Všechnu bídu svìta zapsal do svých vzpomínek i Jan Køtitel Pipperger, kat rakouského mocnáøství. Zachovaly se i dokumenty jeho nevlastního syna, slavného popravèího mistra Wohlschlegera. Ten na slovo vzatý odborník, který zmìøil objem krku oprátkou bezpoètu zloèincù, také jednou selhal. Jistì i kat má právo nìkdy ztratit nervy. Wohlschlegerovi se to naneštìstí stalo ve Vídni: popravoval tu vra¾edkyni dítìte, Julii Hummlovou. Tato vídeòská premiéra pra¾ského mistra skonèila úplnou katastrofou, proto¾e odsouzená se svíjela nìkolik minut v oprátce, ne¾ na ni definitivnì sáhla smrt. Soudní komise se zèásti porouèela a z dalšího eventuálního anga¾má ve Vídni jednou prov¾dy sešlo. Kavárník Lang, který byl krátce potom jmenován císaøským a královským katem øíšského hlavního mìsta, se pozdìji uškleboval: „No jo, pro provincii byl Wohlschleger dost dobrý, ale do Vídnì ho po takovém skandálu povolat nemohli. Takový packal!“ I Langovy pamìti se staly soukromým majetkem pana Josefa Scheybala.
Nejslavnìjší poprava Leopolda Wohlschlegera se odehrála roku 1897 v Liberci. Tenkrát šlo o krk Josefu Köglerovi, šestinásobnému loupe¾nému vrahovi a nejobávanìjšímu lupièi severních Èech. Je pøitom zajímavé, ¾e se po dvou tøetinách století nahromadilo sbìrateli k tomuto pøípadu tolik dokumentù, ¾e by si pan Scheybal v roli ¾alobce mohl celý proces ještì jednou zopakovat. Øeè „prokurátora“ Scheybala by v této høe nebyla tak jednoznaèná jako soudní výroky, pronesené koncem devatenáctého století. Pøinejmenším by se tu našlo nìkolik polehèujících okolností. Josef Kögler byl mimochodem zruèným a pracovitým kameníkem. Nebýt toho, ¾e ve slabé chvilce ukradl kdesi králíka, mohl po sobì zanechat trvalou památku na høbitovních kamenných pomnících. Naneštìstí si na nìj zasedl policejní komisaø Hübner v severoèeském Jablonci. Pøi ka¾dé kráde¾i udeøil domovní prohlídkou pøedevším na Köglera, který neustálou nervovou zátì¾ nevydr¾el. Jednoho dne sebral starou bambitku, utekl z domova a zaèal se ¾ivit øemeslem, které bylo nesrovnatelnì ménì namáhavé ne¾ kamenická profese. Ze šesti vra¾d, které byly pøipsány na jeho konto, byla prokazatelná jen jediná. Ve skalách na Ojpínì postøelil nìjakou ¾enu, která se tam vydala v doprovodu mu¾e. I toto svìdectví bylo jen velmi sporné. Mu¾, který vystupoval v roli korunního svìdka, neumìl psát a tak tedy nakreslil situaèní náèrt, z nìho¾ mìli soudní znalci a páni porotci poznat, jak tragická událost probìhla. Kögler bìhem pátrání utekl a¾ do Al¾írska a dal se naverbovat do cizinecké legie. Ani ta velká vzdálenost ho však neochránila od šibenice. Rakouská vláda si ho na udání vy¾ádala a milý kameník putoval šupem k libereckému soudu. Ještì jednou se pokusil o útìk oknem zámku, v nìm¾ byl na èas ubytován. Navázal øadu prostìradel a sešplhal se bezmála a¾ k zemi. Je neuvìøitelné, ¾e tomu vìènému smolaøi scházely pouhé tøi metry prostìradel a ¾e ten bì¾ný sportovní skok skonèil zlomeninou nohy.
Pochopitelnì jsem tu musil narazit i na Babinského, který inspiroval k výtvarné práci pana Paøíka. Ovšem dokumenty popírají sloky známé písnì, v ní¾ se praví, „¾e mu hlavu usekli a¾ po samu fusekli…“. Ve skuteènosti Babinský pøe¾il špilberské utrpení a do¾íval v spoleènosti jeptišek v Øepích u Prahy s docela prozaickými revmatickými potí¾emi, nedùstojnými pro vùdce loupe¾nické tlupy. Václav Babinský si po zrušení špilberského vìzení roku 1855 odsedìl zbývající díl svého dvacetiletého trestu v Kartouzech u Jièína. Tam o nìho peèovaly milosrdné sestry, je¾ dbaly o spásu duše i tìla svých svìøencù. Díky mimoøádné péèi, jí¾ zahrnovaly Babinského, si nebohé jeptišky vypùjèily zlé jazyky. Roku 1861 byly pro špatnou povìst donuceny opustit Kartouzy. Do nového pùsobištì v Øepích si však vzaly Babinského s sebou, aby, jak praví dokument, „obdìlával jejich zahrádku“.