indové byli milí úslužní a o cestující se úžasně starali.
 

Pluli jsme dva dny a první zastávka byla Norfolk ostrov, který jsme před dvanácti lety poprvé navštívili. Prožili jsme tam týden nezapomenutelné úžasné dovolené s našimi přáteli. Měli jsme radost, že se o vzpomínky podílíme s Danem. Díky mému omezenému pohybu, jsem po krátké procházce skončila v cukrárně na hlavní ulici ostrova ve městě Kingston. Psala jsem si poznámky, zatímco Vladimír s Danem se vypravili na průzkum krajiny.

Norfolské borovice, unikátní tohoto ostrova nás fascinovaly svou krásou. Krajina malého 8×5 km kopcovitého ostrova s mírným subtropickým podnebím je ideální k životu. Z lodi na ostrov nás přepravovali menšími loďkami zvanými “ Tenders”, neboť ostrov nevlastní přístav, akorát malé molo. Od doby našeho minulého výletu před těmi dvanácti lety se hodně změnilo. Na ostrov se lidé dopravovali letadlem.  Nyní přísunem velkých lodí ostrov získává velkou finanční pomoc. Seděla jsem, vychutnávala espresso kávu a těšila se na zprávy, jak Norfolk působí na Dana. Byl nadšený, dokonce se zmínil, že by mu nevadilo se na ostrov nastěhovat. Během pochodu se setkali s místními, kteří jim říkali, že to bylo nejrozumnější rozhodnutí se tam přestěhovat z velkých australských měst.  Lidé jsou přívětivý, ostrovanů tam žije pouze 2 000, skoro každý zná každého a když se něco stane nepotřebuji zprávy z média. V krátkosti se každý dozví, co se na ostrově děje. Měli jsme si co povídat, hlavně jsme ocenili klid, který tam panoval od všeho ruchu velkoměst.

Z lodních novin jsme vyčetli, že bude lekce o životě po smrti. Vladimír se nemohl dočkat. Seděl v divadle už půl hodiny před začátkem a v první řadě, aby mu z povídání na téma, které ho moc zajímá nic neušlo. Přišel zklamaný, přednášející mluvila pouze o sobě a s tématem to nemělo nic společného. Říkala, že na svět přišla předčasně, mohla umřít, a to se jí zdálo zajímavé dvě hodiny omílat, že přežila vlastní smrt? Noc nebyla nejlepší. Nemohla jsem pokojně spát. Že by mořská nemoc? Ale ne, na druhý den mi bylo dobře.

Loď 26. 10. 2023 kotvila v hlavním městě Tonga v: ”Nuku'Alofa” na severním pobřeží ostrova Tongatapu. Je to nejjižnější ostrov v souostroví. V roce 1777 kapitán James Cook ostrovy zmapoval. Nazval místo “Pangaimotu”.
 

Časně ráno jsme se v přístavu z lodi vymotali a v tu ránu nás otravovali agenti z různých turistických organizací. Dali jsme přednost pěšímu výletu. Když jsme došli do centra města, žádné velké nadšení námi nepohnulo.

Zastavili jsme tedy na tržnici koupit pár suvenýrů. Začala jsem si stěžovat na bolest kyčle, a tak jsme se pomalu posunovali zpět k lodi. Po obědě jsme z paluby ze 14 poschodí pozorovali ruch města. Ostrov je úžasně rovný, žádný kopeček, docela chudobný, prostě nic moc, a navíc foukal nepříjemný silný vítr. Jednomu z cestujících uletěl zánovní klobouk a vlny ho odnesly přímo do širého moře. Večer jsme šli do divadla na show. Něco tak strašného jsme už dlouho neviděli. Po 15 minutách jsme z divadla utekli. Ten účinkující, údajný bavič nás za prvé nerozesmál, za druhé měl nechutný perverzní humor. Několik jedinců se té ohavnosti řehtalo, mnoho ostatních, jako my z divadla prchlo. Zastavila nás paní, co nás míjela a prohodila, že to vystoupení byla facka přes obličej. Šla si na vedení stěžovat, neboť v divadle sedělo mnoho dětí. Také, že svůj drahocenný čas odpočinku nebude ztrácet takovou hrůzou. Stěžovat jsme si nešli, bylo to pro jiné publikum, nechtěli jsme si kazit dovolenou.
 

Přešli jsme na jiné místo v lodi, kde probíhala zábavná soutěž. Jedné paní z přihlášených se director lodi zeptal odkud pochází, že se mu líbí její přízvuk.  Zbystřili jsme, když žena odpověděla, že je z České republiky. Po soutěži jsme na paní čekali a když jsme jí oslovili zalily se jí oči slzami. Představila nám svoji německou kamarádku se kterou už léta od doby co jí zemřel manžel cestuje. S Viky a Annou  jsme se potom sešli u několika večeří. Obě žijí ve Wollongongu. Náhodná otázka, jestli neznají Miladku? Jaké bylo naše překvapení zjištěním, že obě tyto dámy se s Miladkou navštěvují. U Milady a Mojmíra jsme prožili první vánoce před 43 lety, když si nás k nim ze Sydney přivezli. Mojmír už není mezi živými, máme však na tyto vánoce krásné vzpomínky.

Loď se dostala k ostrovu Vava'u. Hlavní město “Neiafu”.( Tonga)

Organizace lodi byla chaotická. Moře rozbouřené a s loďkou Tender jsme se na ostrov dostali až kolem poledne. Tam nás vítali domorodci zpěvy a tanci. Opět připravená tržnice.  Lidé pořád něco nakupují a u všech stánků vznikla mačkanice. To jsme nechtěli, a tak jsme se šli projít. Tropický ostrov byl kopcovitý oproti předešlému byl velice hezký. Po hodinové chůzi v horku a dusnu jsme to vzdali a chtěli zpět na loď. Fronta jaká čekala na odvoz loďkou na loď byla odstrašující. Nedalo se nic dělat něž odstát hodinu v naději návratu. Po obědě jsme si sedli do kina na film s Mellem Gibsonem ( Fletcher Christian) a Antonym Hopkinsem(William Blight) “The Bounty”. Film jsme v minulosti viděli, ale po tom horku na ostrově to byla hezká změna a připomnělo nám to proč vlastně plujeme touto lodí.
 

Na druhý den v ranních hodinách byla loď v pozici historické lodi “ Bounty” kde se 28. dubna v roce 1789, blízko ostrova Tofua (Tonga) odehrála vzpoura na lodi. Bounty byla na cestě do West Indies, když několik námořníků pod vedením Fletcher Christian se vzbouřili proti kapitánu Blight. Kapitán Blight byl zkušený námořník, který v minulosti navigoval pro kapitána Cooka. Byl však neoblomný a vyžadoval od posádky disciplínu a poslušnost. Mise vedená Blightem se vydala z Anglie v počtu 46 mužů, mezi nimi dva rostlinní vědci, (botanists) směrem na Tahiti pro sazenice chlebovníku. Plán byl převést a začít pěstovat chlebovník na Jamajce. Mezi kapitánem a posádkou se situace komplikuje. Spory vznikly mezi muži a velké trestání Blightem. Nedorozumění mezi Blightem a prvním důstojníkem Fryem se stupňuje. Frye je vyměněn důstojníkem Christian. Z Tahiti odkud se námořníci nechtěli vrátit do pochmurné Anglie se chce Blight vrátit riskantní trasou a tím vyprovokuje námořníky ke vzpouře. Fletcher se s převážnou většinou můžu zmocní lodi a vsadí kapitána Blighta s 19 muži, kteří mu zůstali věrni do malé loďky napospas oceánu. Fletcher se pak s 25 námořníky vrací na Tahiti. Král Tynah je však odmítne přijmout zpět. Nemá zájem mít popotahovačky s anglickými úřady. Nakonec povolí 8 mužům z posádky zůstat. Zbylí námořníci z Bounty si najdou náhradní místo na malém ostrově 4.5 km2 v jižním Pacifiku “Pitcairn”. Vzbouřenci ho obydlí s několika tahitskými ženami a souputníky. Založí město “Adamston, loď v zátoce zapálí, aby je nikdo nenašel. Část potomků zde žije dodnes, zbytek emigroval na Norfolk Island.

Kapitán Blight se snažil dostat muže do bezpečí. Po 47 dnech se malá loďka pouze 7 metrů dlouhá s jeho navigačními schopnostmi 14. 6. 1789 dostala s vyčerpanými, ale živými muži do holandské kolonie “Timor” v Indonésii. Posléze se vrátil do Anglie. Netrvalo však dlouho a opět navštívil Tahiti za účelem exportu chlebovníku na Jamajku. Tentokrát se mise podařila. Rebelové, kteří se ukrývali na Tahiti byli převezeni a postaveni před anglický soud. Tři z nich odsouzení k trestu smrti pověšením. Na Pitcairn ostrově se schovával pouze jeden z rebelů Adams s několika tahitskými ženami a dětmi. Ten obdržel amnestii. Fletcher Christian byl údajně na Pitcairn zavražděn s několika muži. Jeden z rebelů spáchal sebevraždu. Morálka pod vedením Fletcher Christian byla zoufalá. Z tahitských mužů si angličtí námořníci chtěli udělat otroky. Tím vznikly potyčky, které končily vraždami. Velmi to smutná historie.

29.10. 2023 loď kotví u ostrova jménem Dravuni ve Fidži. Populace pouze 125. Opět se jedná o převoz na ostrov loďkami Tenders. Tentokrát byl převoz bez problémů a rychlý. Byli jsme nadšení z krásy ostrova, takový malý ráj na zemi. Kopcovitý ostrov byl zalesněný tropickými stromy a palmami s kokosovými ořechy. Nádherná vůně tropických květů a domorodci nás vítali, dávali květy do našich dlaní s pozdravem “bula”. K přirovnání k našemu ahoj. Bula znamená vše. Ahoj, vítáme vás, nashledanou. Bula bylo slyšet od domorodců ze všech stran.
 

Dan zjistil, že se na ostrově skrývají  dvě kešky. Jedna na nejvyšším bodě a druhá z druhé části ostrova na pláži kde jsem zůstala, zatímco Dan s Vladimírem šli za keškami. Za dvě hodiny se pro mě vrátili zpocení ale spokojení. Takže našli, ale hned chtěli zpět na loď a na oběd. Hlavně se osprchovat a převléci. Po obědě se tam vrátili vykoupat v azurové průzračné vodě.
 

30. 10. 2023 se loď posunula do druhého největšího města na Fidži  na ostrově Viti Levu, “Lautoka”. Zase se na nás v přístavu vrhlo několik agentů a nutili nám s nimi výlety na různá místa na ostrově. Vybrali jsme si výlet s usměvavým domorodcem a nasedli do vychlazeného mini autobusu. Sedělo tam již několik turistů z lodi. Jelo se do vesnice, kterou nás provázela žena s výkladem o jejich zvycích, prostě o životě, jaký tam probíhá. Křesťanství bylo zavedeno na Fidži v roce 1830 třemi tahitskými učiteli z londýnské misionářské společnosti. Vesnice, ve které žije asi sto lidí vlastní krásný bílý kostelík. Každou neděli se v něm lidé setkávají na mši i z jiných blízkých vesnic. Po mši se koná pohoštění. Fidžané žijí velice skromně. Zase jsme si uvědomili, v jakém přebytku žijeme naše životy se zbytečnostmi, které nás obklopují a dusí.

Loď se blížila k Nové Kaledonii do hlavního města Noumea. U večeře mě číšník přesvědčil, abych šla na druhý den v 11 hodin dopoledne na koštování vín. V 11 už v restauraci jménem Angelo sedělo mnoho zájemců. Posadili mě ke dvěma starším dámám. Před každého zájemce postavil číšník 6 poháru s vínem. 3 poháry s bílým a 3 s červeným vínem. Byla jsem připravená na pár loků. Jak jsem se mýlila. V každém velkém poháru bylo víno do poloviny nalito. Ochutnala jsem šampus a bílá vína. Pak jsem do jednoho poháru slila červená vína, odnesla na pokoj a po večeři dopila. Bylo mi úplně jedno, že jsem se slitím provinila proti kvalitnímu vínu. Vypít vše před obědem a na lačno, nevím, jak by to dopadlo?

1. 11. 2023 loď kotvila v” Noumea” hlavním městě Nové Kaledonie, (Francouzské Polynésii). Byl krásný slunný den a byla naděje, že snad nějaká francouzská pekárna nebo cukrárna bude otevřena. Měli ten den státní svátek, dušičky a předpoklad byl mizivý. S mapou jsme vyrazili do ulic za francouzskými dobrůtkami a měli jsme opravdové štěstí. Hned v první pekárně zároveň restauraci jsme se posadili a objednali si kávu s pochoutkami. Byla to úžasná změna z lodního jídelníčku.  Dan hledal kešky, s ním dobroty nepohnuly jako s námi. Sešli jsme se večer při odplouvání na palubě lodi při západu slunce. Nashledanou krásná Nová Kaledonie.

Do Sydney loď připlula 4. 11. 2023. Odbavování cestujících v ranních hodinách šlo rychle, odvoz autobusem na hlavní nádraží z přístavu White Bay proběhlo bez komplikací. Vlak do Canberry odjíždí ze Sydney dvakrát za den. Náš měl odjezd v 17.30 hodin a na místo jsme dorazili kolem 22 hodiny, kde na nás čekala dcera Dia s odvozem do našich domovů.

Jana Gottwaldová

* * *
Zobrazit všechny články autorky