Moliére, francouzský dramatik a herec
Moliére je pova¾ován za nejvìtšího autora francouzských komedií, v nich¾ mistrným zpùsobem pøedstavoval lidské neøesti, slabosti a slabùstky, jako pokrytectví, pýchu, pøetváøku i snobství. Jeho hry se natolik v¾ily, ¾e jména jeho charakteristických postav nìkdy slou¾í k jednoslovnému oznaèení celého lidského charakteru.
®il v dobì bohaté na dramatické talenty. Na svìt pøišel šest let po Shakespearovì smrti; španìlský dramatik Pedro Calderón della Barca (1600–1681) ho pøe¾il, stejnì jako význaèný Francouz Pierre Corneille (1606–1684); další – Španìl Lope de Vega (1562–1635) zemøel, kdy¾ mu bylo tøináct, a se svým krajanem Jeanem Racinem (1639–1699) mìl spíš problémy.
Rozvoj divadla v té dobì patrnì ponìkud souvisí s rozvojem jezuitského školství v katolických zemích, proto¾e rétorika a divadelní pøedstavení byly souèástí støedoškolské výuky, nejen ve Francii a Španìlsku, ale i u nás. Mù¾eme pøipomenout, ¾e Moliérovým souèasníkem byl napøíklad náš Bohuslav Balbín (1621–1688).
V dobì Moliérova narození vládl ve Francii Ludvík XIII. A Ludvík XIV. se narodil, kdy¾ mu bylo šestnáct let. Bìhem jeho ¾ivota se v roli ministrù – „šedých eminencí“ vystøídali kardinálové Richelieu (1585–1642) a Mazarin (1602–1661); vìtší èást svého ¾ivota pro¾il Moliére v dobì tøicetileté války.
Jeho ¾ivotopis je znaènì neúplný a mlhavý a velice mnoho údajù je spekulativních, vycházejících z pravdìpodobnosti.
Jean Baptiste Poquelin, øeèený Moliére, se narodil v lednu 1622 v Paøí¾i. Jako datum jeho narození se uvádí datum jeho køtu 15. ledna. Narodil se v domì na rohu ulic rue Honoré a rue Sauval nedaleko tr¾nice Piliers des Halles. Dùm byl zaèátkem devatenáctého století zbourán. Moliérova busta je nyní na domì, který je blí¾e k souèasnému parku Les Halles. Nìmecký skladatel Richard Wagner (1813–1883) o domì s bustou píše ve svých pamìtech – ¾e ho tìšilo, ¾e v domì mohl spát, ale asi o omylu nevìdìl.
Moliére pocházel z dobøe situované mìš»anské rodiny, podle nìkterých pramenù skotského pùvodu. Jeho otec - Jean Poquelin – byl èalouník, pocházející z rodu èalouníkù z mìsta Beauvais, severnì od Paøí¾e. Oproti pøedkùm mìl otec od roku 1631 „èestný úøad“. Jako èalouník byl zároveò královským komorníkem – „valet de chambre ordinaire et tapissier du Roi“ (pøibli¾nì – normální komorník a èalouník krále), co¾ pøedstavovalo, ¾e po urèitou èást roku musí být králi nepøetr¾itì k dispozici, aby mu pøípadnì opravil poškozené potahy na nábytku, goblény nebo tapety, i v pøípadì, ¾e král cestoval. Titul pøinášel vedle královského platu i výhody v získávání dalších zakázek – jakousi reklamu.
Jeden z Moliérových strýèkù byl hudebníkem na královském dvoøe „u baletu“. Maminka Marie, rozená Cressé, byla také z rodu bohatých èalouníkù. Je o ní známa jen taková nepatrná, ale pro budoucí synùv ¾ivot zajímavá vìc, ¾e vedle Bible si do man¾elství pøinesla nìjaké dílo øeckého filozofa a historika Plútarcha (46–127), asi „®ivotopisy slavných Øekù a Øímanù“ (Bioi paralléloi), které byly zdrojem pouèení i dalších dramatikù té doby.
Jean Baptiste byl pokøtìn v nedalekém kostele svatého Eustacha a kmotrem byl dìdeèek Louis Cressé, bydlící rovnì¾ nedaleko - v rue de la Lingerie. Jean byl prvorozeným dítìtem, mìl pak ještì tøi bratry a dvì sestry, z nich¾ se dospìlosti do¾ili bratøi – druhý se stejným jménem Jean, dále Nicolas a sestra Madeleine. Maminka jim umøela v roce 1633. Otec se znovu o¾enil s Catherine Flureles, které se narodily další dvì dcery, ale ta zemøela u¾ v roce 1638 pøi porodu svého tøetího, mrtvého dítìte. Otec se pak u¾ víc neo¾enil.
Do druhého man¾elství koupil otec nedaleký dùm na rohu ulic rue Honoré a nynìjší rue Pont Neuf nedaleko tr¾nice Piliers des Halles. Øíkalo se mu prý „u opic“, proto¾e jeho souèástí byl i pavilon s opicemi. Druzí sourozenci – bratr a sestra zemøeli v roce 1630 na pravé neštovice, podle nìkterých pramenù byl tehdy i Jean Baptiste v nebezpeèí ¾ivota.
O Moliérovì základním vzdìlání není známo nic. Pravdìpodobnì ho otec brzy, jako¾to prvorozeného, zaèal zasvìcovat do svého øemesla. To pøedstavovalo nákup látek, tvorbu vzorù a vlastní èalounické práce: støíhání, vycpávání, šití a truhlaøinu. A také prodej, proto¾e otec mìl i prodejnu.
Podle legendy miloval dìdeèek Cressé divadlo, zvláštì frašky a brával svého vnuka s sebou na pøedstavení. Tehdy byl v Paøí¾i nejslavnìjším pøedstavitelem tìchto úloh jakýsi Henri Legrand Turlupin (asi 1587–1637) v Hôtelu Bourgogne; pro Jeana Baptista to byl první podnìt k jeho budoucímu povolání.
Zhruba od roku 1636, který se vyznaèoval z divadelního hlediska tím, ¾e byla slavná premiéra Corneillova „Cida“, zaèal Moliére studovat na presti¾ní paøí¾ské škole Collége de Clermont, pozdìji Lycée Louis–le–Grand v Latinské ètvrti, nedaleko Sorbonny. Na gymnáziu se uèilo podle tehdy zavedeného jezuitského studijního plánu - zvaného „ratio studiorum“ – pøevá¾nì latinsky – a jezuité, kteøí školu øídili, vy¾adovali pøísnou kázeò, i to, aby i ¾áci mezi sebou latinsky rozmlouvali. K doplnìní výuky byla na školním dvoøe, uzavøeném budovami ze tøí stran, hrána školní divadelní pøedstavení. Pravdìpodobnì se zde Moliére setkal se slavnými antickými hrami, a co se komedií týká, pøedevším s komediemi Plautovými (asi 254–184 pø.n.l.) a Terentiovými (195/185–159 pø.n.l.). – Ve škole se vedle humanitních oborù, vèetnì scholastiky zdùvodòující církevní dogmata, uèil matematice, fyzice, ale i tanci a šermu. Prý pøelo¾il nìco z Lukrécia (97–55 pø.nl.), týkajícího se epikurejské filozofie, ale není to dolo¾eno.
Školu navštìvovali i šlechtiètí synkové a školního pøedstavení se asi rok pøed svou smrtí zúèastnil i kardinál Richelieu. Jezuité podporovali i balet. Podle nìkterých pramenù se bìhem studií Moliére seznámil s básníkem a vìdcem Cyranem de Bergerac (1619–1655), francouzským bajkáøem Jeanem La Fontaine (1621–1695) a dále pozdìjším lékaøem, spisovatelem a slavným cestovatelem Françoisem Bernierem (1620–1688), který se na indickém královském dvoøe Mungalù stal lékaøem mocného muslimského sultána Aurangzeba. Jeho pøítelem se také stal Claude Chapelle (1626–1686), šlechtický levoboèek a pozdìjší literát. Podle nìkterých pramenù ¾áky velice ovlivnil profesor Pierre Gassendi (1592–1655), vyznavaè skeptické a epikurejské školy, slavný francouzský matematik a astronom. Podle Moliérových ¾ivotopiscù se Gassendùv vliv nejvíc projevil na Moliérovì „Misantropovi“. Støední školu navštìvoval Moliére asi do roku 1639.
Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e 18. záøí 1637 slo¾il pøísahu nutnou pro mo¾nost vykonávat úøad královského èalouníka. O Moliérovì vysokoškolském vzdìlání jsou nìkdy protichùdné poznatky. Snad mìl i studovat teologii. Studoval ale práva. Uva¾uje se, zdali dostal diplom v Orléansu nebo v Bourgesu; jeho pozdìjší dlouhodobá spoleènice - hereèka Madeleine Bejárt (1618–1672) mìla prý prohlásit, ¾e „ten garçon (chlapec) Moliére opustil lavice Sorbonny kvùli mnì a dlouho usiloval o to, abych si ho vzala“. Jsou i úvahy, ¾e si Moliére diplom „koupil“. Není to tedy vynález pouze z plzeòské univerzity… Ovšem nikde doklad o ukonèení Moliérova vysokoškolského vzdìlání není. Uvádí se, ¾e dokonce necelého pùl roku provozoval úøad právníka, není jasné, zda notáøe nebo advokáta, ale opìt je to pouze mlhavá informace.
V roce 1842 mìl otec Poquelin mít od dubna do èervna opìt slu¾bu u krále. Osm èalouníkù se v¾dy bìhem roku vystøídalo; na ètvrtletí v¾dy dva. V dobì Poquelinovy slu¾by byl král na cestách na jihu Francie, pøedevším v Lyonu, ale cestoval i v jiných mìstech. Jsou urèité doklady, ¾e ale otec Poquelin pobýval v té dobì v Paøí¾i; mìl právo volby svého náhradníka, pravdìpodobnì tím náhradníkem byl jeho syn. Zøejmì nechtìl v dobì války nechat svùj dùm a své dìti bez dozoru. Bylo to období spiknutí proti Richelieuovi, ale tím i proti králi, které sice øídil králùv bratr Gaston Orleánský (1608–1660), ale králùv oblíbenec, mo¾ná dokonce milenec, markýz Cinq-Mars (1620–1642) se z mladické nerozvá¾nosti do spiknutí namoèil. Bìhem jara 1642 byl markýz Cinq-Mars v Narbonne zatèen a v záøí v Lyonu s»at. Dá se pøedpokládat, ¾e toto vzrušené období Moliére u dvora za¾il.
Ohlednì rodiny Bejártovy, ze které pocházela výše uvedená Madeleine, a se kterou byl Moliérùv ¾ivot pozdìji hodnì spojen, existují skoro a¾ románové a propletené údaje, hlavnì, co se jejích partnerských a rodièovských vztahù týká.
V roce 1640 byla Madeleine Béjart v Paøí¾i, hrála v Théâtre du Marais; byla milenkou hrabìte Raymonda de Modene, který byl komorníkem Gastona Orleánského. Raymond býval tedy v dùsledku intrik svého pána èasto s ním ve vyhnanství. Madeleine s ním mìla dceru v roce 1638, a v dobì, kdy se s ní Moliére sblí¾il, se narodila další dcera Armande – Grésinde – Claire – Élizabeth Béjart (1640/42–1700), o ní¾ jsou a byly rùzné dohady, ¾e byla pouze „její sestrou“. Podle nìkterých pramenù se po celé 19. století francouzští divadelní historikové sna¾ili dokázat, ¾e nebyla Moliérovou vlastní dcerou. Proè – bude zøejmé dále.
Jean Poquelin tedy opustil bohatství své rodiny i slibnou kariéru, a» u¾ králova slu¾ebníka èi významného právníka. V lednu 1843 mu otec vyplatil zálohu na podíl po mamince s tím, ¾e se syn vzdá místa u krále. Pøesto Moliére po celý svùj ¾ivot, hlavnì v dobách koèování uvádìl, ¾e je královským komorníkem, proto¾e na mnohých místech, hlavnì na farách a na radnicích, bylo nemyslitelné, aby bylo udáno herecké povolání. Spolu s Madeleine, jejím bratrem, její mladší sestrou a dalšími šesti nadšenci uzavøeli vzájemnou notáøskou smlouvu a zalo¾ili spolu 30. èervence 1643 „Skvìlé divadlo“ (Illustre Théâtre). Bylo toti¾ tehdy zvykem, aby název divadla byl zvuèný a vznosný. Ve smlouvì všichni èlenové ruèili za veškeré dluhy.
Podle nìkterých pramenù Moliére opustil otcovský dùm a bydlel ve svém domì, snad po dìdeèkovi, v rue de Lingerie. Nejdøíve byl patronem divadla Gaston Orleánský. Divadelníci si v záøí pronajali tenisovou halu poblí¾ mìstských hradeb Le jeu de paume des Mestayers, nedaleko brány Porte de Nesle. Ve smlouvì s pronajímatelem stálo, ¾e v pøípadì opuštìní haly ji uvedou do pùvodního stavu, tj. odstraní galerie, sedadla. Dále byli podle smlouvy povinni vybavit byt pronajímatele v této hale elegantním nábytkem, co¾ byla od nìj pojistka v pøípadì nemo¾nosti vymáhání nájemného.
V Paøí¾i byla tehdy dvì další divadla na pravém bøehu Seiny – Hôtel de Bourgonet, pak královský soubor Marais, divadlo bratøí Corneillù. Na „ochotníky“ z levého bøehu Seiny se dívali jejich èlenové skrz prsty. Moliére a Madeleine byli pova¾ováni za øeditele spoleènosti. Pravdìpodobnì zpoèátku nìkteøí èlenové spoleènosti, kteøí zatím nemìli s herectvím zkušenosti, pøistupovali ke své nové roli hodnì lehkomyslnì; brali ji jako zábavu.
Pochopitelnì ze zaèátku chtìl Moliére hrát partnerské role vùèi Madeleine. Hrály se hlavnì tragédie a soubor pro nì celkem nemìl patøièné „hrdinské“ obsazení. Bratr Madeleiny, Joseph, který byl také urèen pro hrdinské role, koktal; za drahé peníze oèekával vyléèení od jakéhosi lékaøského šarlatána, co¾ ale nemìlo trvalý úspìch. Ale i sám Moliére mìl nìjakou chybu ve výslovnosti, jaksi „škytal“, popisovalo se to jako vyslovováni „uh“ mezi slovy; prý nemìl pøíjemný hlas. I kdy¾ byl vyššího vzrùstu, mìl svìšená ramena, krátký krk a ponìkud køivé nohy. Mìl široký nos a široká ústa, tlusté rty a tmavou ple». Jeho oèi byly velké, pomìrnì vyboulené, kterýma prý èasto na scénì divoce koulel. Také umìl velmi dobøe hýbat èerným oboèím. Jeho vznešená chùze i vznešené vystupování èasto pùsobily a¾ smìšnì. Pøes to ale byl pova¾ován za pøita¾livého. Jen se to asi pøíliš nehodilo do tragických a hrdinských úloh.
Ze zaèátku moc lidí na pøedstavení nechodilo, tragédie u¾ netáhly, jediným „tahákem“ prý bylo mistrovství Madeleiny. Musela to být pozoruhodná ¾ena, proto¾e vedle herectví byla prý i organizátorka – a hlavnì dokázala spoleènost udr¾ovat pohromadì a uhlazovat pøípadné rozpory. Pøesto ale pozdìji, v dùsledku nesmiøitelného postoje faráøe u St. Sulpice, do jeho¾ okrsku místo divadla patøilo, ztrácelo divadlo obecenstvo docela. Faráø byl toti¾ èlenem „Spoleènosti po¾ehnané Svátosti“ (Compaigne du Saint Sacrément), která Moliéra muèila po celý jeho ¾ivot. Byla to pobo¾nùstkáøská, fanatická spoleènost a faráø zakazoval svým farníkùm pod hrozbou pekla a vìèného zatracení divadlo navštìvovat. Museli se tedy pøestìhovat na druhý bøeh Seiny, do starého divadla Marais. Koncem roku 1643 se herci zavázali, opìt pøed notáøem, ¾e všechny jejich zisky z pøedstavení pùjdou na zaplacení dluhù; museli by ale asi jíst vzduch.
Gaston Orleánský se v dùsledku neustálých intrik i své hráèské vášnì utápìl také v dluzích, pokud zrovna nebyl ve vyhnanství; od nìj tedy podporu oèekávat nemohli. V létì 1644 uzavøeli smlouvu s dalším hercem, jakýmsi Danielem Mallotem z Rouenu a to velice štìdrou. Smlouvu podepsal Jean Baptiste Poquelin poprvé pod pøijatým jménem „Moliére“. Nikdy prý nikomu nevysvìtlil pùvod jména, ani dùvod jeho volby. Mohlo to být zemìpisné oznaèení, ale také mo¾ná, ¾e to bylo jméno nìjakého nevýznamného hudebníka, jak uvádìjí jiné prameny. Rovnì¾ se rùzní ¾ivotopisci dohadují, zda pou¾ití pseudonymu mìlo zabránit pøípadné ostudì pro jeho pøíbuzné, èi to byl pouze dobový zvyk.
Pro další divadlo si zcela zadlu¾ená spoleènost pronajala prostory v prosinci 1644 na území mezi tehdejším nábøe¾ím Ormes a ulicí rue des Barrés. Byla to opìt míèovna Jeu de paume de la Croix Noire, blí¾e k domùm divadla chtivého obecenstva. Nakonec se v létì 1645 dostal Moliére pro dluhy do vìzení v Châteletu. Ostatní herci usilovali o jeho osvobození. Nevyplatil ho, jak se obecnì udává, jeho otec, ale dluhy zaplatil jakýsi Léonard Aubry, budoucí tchán Madeleininy sestry, jemu¾ teprve otec Poquelin vydanou èástku zaplatil, jak bylo nalezeno v jeho úètech.
Spoleènost mìla problémy i s vlastním obsazením – chybìli jim herci pro mu¾ské role, a kromì toho byly zrovna v módì „importované“ hry – Calderón, Lope de Vega.
Madeleine, Moliére a bratr Madeleinin opustili Paøí¾ a pøipojili se ke spoleènosti vedenou hercem Charlesem Dufresnem (1611–1684) v Gaskoni. Madeleine byla dùvodem jejich pøijetí, proto¾e potøebovali hlavní ¾enskou postavu. Pak se pøipojil zbytek Béjardovy rodiny. Vystøídali rùzná místa po celé Francii, mìli rùzné mecenáše, èasto putovali stovky kilometrù zbyteènì, proto¾e jim tøeba starosta a obecní radní nepovolili vstup do mìsta, jako se jim stalo v roce 1649 v Poitiers, nebo jim cestu pøerušily váleèné události, povstání Frondy a obèanská válka mezi lety 1648 a¾ 1653. Byli napøíklad v Cadillacu, ve Vienne, v Narbonne, v Languedocu, v Agen, v Toulouse, v Montpellieru, Pézenasu. Pokud se podíváme na mapu, je to èasto zcela na pøeskáèku s neoèekávanými návraty do míst, která nebyla hercùm tak nepøátelská.
Z této doby koèování pocházejí frašky, jejich¾ autorství je pøipisováno Moliérovi – „Létající doktor“ (Le Médecin volant), „®árlivý Petøík“ (La Jalousie du barbouillé – ®árlivost umounìného). V roce 1651 byl Moliére v Paøí¾i – je doklad, ¾e 4. dubna 1651 otec Moliérovi vyplatil nìjaké peníze. Mezi lety 1651 a 1652 bylo tì¾ké cestovat, proto¾e po šlechtickém povstání frondy, zuøila na mnoha místech Francie obèanská válka. V Paøí¾i hráli toho roku èlenové spoleènosti s Moliérem v Hõtelu Bourgogne Corneillovu hru „Andromède“.
Ví se, ¾e divadelní spoleènost byla v srpnu 1652 v Grenoblu, ale první svìdectví o opìtné pøítomnosti Moliéra u ní nacházíme a¾ roku 1653, kdy se èlenkou souboru stala Marquise-Thérèse de Gorla, umìleckým jménem Thérèse Du Pare (1633–1668). Byla to ¾ena, která ovlivnila všechny tøi nejvýznamnìjší francouzské dramatiky té doby. Moliére a Racine ji milovali, Corneille ji opìvoval ve verších…
Z tohoto dalšího koèovného putování pochází z roku 1655 Moliérova hra „Potøeštìnec aneb neoèekávané náhody“ (L'Étourdi ou les Contretemps), uvádìná èesky také jako „Popleta aneb láska s pøeká¾kami, a z roku 1656 „Hoøe lásky“ (Le Dépit amoreaux).
Ke koneènému návratu Moliérovu do Paøí¾e došlo po tøinácti letech koèování, kdy se v roce a 1658 Madeleine domluvila o slouèení spoleènosti s Pierrem Corneillem, jeho bratrem Thomasem (1625–1709) a jejich divadlem Marais, a spoleènì se navrátili do Paøí¾e. Bratry Corneillovy potìšilo, ¾e Moliére se souborem provedli Corneillovy hry, k nim¾ pøidával své jednoatktovky.
V roce 1658 se zaèalo štìstí k Moliérovi navracet: soubor byl pod patronací Filipa Orleánského (1640–1701), králova bratra, a hrál Corneillovu klasiku. V Louvre v Théâtre du Petit-Bourbon provedl Moliérovu frašku „Zamilovaný doktor“ (Le Docteur amoreaux) spolu s Corneillovou truchlohrou „Nicomédie“ (Nicomède). Soubor se tehdy pyšnil titulem „Pánova spoleènost“ (Troupe de Monsieur), kde „Monsieur“ byl titul Filipa Orleánského.
Moliére v mnohem vìtší míøe zaèal pro své divadlo psát. Èerpal, stejnì jako jeho souèasníci z antiky, z italského a španìlského divadla a zápletky bral ze svého pozorování souèasnosti. Dával do protikladu lidskou morálku a zdravý selský rozum se zvelièenými a podtr¾enými lidskými chybami. Jeho výhodou bylo, ¾e psal hry èlenùm svého souboru „na tìlo“.
V divadle „malý Bourbon“ se Moliérova spoleènost støídala s italskými herci; v oblibì byl italský styl Commedia dell´arte. Velkého úspìchu Moliére dosáhl dalšího roku, kdy 18. listopadu 1659, opìt na scénì „malého Bourbonu“ provedl svoji premiéru „Smìšných preciózek“ (Les Précieuses ridicules) o potrestání dvou mladých malomìš»aèek za jejich nafoukanost markýzem de Mascarille, který byl pøevleèeným sluhou. Jednu z dívek hrála Madeleine, Mascarilla Moliére.
Divadlo Théâtre du Petit-Bourbon bylo ale v roce 1660 zboøeno, proto¾e muselo ustoupit stavbì Louvru. Moliérùv soubor potom provozoval své hry v Palais Royal, napravo od vchodu do královského paláce, kde bylo asi jeden tisíc pìt set míst. Dalšího roku mìl Moliére úspìch se „Sganarellem aneb Domnìlým paroháèem“ (Sganarelle ou le Cocu imaginaire), i kdy¾ mu bylo jeho pøáteli vyèítáno, ¾e jde o frašku nízkého a hrubého vkusu, jak bylo tehdy módou.
Moliérova spoleènost hrávala v té dobì i hry Racinovy a s jeho divadlem soupeøila. V roce 1660 Moliére napsal a v roce 1661 provedl tragikomedii „Don Garcia Navarrský aneb ®árlivý princ“ (Dom Garcie de Navarre ou le Prince jaloux), která byla jakousi napodobeninou Corneillových her, podle jiných divadelních historikù napodobil spíš italského dramatika Giacinta Andreu Cicogniniho (1606–1651). Hra pøíliš velký úspìch nemìla. Další hrou v roce 1661 byla „Škola pro mu¾e“ (L´École des maris), která se stala naopak v Paøí¾i velmi oblíbenou.
Ve francouzské vrcholné politice došlo k velké zmìnì: po Mazarinovì smrti v bøeznu 1661 se Ludvík XIV. ujal vlády zcela. V srpnu 1661 mìla premiéru další komedie „Protivové“ (Les Fâches) – satirické obrázky z dvorské spoleènosti. V záøí byla druhá záøivìjší premiéra, proto¾e to bylo první pøedstavení ve spolupráci s hudebním skladatelem italského pùvodu Jeanem Baptistem Lullym (1632–1687) v podobì baletní komedie. Na díle dále spolupracoval choreograf, taneèník a skladatel Pierre Beauchamp 1631–1705). Hra byla také souèástí øady akcí, které tehdejší ministr financí Nicolas Fouquet (1615–1680) uspoøádal „pour les divertissements du Roi“ pro pobavení krále. Ponìkud to ale pan ministr pøehnal. Zanedlouho byl zatèen snad z dùvodu královy ¾árlivosti na jeho hezèí zámek nebo z dùvodu, ¾e nìkdo usiloval o jeho postavení, ale ortel k vìzení na do¾ivotí byl za zpronevìru státních financí…
Na zaèátku roku 1662 se Moliére rozhodl zmìnit svou ¾ivotní situaci a 20. února 1662 se o¾enil s dcerou své bývalé milenky – o dvacet let mladší Armandou Béjart. ®ivotopisci Armandu popisují jako nestálou, pøelétavou a man¾elství jako neš»astné. Dokonce prý znepøátelila svého man¾ela s øadou jeho døívìjších pøátel. Jeho vlastní povzdech byl: „Je poøád ještì lepší být ¾enat ne¾ být mrtev,“ a „Získat ¾enu je rozhodnì snazší, ne¾ se jí zbavit“.
Za první z Moliérových mistrovských kouskù je pova¾ována další pìtiaktová hra z roku 1662 „Škola pro ¾eny“ (École des femmes), kde se odrazila také tehdejší souèasná lidová slovesnost, ale pravdìpodobnì i autorovo brzké poznání vlastní neutìšené man¾elské situace – i zde si hlavní hrdina svou man¾elku vypiplával, aby dala pøednost jinému… Zároveò byla hra kritikou špatné výchovy tehdejších mladých ¾en z vyšší spoleènosti. Obì „školy“, jak pro mu¾e, tak pro ¾eny, i jeho sòatek – ¾e se o¾enil s „vlastní“ dcerou, vzbudily mnoho kritiky. Moliére se pokusil vysvìtlit své stanovisko i své názory v další jednoaktovce z roku 1663 „Kritika školy pro ¾eny“ (La Critique de l´école des femmes); podobného ladìní byla další jednoaktovka „Versailleská improvizace“ (L´Impromptu de Versailles), která byla výsmìchem pochlebovaèùm, ale i s¾íravou kritikou Moliérových konkurentù v divadle Hôtelu Bourgogne.
Král Ludvík XIV., mu protivenství vynahrazoval svou pøízní; stal se kmotrem Moliérova prvorozeného syna Louise, pokøtìného 24. února 1664, který ale ¾il necelé tøi ètvrti roku.
V roce 1664 Moliére napsal a provedl „Sòatek z donucení“ (La Marriage forcé), co¾ byla opìt komedie s baletem a Lullyho hudbou. Další hrou byla „Princezna z Elidy“ (La Princesse d´Elide), s podtitulem „Galantní komedie – smìs hudby s baletními vstupy“ (Comédie galante mêlée de musique et d'entrées de ballet) provádìná v kvìtnu 1664 pøi festivalu „Radosti kouzelného ostrova“ (Les Plaisirs de l´Île enchantée), co¾ byly Versailles, a slavnosti byly oficiálnì poøádány pro královnu a královnu matku, ale ve skuteènosti pro královu milenku Louisu de La Vallière (1644–1710).
V kvìtnu 1664 byla další významná premiéra, a sice „Tartuffe, neboli Pokrytec“ (Tartuffe, ou L´Imposteur), kde Moliére parodoval kdekoho. Moliére zde konstatuje: „Èlovìk, mohu vás ujistit, je odporné zvíøe.“ Premiéra zpùsobila skandál; i král se dvorem odešel – a na Moliéra se vrhli všichni – vysoká šlechta, knì¾stvo, zástupci parlamentní demokracie z øad mìš»anstva, jansenisté, jeho stará známá „Spoleènost po¾ehnané Svátosti“, oponenti a konkurenti z hereckých spoleèností. Zøejmì se ve svatouškovi Tartuffovi všichni poznali. Další provozování hry bylo na královo pøání pozastaveno. Ale vzhledem k tomu, ¾e hra byla dobrá, další reprízy zaèaly po vìtším získání královy moci nad církví v únoru 1669 a plnily pokladnu spoleènosti, i kdy¾ Moliére trošku svou hru oproti pùvodní verzi zmírnil.
Zaèal ho zrazovat i Racine, který dal svou hru o Alexandrovi Makedonském, kterou smluvnì pøedal Moliérovi k provozování, ještì konkurenèní divadelní spoleènosti, jeho neoblíbeným kolegùm v Hôtelu Bourgogne.
Kromì toho Moliéra zaèalo zrazovat i zdraví; jednak ho bolely zuby, bolel ho ¾aludek, a jednak zaèal trpìt kašlem, a¾ chrlením krve. On sám svoji nemoc nazýval „fluxio“, ve smyslu zánìtu pohrudnice nebo zápalu plic, ale byla to plicní tuberkulóza.
Místo chybìjícího „Tartuffa“ napsal v roce 1665 „Don Juan aneb kamenná hostina“ (Dom Juan ou le Festin de Pierre). Je to pøíbìh ateisty, který se stane nábo¾enským pokrytcem a Bùh ho za to potrestá. I toto dílo bylo rychle pozastaveno. Král však stále dr¾el nad Moliérem ochrannou ruku - Moliérova spoleènost se stala „Královou spoleèností“ (Troupe du Roi), co¾ vedle èestného titulu pøedstavovalo pro Moliéra pøíjem šesti tisíc frankù roènì. Byla to na tu dobu znaèná suma.
V létì 1665 se narodila Moliérova dcera Esprit – Madeleine (1665–1723), která otce jediná z jeho dìtí pøe¾ila, ale která zemøela zcela bez potomkù.
V roce 1665 byla – zase ve spolupráci s Lullym – hrána tøíaktová komedie – balet „Láska lékaøem“ (L'Amour médecin). Podtitul tentokrát znìl „na pøíkaz krále“ (par ordre du Roi). Hra byla velice pøíznivì pøijata.
Koncem roku 1665 musel Moliére kvùli své nemoci divadlo na necelý mìsíc zavøít. V dalších letech se pøestávky opakovaly a prodlu¾ovaly. Moliére ale divadlo miloval, tak si dopøával oddechu jen tehdy, bylo-li to nezbytné Moliérovo man¾elství také troskotalo – man¾elé zaèali ¾ít odlouèenì, ale vzhledem k tomu, ¾e spolu hráli, bylo to pro Moliéra zvláš» obtí¾né.
V roce 1666 se objevila na scénì další Moliérova nesmrtelná pìtiaktová veršovaná hra „Misantrop aneb Zamilovaný mrzout“ (Le Misanthrope ou l´Atrabilaire amoureux), kde hlavní hrdina Alcest lpí na pravdì a v dùsledku toho kritizuje ka¾dého – jedny proto, ¾e páchají špatnosti, druhé proto, ¾e tìm špatnostem nebrání. Nakonec to sám vzdá a odejde do ústraní. Moliére zde vyslovil svou pøedstavu spravedlivého svìta: „Kdyby byl ka¾dý odìn do bezúhonnosti, kdyby ka¾dé srdce bylo spravedlivé, upøímné, laskavé, pak ostatní ctnosti by byly skoro bez u¾itku, ponìvad¾ jejich hlavním úèelem je, abychom trpìlivì snášeli nespravedlnost našich souputníkù“. Nìkteøí divadelní historikové se domnívají, ¾e „Misantrop“ obsahuje hodnì autobiografických prvkù a ¾e si Moliére ve své zatrpklosti dìlá úsmìšky sám ze sebe.
Další hrou s premiérou na konci roku byla tøíaktová pastorální hrdinská komedie „Mélicerte“. Pastorální komedie „Komická pastorála“ (La Pastorale comique) následovala hned v lednu 1667. Hned potom se Moliére pokoušel dostat na scénu opìt Tartuffa, a to pod zmìnìným názvem „Panulfe neboli Pokrytec“ (L´Panulfe ou L´Imposteur)“. Ale jeliko¾ byl král na cestách, hru tentokrát zakázal arcibiskup. Moliére napsal další satiru „Lékaøem proti své vùli“ (Le médecin malgré lui), která byla namíøena proti špatným lékaøùm, chtìjícím ohromit pou¾íváním latiny, i kdy¾ špatnì, a kteøí neumìjí nic jiného ne¾ dávat klystýry a pouštìt ¾ilou. Hra mìla úspìch, ale Moliérovi pøibyli další nepøátelé z øad lékaøù. Nìkdejší, Moliérovi bìhem jeho koèování pøíznivì naklonìný, kní¾e Armand de Bourbon – Conti (1629–1666) zkritizoval Moliéra i jeho spoleènost a hru odsoudil. Ovšem Conti byl také pøíznivcem „Spoleènosti po¾ehnané Svátosti“.
Další hrou byla jednoaktovka „Sicilián aneb láska malíøem“ (Le Sicilien ou L´Amour peintre). Moliére, který byl nemocen, psal ménì. Hra byla urèena pro festival na zámku Saint Germain, který byl královým rodištìm.
Koncem roku došlo k naprostému odcizení mezi Moliérem a Jeanem Racinem. Racine zadal svou hru „Andromacha“ pùvodnì k provedení Moliérovi, nebyl však s provedením spokojen. Hru napsal pro hlavní hvìzdu Moliérovy spoleènosti a snad i Moliérovu milenku Thérèsu Du Pare. Bezprostøednì po Moliérovì provedení hrálo hru také divadlo Hôtel Bourgogne a Racine pak odlákal i Thérèse, která se stala jeho milenkou. Ovšem na Racinovu omluvu mù¾eme dodat, ¾e i on poznal, ¾e Moliére tragédie hrát neumí…
V roce 1668 se Moliére nechal inspirovat antickým dramatikem Plautem a napsal „Amfitryón“ (Amphitryon) na téma antické báje, ale byl to urèitý jinotaj, satira na dvorské mravy. O další høe jsou domnìnky, zdali, pøes svá pøedsevzetí, Moliére ponìkud nenará¾el na milostné vztahy samotného Ludvíka XIV. Napsal komedii – balet „Jiøí Dudek aneb Napálený man¾el“ (George Dandin, ou Le mari confondu), která mìla malý úspìch, co¾ Moliérovi vynahradil úspìch jeho další komedie „Lakomec, aneb Škola klamání“ (L´Avare ou l´ École du mesonge), která je asi jeho nejslavnìjší hrou. Jméno hlavního hrdiny – Harpagon – se stalo synonymem èlovìka, který je pro peníze ochoten obìtovat zcela vše, vèetnì štìstí svých dìtí. Opìt se Moliére inspiroval Plautovou hrou „Aulularia, komedie o hrnci“.
V letech 1669 a 1670 se opìt vrátil ke spolupráci s Lullym a vznikla opìt tøíaktová komedie – balet „Pán z Praseèkova“ (Monsieur de Pourceaugnac) o ponìkud omezeném mìš»ákovi, který se dostal do šlechtického stavu. Premiéra byla v øíjnu 1669 na královském zámku Chambord u pøíle¾itosti královských slavností a pro „obveselení“ (divertissement) krále. V Paøí¾i byla premiéra další mìsíc. S Lullym spolupracoval Moliére i v roce 1670 pøi další pìtiaktové pastorele „Skvìlí milenci“ (Les Amants magnifiques).
Ovšem nejúspìšnìjší spolupráce obou umìlcù byla pøi komedii – baletu „Mìš»ák šlechticem“ (Le Bourgeois gentilhomme), která byla napsána pro královské slavnosti na Chambordu v roce 1670. Zase jsou nìjaké domnìnky, ¾e komedie byla zamìøena proti souèasnému ministrovi financí Jeanu Baptistovi Corbertovi, který pocházel z obchodnického rodu, a který napomohl ke špatnému osudu svého pøedchùdce Nicolase Fouqueta. Moliére si vzal na mušku chudnoucí šlechtice, kteøí se museli zaèít spoléhat na bohatnoucí mìš»áky.
Ještì jednou spolupracoval Moliére s Lullym pøi tragédii – baletu „Psyché“ na téma starovìké báje, která byla provedena v lednu 1671 v Tuileriích, ve velkém sále, který sice mohl pojmout a¾ sedm tisíc divákù, ale mìl velmi špatnou akustiku. Moliére byl zodpovìdný za námìt a rozmístìní hudebních intermezz, ostatek tentokrát zpracovával francouzský dramatik Philippe Quinault (1635–1688) spolu s Pierrem Corneillem. Slavnost, pøi které byla hra provedena, byla na poèest uzavøení mírové smlouvy v Aix-la-Chapelle, kterou byla v roce 1668 ukonèena španìlsko-francouzská válka.
Nìkdy v této dobì se Moliére smíøil se svojí ¾enou, ale man¾elství se u¾ zcela spravit nedalo. Do souboru byl 28. dubna 1670, pøes námitky paní Armandy i krále samotného, pøijat nový mladý èlen – Michel Baron (1653–1729) jeho¾ si Moliére oblíbil a kterého i pova¾oval za svého pøípadného nástupce.
Další úspìšnou Moliérovou veselohrou byla „Scapinova šibalství“ (Les Fourberies de Scapin) z roku 1671. Scapin je postavièka z italské commedie dell´arte, pøedstavující šprýmaøe, šaška nebo podvodníka, který se doká¾e vyvléknout z následkù svých lumpáren. Anglicky mluvící literární historikové poukazují na stejný koøen slov u „Scapina“ a u „escape“ (= utéci). Dvì scény jsou pøevzaty ze hry Cyrana z Bergeracu „Napálený školomet“ (Le Pédant joué). Afektované a snobské ¾eny si Moliére vzal na mušku v další veselohøe z roku 1671 „Hrabìnka z Nouzova“ (La Comtesse d´Escarbagnas). Ta ale tak úspìšná nebyla.
V roce 1672 se jeho zdraví opìt zhoršovalo. I jinak to byl spíš pro nìj tragický rok – 17. února zemøela jeho celo¾ivotní pøítelkynì Madeleine Béjart. – Pøed udìlením svátosti umírajících prohlásila, ¾e není hereèkou – a pohøební obøady probìhly bez pøeká¾ek.
Naposledy hrál Moliére pro krále a jeho dvùr 17. záøí 1672 ve Versaiilích.
Byl však velmi bohatý – jeho roèní plat byl pøirovnáván ke mzdì nejvyšších králových slu¾ebníkù. Poøídil si tìsnì pøed narozením dalšího dítìte honosný dùm o dvou patrech a s mezaninem v ulici Richelieu. V øíjnu se Armandì narodil další syn Pierre, který zemøel hned v listopadu.
Moliére uvedl v tomto roce veselohru „Uèené ¾eny“, kde si opìt dìlal úsmìšky z pøemrštìných preciózek, které se pova¾ují za velmi moudré a všemu rozumìjící. Snad aby se dostal z pesimistických myšlenek po synovì a Madeleininì smrti a aby se sám pøesvìdèil, ¾e nad svou nemocí zvítìzí, ¾e to je jen jakási jeho pøedstava, pracoval na další úspìšné høe „Zdravý nemocný“ (Le Malade imaginaire).
Premiéra této hry byla 10. února 1673 v divadle Théâtre du Palais Royal s hudbou skladatele Marca Antoina Charpentiera (asi 1643–1704). Hra mìla velký úspìch, byla okam¾itì opakována.
Pøi ètvrté repríze, pøi roèním výroèí Madeleininy smrti se Moliére necítil dobøe, ale pøes to se rozhodl hrát. Na jevišti kašlal a plival krev. Staèil dohrát a zhroutil se. U¾ nemohl reagovat na nadšený potlesk. Byl donesen domù, do ulice Richelieu, kde ještì veèer zemøel. Stalo se, jak sám kdysi prohlásil: „Smrt se neøídí našimi plány.“
Vzhledem k tomu, ¾e nedostal poslední pomazání – dokonce dva knì¾í mu tuto slu¾bu odmítli – a tøetí pøišel pozdì, a ¾e zemøel jako herec, nebylo podle tehdejších zákonù povoleno pochovat ho pøi obvyklém pohøebním obøadu. Armande vyprosila na králi mo¾nost pochovat ho na høbitovì; ovšem bylo to 21. února veèer, bez smuteèního prùvodu do místa pod hlavním køí¾em, kde byli pochováváni sebevrazi a nekøtìòátka, jiné prameny uvádìjí, ¾e to bylo u høbitovní zdi. Podle nìkterých pramenù pøesto, ¾e obøad mìl být tajný, pøišlo na starý, dnes u¾ zrušený svatojosefský høbitov farnosti u svatého Eustacha, rue Reaumur è. 144, pøes osm set lidí.
Jeho ostatky byly vyzdvi¾eny v roce 1792 a umístìny v Národním muzeu francouzských památek v Palais de Chaillot. Ovšem není jisté, zda ostatky byly skuteènì Moliérovy. Pak byly roku 1817 pøemístìny na høbitov Père Lachaise nedaleko hrobu jeho spolu¾áka La Fontaina. Ponìkud pak upadl v zapomnìní. Ve Francii se k jeho dílu vrátili v dobì po Napoleonovì pádu v roce 1815, v naší zemi byly první pøeklady jeho her zhruba od roku 1825. Moliére napsal více ne¾ tøicet her a provedl bìhem svých posledních ètrnácti let v Paøí¾i pìtaosmdesát her.
Pracoval bez úmoru pro královskou zábavu, dostával pøíkazy k provedení her, které byly termínované, zkoušel, uèil, psal, organizoval, zaøizoval hudební doprovod a baletní vlo¾ky.
Dokladem jeho zvyšující obliby v devatenáctém století ve Francii jsou napøíklad jeho pomníky a busty. Na rohu ulic rue Richelieu a rue Moliére v Paøí¾i je Moliérova fontána s jeho sochou z roku 1844 od Bernarda-Gabriela Seurra (1795–1875). V mìstì Pézenasu je jeho mramorový pomník z roku 1897 od Jeana–Antoina Injaberta (1795–1875). Jeho busta je v Commédie Française i na dalších místech francouzských institucí.
Moliérem se hodnì zabýval ruský dramatik Michail Bulgakov (1891–1940) a napsal v roce 1933 román „®ivot pana de Moliéra“ (®izò gospodina de Moliera), který za jeho ¾ivota nebyl publikován. V roce 2007 uvedla francouzská kinematografie o Moliérovi film. Moliére kdysi prohlásil: „Duch má mít pøednost pøed tìlem“. Lze o nìm øíci, ¾e jeho duch je skuteènì nesmrtelný.
