Jedeme u¾ témìø tøi hodiny pouštní silnicí na východ napøíè emirátem Abu Dhabi a za okny autobusu se nám nabízí stále stejný výhled na okrové duny nebo píseèné plánì pouštì, které obèas zpestøují šedivé a hnìdé stany beduínù nebo karavany velbloudù. Teprve teï se objevují první domky a pak palmy, kterých stále pøibývá. Vjí¾díme do mìsta Al Ain, které prý je nejvìtší zelenou oázou emirátu Abu Dhabi, jedné ze sedmi monarchií, tvoøících Sjednocené arabské emiráty.
Mìsto, které tvoøí kromì obytných èástí mno¾ství zahrad, parkù a skleníkù, má pøes 400 tisíc obyvatel a le¾í pøímo na hranici se sultanátem Omán. Hranice je dobøe viditelná - tvoøí ji nìkolik kilometrù vysokého plotu s ostnatým drátem podél pøíjezdové silnice, která nás zavádí do centra a dìlí oázu na dvì èásti.
Sjednocené arabské emiráty - palác v Al Ain
Pøipomíná nám, ¾e dnešní mìsto Al Ain vzniklo v 70. letech minulého století z nìkolika vesnic, patøících k oáze Buraimi, která le¾ela na území Ománského sultanátu. Na místa, kde bylo to nejdùle¾itìjší - prameny pitné vody, pøicházeli koèovníci, zemìdìlci a obchodníci, aby se tady usadili a dali vzniknout mìstu na úpatí hor Jebel Hafit. A také velké oáze datlových palem, které dodnes tvoøí jeden z hlavních pøíjmù obyvatel. To se pøíliš nezmìnilo a datle z Al Ainu jsou dodnes ¾ádaným artiklem.
Datlová palma
Cesta nás vede do centra a dál do zelenì mezi palmy oázy, kterou vede docela pìkná asfaltová cesta. Jednotlivé pozemky jsou oddìleny zdí, ale majitelé nám nebrání vstoupit. Mù¾eme si prohlédnout systém zavla¾ování, jeho¾ základem jsou studny, ze kterých se s pomocí velbloudù èerpá voda. Ta je pak rozvádìna sítí vybetonovaných kanálù mezi palmy. Jeden z pracovníkù nám pøedvádí, jak se s pomocí zvláštního lana šplhá na palmy a sklízí datle které mù¾eme rovnou ochutnat. Jsou výborné.
Palác
Naše další cesta vede k nìkdejšímu sídlu panovníka, kterým byla pevnost Al Hosn, nazývaná také pevností šejka Sultána Bin Zaída. Dal ji postavit v roce 1910 otec dnešního emíra. Jako sídlo panujícího rodu slou¾ila a¾ do poèátku 70. let dvacátého století, kdy souèasný vládce s rodinou pøesídlil do hlavního mìsta a z paláce se stalo muzeum.
Palácová strá¾
Vcházíme do nìj hlavní branou, hlídanou palácovou gardou. V pøízemí se nalézají pøijímací místnosti pro návštìvy s nezbytnými ohništi, kde se pøipravoval èaj a káva. Nahoøe pak procházíme terasami, odkud se vstupovalo do soukromých komnat panovníka.
Lo¾nice
Nevelká lo¾nice, nìkolik obytných místností, vybavených koberci, obrazy a rádiem. Emír a jeho rodina si tu ¾ili podle tehdejších mìøítek velmi pìknì, nikoli v luxusu. Vládce prý ctil v¾dy pùvodní koèovníky a jejich zpùsob ¾ivota. Nechybí tu ani jeho zlatem zdobený meè a typická zakøivená dýka.
Emírova dýka
Z oken se naskýtá pohled do tichých zákoutí parkù se zurèící vodou fontán a palmami. Jen o poschodí ní¾ je obrazová galerie s portréty pøedkù a rodokmenem Zaídù v podobì košatého stromu. Vycházíme ven. Èeká nás ještì cesta do nedalekého mìsta Buraimi, které le¾í na území sultanátu Omán.
Emírùv palác - interiér
Tady se toti¾ konají proslulé velbloudí trhy, které navštìvují obchodníci a kupci z širokého okolí. Trh je plný ohrad se zvíøaty, hluku, køiku a hlavnì smlouvání. Dohadování o cenách nemá konce, velbloud se tu dá poøídit za zhruba 30 tisíc dirhamù, co¾ je dosti úctyhodná suma. (Za ¾enu se pøed svatbou platí rodièùm nevìsty prý a¾ dvojnásobek).
Velbloudí trh
Odjí¾díme, èeká nás ještì návštìva nedalekých lázní v podhùøí Jebel Hafit, kde se chceme vykoupat v horkých minerálních pramenech, které mají teplotu a¾ 45 stupòù. Jsou oblíbeným cílem mnoha domorodcù - a pro nás pøíjemným zakonèením dnešní cesty.
