Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Vysvìdèení
Snad to bylo tím, ¾e vèera skonèilo první pololetí školního roku a ¾áèci pøinesli domù vysvìdèení, ale vzpomnìla jsem si, jak to bylo s mým prvním vysvìdèením.
Strašnì ráda jsem se doma v¾dy dívala, jak maminka svým úhledným, a¾ kaligrafickým písmem vyplòuje v¾dy na konci ledna a èervna blankety vysvìdèení. Nevím proè, ale nejvíce se mi na stupnici známek zalíbily výrazy "chvalitebný" a "dostateèný"."Výborný" mi pøipadalo pøíliš špièaté, "dobrý" moc krátké a "nedostateèný"? No uznejte sami! Jak se mi mohlo líbit "nedostateèný", kdy¾ jsem byla zamilovaná do "dostateèný"! Kdy¾ jsem se mamince ze své lásky k uvedeným dvìma slùvkùm vyznala, jen si povzdechla:
"Hlavnì, abys je nìkdy nepøinesla na svém vysvìdèení!"
"Nebo aspoò to druhé z nich..." dodala vzápìtí.
Tatínkovi jsem pøi psaní vysvìdèení neasistovala. Blankety toti¾ vyplòoval na psacím stroji. Naše "mašinka" u¾ tehdy byla muzeální kus a svùj nesouhlas s tím, ¾e ji tatínek odmítá nechat v klidu odpoèívat, vyjadøovala tím, ¾e pøi psaní dìsnì rachotila, vyzvánìla, hrèela - no prostì dìlala strašný rámus. A proto¾e já od malièka hluk nemám ráda, jakmile otec vyndal psací stroj, klidila jsem se z doslechu.
Hned od zaèátku první tøídy jsem se zaèala tìšit, ¾e také pøinesu domù vysvìdèení vyplnìné tak krásným rukopisem, jako byl ten maminèin. Ale kdy¾ pøišlo první pololetí a já koneènì dr¾ela v ruce svoje první vysvìdèení, byla jsem znechucena. Místo krásnì vykrou¾eného slova "dostateèný", nebo aspoò "chvalitebný" na mne z vysvìdèení jukala jedna jediná jednièka! Byla sice velká pøes nìkolik øádkù, ale byla jen jedna - a navíc èíslice! Utìšovala jsem se, ¾e na konci školního roku u¾ se urèitì doèkám...
Jen¾e! Pøišel poslední èervnový den a já dr¾ela v ruce vysvìdèení oceòující mou práci v první tøídì. Skvìly se na nìm samé jednièky, ale na mé duši le¾el mrak zklamání. Známek tam sice bylo víc ne¾ o pololetí, ale zase to byly èíslice! A navíc - všechny byly stejné!
Jako prvòáci jsme byli domù ten den propuštìni nejdøíve, a tak jsem se pomalu a zachmuøenì loudala do budovy "mìš»anky", kde uèili oba rodièe. Nejprve jsem zaklepala na tatínkovu øeditelnu. Mìl sice zrovna návštìvu, ale proto¾e hostem byl rodinný pøítel, místní doktor, mohla jsem vejít.
"Tak se pochlub!" natáhl tatínek ruku po slo¾ce s vysvìdèením, kterou jsem dr¾ela v ruce. Neochotnì jsem mu vysvìdèení podala, ale chmura mou tváø neopouštìla. Otec pøi pohledu na mne trochu znejistìl a honem se zahloubal do lejstra. Pan doktor mu nahlí¾el pøes rameno. Tatínkùv pohled se hned rozjasnil a udivenì se mne zeptal:
"Prosím tì, proè se mraèíš jako kakabus, kdy¾ máš samé jednièky?"
"No jo," povzdechla jsem si zhluboka," ale kdy¾ to vysvìdèení je takový jednotvárný!" Pánové se hlasitì rozchechtali a pan doktor mne ještì v dospìlosti pøi ka¾dém setkání zlobil dotazem, zda ještì mám jednotvárné vysvìdèení.
Urèitého zpestøení jsem se na vysvìdèení doèkala a¾ od 6.tøídy. Mùj tìlocvikáø a uèitel hudební výchovy se shodli, ¾e hodnotit moje výkony v jejich pøedmìtech slùvkem "výborný" by bylo do nebe volající, a tak jsem na svém vysvìdèení koneènì spatøila ono ký¾ené "chvalitebný"...
Pohled z okna 