Dlouho jsem se na sebe odmítal podívat do zrcadla. Vlastnì od mojí poslední návštìvy Èeska, kde jsem se díky pohostinným lidem vykrmil jako èuník. Od té doby jsem mìl tušení, ¾e není nìco tak zcela v poøádku. I na malé procházce jsem se potil a funìl, jako kdy¾ jde prase z bukvic, v oblièeji jsem zbrunátnìl, kdy¾ jsem si zavazoval tkanièky od bot. Pramálo mì upokojilo, kdy¾ jsem si namlouval, ¾e se mi srazily kalhoty, košile a trièka.
“Ale ty furt o tom jednom. Já myslím, ¾e bys mìl nìco dìlat s tím téøichem. Pøestaò se tláskat èabajkama, buøtama a bùèkem, jez zdravì jako já a hlavnì pøestaò do sebe lejt poøád tu zrzavou vodu. Cviè!” zaznìl bøitký povel.
Zrovna tak fyzicky znièen se vracím s cyklistických výletù. Na nich trpí cely mùj èlovìk. Navíc, su¾ován zbytnìnou prostatou, zoufale hledám stromeèek za kterým bych si ulevil. Jednou jsem si dokonce musel, díky Máninì stravì, potupnì ulevit. Zdvihnutí z podøepu, díky zatracené artritidì kolen, ovšem bylo nad mé síly. Od pádu do strašlivého nadìlení mì zachránila vìtvièka, za kterou jsem se chytil a mohl jsem se vztyèit. Zatracená staroba!
Po roèním tìlocviku musím konstatovat, ¾e jsem zhubnul o tøicet deka, proto¾e po ka¾dé aktivitì jsem tak hladový, ¾e se vrhnu se psem na skryté uzenky a vypiji nìkolik zrovna tak ukrytých piv, abych rehydroval, co¾ je pro pøe¾ití nesmírnì dùle¾ité.