Setkání s královnou
Vzpomínkový èlánek
Poznámka redakce:
Pro úplnost rádi uvádíme, ¾e náš dlouholetý spolupracovník a autor Ivan Kolaøík byl na Státní recepci s královnou Al¾bìtou II. pozván díky jeho vysokému postu ve státních slu¾bách. Ivan Kolaøík v té dobì zastával funkci zástupce øeditele Ministerstva pro pøistìhovalectví.
V ¾ivotì emigranta se pøíliš èasto nestane, aby se setkal s hlavou státu, v našem pøípadì s královnou. Pøistìhovalec se spíše dostává do styku s byrokracií, kdy¾ se marnì pokouší v jemu cizím jazyce udìlat øidièák, dostat obèanství èi dokonce nalézt práci. Nebo se dostává do køí¾ku se zákonem, kdy¾ neznajíc zdejších pøedpisù se sna¾í bakšišem podplatit dopravního policajta nebo kdy¾ doma na dvorku zapíchne prase a pozve na vepøové hody nic netušící lidi ze sousedství, kterým kromì jaternic nabídne pokoutnì pálenou pálenku, po které chudáci oslepnou. A tak je na bíledni, ¾e na nìjaké radovánky i s tak dùle¾itou osobou jako je samotná královna emigrant nemá ani pomyšlení. Stávají se však výjimky…
Poš»ák na èerveném motocyklu toho slunného jarního dne nehodil jako obyèejnì poštu do schránky. Motorku opøel o strom, zazvonil u dveøí a kdy¾ jsem mu pøišel otevøít, jenom se usmál, radostnì zasalutoval a slušnì øekl: “Tady máte nìco velmi dùle¾itého, pane. Mù¾ete mi pøíjem laskavì podepsat?” Pak srazil podpatky jako voják a stále s úsmìvem na tváøi se odebral ke své motorce. Úsmìv se však záhy zmìnil v bolestný stah, kdy¾ se mu do lýtka zákeønì zahryznul náš nevypoèitatelný psík Bafínek, který se neoèekávanì prodral skrz polootevøené dveøe.
“Au,” zaøval poš»ák a mohutným kopnutím nohy do vzduchu poslal našeho zakousnutého chlupáèe obloukem do rù¾í, kde pro zmìnu zase bolestí zavyl Bafínek.
“Máte štìstí, ¾e jste tak slavnej èlovìk, jinak bych z toho vyvodil dùsledky,” procedil skrz zuby otøesený poštovní úøedník, který byl na útoky psù a magpies (druh kavky) zøejmì zvyklý.
“Sorry,” staèil jsem jenom na omluvu zavolat a se zatajeným dechem plným oèekávání jsem rozechvìlými prsty opatrnì otevøel obálku s peèetí Guvernéra státu Victoria.
“Jéminánku, Máòo, podívej se, co jsme dostali,” zavolal jsem na ¾enu, která pøibìhla a oba jsme nahlas èetli oficiální pozvání na státní recepci u pøíle¾itosti návštìvy královny Al¾bìty v Austrálii. Nemohli jsme uvìøit vlastním oèím. My, obyèejní emigranti, a taková pocta!
“Co si vezmeš na sebe?” byla první otázka, kterou jsem ze sebe vychrlil. “Pøece nemù¾eš jít jen tak v natáèkách a v zástìøe,” za¾ertoval jsem. “No a ty se tam nemù¾eš objevit v cyklistickým dresu s tìma tvejma oholenejma párátkama,” vrátila mi to ¾ena a posléze jsme usoudili, ¾e máme dobrou výmluvu, jak utratit našetøené peníze za kvalitní módu.
Místo utu¾ování man¾elství jsme dlouhé veèery a probdìlé noci pøed slavnostní událostí trávili diskuzí o tom, jak se v pøítomnosti královny chovat a o èem s ní prohodit øeè. ®ena Máòa mnì vá¾nì kladla na srdce, ¾e mám myslet na dobré vychování, pøed recepcí nejíst èesnek a nepít pivo, proto¾e by to byl trapas, kdyby to ze mì táhlo a spoleèensky bych se znemo¾nil. Já jí pro zmìnu silnì zneklidnil, kdy¾ jsem se jí zeptal, jestli vùbec ví, jak má nahodit pukrle. A co já, problesklo mi náhle hlavou? Chlapi se pøeci musí taky nìjak klanìt nebo v jejich pøípadì je nìjaký jiný protokol? Kdo nám poradí? Kolik našincù by asi vìdìlo? Kolik Australanù by asi vìdìlo! Babo raï! Zaèali jsme propadat silné panice.
“Neboj Máòo, kdy¾ to náhodou zvoráme, tak nás omluví to, ¾e jsme celej dosavadní ¾ivot mìli prezidenta a tomu se klanìli jenom idioti. Jistì nás královnì pøedstaví jako uteèence z komunistický nadvlády,” vysvìtlil jsem ¾enì, která však stále pochybovala.
Naštìstí od vlády brzy došly pokyny, jaký protokol v pøítomnosti naší hlavy státu následovat. Královna se v ¾ádném pøípadì nesmí jen tak oslovit. Èlovìk musí pokornì èekat, bude-li osloven. A dostane-li se mu takové pocty, ¾e se ho královna skuteènì na nìco zeptá, nedává to pøíèinu k tomu, abyste zavedli pøátelský rozhovor o tom, ¾e vám utekla man¾elka nebo co jste mìli vèera dobrého k veèeøi. To se èlovìk musí tváøit pokornì, koukat se královnì pøímo do oèí a v ¾ádném pøípadì se nesna¾it Její Výsosti podlejzat øeèièkama jako napøíklad: ”Je¾išmarjá, to je ale krásnej diamantovej náhrdelník, to kdybych mìl peníze tak bych ho ¾enì Máòì taky koupil.”
Zkrátka a dobøe musíte být v ka¾dém pøípadì nadmíru taktní, musíte mluvit zøetelnì, polohlasnì a hlavnì se pokusit o anglický pøízvuk, proto¾e jinak nemáte nadìji, ¾e vám bude královna rozumìt. Naštìstí královnu na ka¾dém kroku provázejí její pochopové, kteøí, kdy¾ se stane nìco nepøedvídaného èi trapného, situaci zachrání tím, ¾e královnu okam¾itì odvedou k nìkomu jinému. A vy si to potom pìknì vypijete.
Samozøejmì, ¾e jenom kdy¾ se k vám královna pøibli¾uje, musíte se jako øádný poddaný umìt poklonit. ®eny obyèejnì klanìní dlouho nacvièují doma pøed zrcadlem. Mu¾i to mají krapátko lehèí, proto¾e nemusí pøímo do kolen, ale klanìní provádí pouze hlavou. Tak¾e jsem nemìl pochyby, ¾e takovou prkotinu hravì zvládnu.
Mìli jsme setsakramentský štìstí, ¾e recepce nezahrnovala veèeøi, proto¾e jako èlovìk zvyklý pøevá¾nì jíst šunkafleky a buøty z cibulí, bych tì¾ko obstál. Jen jaký pøíbor uchopit do rukou je sama o sobì vìda vy¾adující patøièné vzdìlání a trénink. Nemusím zdùrazòovat, ¾e i pøi jednohubkách a šampaòském, které nám mìly být servírovány, se nesmí mlaskat. Zrovna tak je nepøípustné si chodit pro pøídavky. Úplné tabu je se štourat v zubech a» ji¾ párátkem èi lovit mezi zuby potravu prsty. To lze mo¾ná dìlat doma pøi veèeøi, ale rozhodnì ne v královninì pøítomnosti. Prostì se musíte chovat na jednièku, proto¾e jinak máte mo¾nost se nadosmrti znemo¾nit. Pak u¾ vás nepozvou ani na barbeque oslavující vítìzství vašeho fotbalového týmu!
To jsme samozøejmì s Máòou v ¾ádném pøípadì nechtìli. Naopak jsme chtìli na královnì zanechat nezapomenutelný dojem z našeho setkání. A proto jsme si všechny regulace, protokoly a zvyklosti peèlivì zapsali za uši a byli jsme si jisti v kramflecích.
Koneènì pøišel den slavnostní recepce, která se konala v Národní galerii 2. øíjna 1981. Ji¾ dvì hodiny pøed pøíchodem Jejího Velièenstva hala bzuèela vzrušeným polotlumeným hovorem pozvaných hostù. Ka¾dý byl jako ze škatulky. Vyšòoøené dámy vystavující na obdiv poloodhalená poprsí okrášlená všemo¾nými šperky, gentlemani v èerných smokinzích a já jako vùl ve fraku! Trošku jsem pøi pøíchodu polknul na prázdno, kdy¾ jsem si uvìdomil, ¾e jsem špatnì porozumìl instrukci, ¾e pánové mají na sobì mít smoking. Vypadal jsem trochu jako bílá vrána, ale nakonec se nic nedìlo. Lidé to pøešli mlèením a spíše se zajímali o medaile, které jsem si pyšnì pøišpendlil na hruï a zavìsil okolo krku. Instrukce na pozvánce pøece znìla, ¾e hosté mají vystavit na obleèení svoje medaile. Neznaje místních pomìrù nevìdìl jsem, ¾e se jedná o medaile za zásluhy a tak jsem se dostavil s nìkolika cyklistickými medailemi, co¾ ovšem zpùsobilo rozruch mezi pøítomnými hosty, kteøí si na mì nenápadnì ukazovali a šeptem si vymìòovali poznámky o tom, kolik to neobvyklých medailí na sobì mám a jak jsem asi dùle¾itá osobnost.
Po nìkolika hodinovém èekání se ve dveøích nakonec objevila naše milovaná královna s premiérem státu Victorie a doprovodem. Halou náhle zavládlo ticho a mnì zvlhly dlanì a pøed oèima se mi dìlaly m¾itky. Trochu jsem se tou celou okázalou situací stal namìkko a silným promrkáváním jsem potlaèoval slzy plné emocí. Královna se vá¾ným krokem blí¾ila k nám. Ve vhodnou chvíli ¾ena Máòa nasadila pukrle, za které by se rodilý Anglièan nemusel stydìt. Kdy¾ byla královna na mojí úrovni, tak jsem v celkovém zmatení místo úklonku hlavy zrovna jako dámy kolem udìlal pukrle, za co¾ jsem byl probodnut pohledem nìjakého papaláše v doprovodu. Její Velièenstvo mojí pitomou chybu samozøejmì pøešlo mlèením. Jaké štìstí, ¾e se neodhodlala u nás pozastavit na kus øeèi. Asi bych omdlel. Vznešenì nás minula jako sloup a nakonec prohodila pár tichých slov se zapýøenou dvojicí nedaleko nás. Prohodila ještì pár slov s jinými lidmi a celé královské setkání s pozvanými hosty bylo hotové za pùl hodinky.
Po královninì odchodu lidé záøili štìstím, jaká jim byla poskytnutá pocta se setkat s hlavou státu. Musím se pøiznat, ¾e i mnì se dmula hruï pýchou z toho, ¾e jsem byl pozván na recepci s pøedstavitelem jedné z nejstarších svìtových demokracií. V práci si ještì pìknì dlouhou dobu kolegové utahovali z mých medailí, fraku a hlavnì z pukrlete, které jsem naší královnì tak krásnì nahodil…
Ivan Kolaøík
* * *
Kreslená ilustrace: Miroslav Šesták
