 
Babibajky
Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu. 
Mara 
Babibajky
* (19) *
 Byly jednou èíslice, které bydlely v poèetníku, kam je zapsal støapatý kluk. Proto¾e se mu nechtìlo moc uèit a byl dost nepoøádný, místo aby je napsal pìknì rovnì do øádku nebo pod sebe, podle toho, co právì poèítal, naškrábal je jen tak halabala a bylo mu jedno, ¾e mu nìkdy výsledky nevycházejí správnì. Èíslice to samozøejmì mrzelo, byly odnepamìti takové akurátní, potrpìly si na pøesnost, a tak pøemýšlely, jak by kluka vytrestaly a nauèily ho zacházet s nimi, jak se sluší a patøí.
Byly jednou èíslice, které bydlely v poèetníku, kam je zapsal støapatý kluk. Proto¾e se mu nechtìlo moc uèit a byl dost nepoøádný, místo aby je napsal pìknì rovnì do øádku nebo pod sebe, podle toho, co právì poèítal, naškrábal je jen tak halabala a bylo mu jedno, ¾e mu nìkdy výsledky nevycházejí správnì. Èíslice to samozøejmì mrzelo, byly odnepamìti takové akurátní, potrpìly si na pøesnost, a tak pøemýšlely, jak by kluka vytrestaly a nauèily ho zacházet s nimi, jak se sluší a patøí. 
Kdy¾ se pak psala dùle¾itá provìrka z poètù a dokonce i nepoøádnému klukovi na ní zále¾elo, proto¾e mìla rozhodnout, jakou známku dostane na vysvìdèení a jestli postoupí do vyšší tøídy, milá èísílka si na papíøe dìlala, co chtìla, jedno s druhým si vymìòovala místo a mìnila výsledky. No a kluk propadl, místo radovánek se celé prázdniny uèil správnì zacházet s èíslicemi, a kdy¾ zaèal nový školní rok, dával si na jejich psaní moc dobrý pozor. Aby taky ne, takovou ostudu u¾ nechtìl nikdy za¾ít! 
* * *
 No schválnì, kdo z vás u¾ nìkdy vidìl na vlastní oèi „rudého bratra“? A pøiznejte se, ¾e jste si ještì nepøeèetli ani jednu kní¾ku o Apaèích a Hurikánech a Siouxech a… kdepak, nebudeme vypoèítávat jména všech indiánských kmenù, kterým kdysi patøila celá velikánská Amerika. Já jen vím, ¾e i dneska na poèátku tøetího tisíciletí jejich duch ¾ije a dokonce se pøestìhoval i k nám. Jak to, ¾e nevìøíte? Já pøece nikdy nel¾u.
No schválnì, kdo z vás u¾ nìkdy vidìl na vlastní oèi „rudého bratra“? A pøiznejte se, ¾e jste si ještì nepøeèetli ani jednu kní¾ku o Apaèích a Hurikánech a Siouxech a… kdepak, nebudeme vypoèítávat jména všech indiánských kmenù, kterým kdysi patøila celá velikánská Amerika. Já jen vím, ¾e i dneska na poèátku tøetího tisíciletí jejich duch ¾ije a dokonce se pøestìhoval i k nám. Jak to, ¾e nevìøíte? Já pøece nikdy nel¾u. 
U¾ druhým rokem s námi jeden „rudý bratr“ ¾ije v domeèku. No „rudý“ je asi silné oznaèení, kdy¾ je vìtšinu roku bílý jako ze mlejna a zrudne, teprve kdy¾ ho letní slunko nemilosrdnì o¾ehne. To potom s ubývajícími dny školy a blí¾ícími se prázdninami zaène shledávat svoji váleènickou výstroj, pøi zkušebním støílení poláme nìkolik šípù, proto¾e místo do terèe se trefí nìkam jinam, zjistí, ¾e mu pøibylo nìkolik kilo na váze a nevleze se do loòského obleèení. Ještì štìstí, ¾e jeho indiánská zástìrka nemá ¾ádné švy a kulatou prdelku mu ještì kryje docela obstojnì.
Kdy¾ nastane ta správná chvíle, nehodí svých pár švestek na záda a nevyrazí indiánským poklusem dolinami, lesy a holinami k základnímu táboøišti, kde se vypínají snìhobílé vigvamy k vrškùm valašských hvozdù. Kdepak, je to dítì své doby, a proto¾e si na indiána jen hraje, nalo¾í se do rychlého ètyøkoláku a je rodièi dopraven na místo urèení. Je to prima „rudý bratr“, jen škoda, ¾e není pravý.
                                                                     
* * *
 Tak nevím, co se mnì sem ti kluci jeden za druhým pletou. Podívejte se tady na toho… poøád mìl plno klukovské práce jako jezdit na skejtbordu z kopeèka, honit se na kole po dìdinì a okolí, dìlat bunkr z prkýnek, vyrábìt meèe a štíty pro nelítostný boj, lézt po stromech a já nevím co všechno ještì. Vìènì byl nìkde v luftu, rodièe ho vidìli jen u jídla, a kdy¾ se veèer vracel pomalovaný jako indián nebo pøíslušník zelených baretù, málem ho nepoznali.
 Tak nevím, co se mnì sem ti kluci jeden za druhým pletou. Podívejte se tady na toho… poøád mìl plno klukovské práce jako jezdit na skejtbordu z kopeèka, honit se na kole po dìdinì a okolí, dìlat bunkr z prkýnek, vyrábìt meèe a štíty pro nelítostný boj, lézt po stromech a já nevím co všechno ještì. Vìènì byl nìkde v luftu, rodièe ho vidìli jen u jídla, a kdy¾ se veèer vracel pomalovaný jako indián nebo pøíslušník zelených baretù, málem ho nepoznali.
Jen¾e z prázdnin u¾ zbýval jen docela malilinkatý kousíèek, a tak ho maminka násilím dovlekla k holièi, proto¾e vlasy mu padaly a¾ na nos, tak¾e vypadal jako hodnì zanedbaný briard a do školy by ho snad ani nepustili. No jasnì, ¾e se netváøí nijak nadšenì, ale škola trvá jen deset mìsícù a pak, pak jsou pøece zase prázdniny!
* * *
 Urèitì se té baculaté housence líbilo jen tak popolézat po vìtvièkách a v jednom kuse se krmit. Ani jí to vlastnì nemù¾eme zazlívat, byl to její osud, bylo jí to pøedurèeno. A tak si napøed pochutnala na nejmladších lísteècích, které byly ještì køehounké a š»avnaté, potom se pustila do ostatních a nic jim nepomohlo, ¾e se bránily, jak mohly, a tøepetáním pøivolávaly na pomoc ptactvo nebeské.
Urèitì se té baculaté housence líbilo jen tak popolézat po vìtvièkách a v jednom kuse se krmit. Ani jí to vlastnì nemù¾eme zazlívat, byl to její osud, bylo jí to pøedurèeno. A tak si napøed pochutnala na nejmladších lísteècích, které byly ještì køehounké a š»avnaté, potom se pustila do ostatních a nic jim nepomohlo, ¾e se bránily, jak mohly, a tøepetáním pøivolávaly na pomoc ptactvo nebeské.
Housenka byla dobøe pøipravena i na takovou hrozbu. Však to vidíte sami, co si oblékla. Ne ¾e by sama byla tak nápaditá, ale šila v tom nejskvìlejším salonu Matky Pøírody a rozhodnì se jí vyplatilo dbát na rady špièkového módního návrháøe. Takhle vystrojená se vìtšinì zpìváèkù zdála pøíliš extravagantní a oni by p øece neriskovali, ¾e by se jejich vìènì hladová ptáèata tím chlupatým soustem mohla zadusit.
øece neriskovali, ¾e by se jejich vìènì hladová ptáèata tím chlupatým soustem mohla zadusit. 
A tak nastala chvíle, ¾e milá housenka pro samou tlouš»ku u¾ jen funìla a lézt nedokázala vùbec. Usoudila, ¾e nejlepší bude, kdy¾ si trošku zdøímne, tøeba jí vytráví. Kdy¾ po nìjakém èase vyletìl z kukly pøekrásný motýl, nemìl na jídlo ani pomyšlení, a kdyby mu nìkdo prozradil, jak vypadal døív, rozhodnì by mu nevìøil.
* * *
 Bylo jednou jedno štìnì, které si vesele a bezstarostnì ¾ilo, hopsalo po dvorku, honilo se za ka¾dou mouchou, co se kolem nìho mihla, a kdy¾ nìkdo zapomnìl zavøít vrátka do zahrady, zùstala po nìm spouš», jako by tam projel buldozer. Proto¾e bylo ještì docela malé, hloupouèké a roztomilé, nikdo je za jeho roš»árny netrestal, co¾, jak urèitì uznáte, byla veliká chyba.
Bylo jednou jedno štìnì, které si vesele a bezstarostnì ¾ilo, hopsalo po dvorku, honilo se za ka¾dou mouchou, co se kolem nìho mihla, a kdy¾ nìkdo zapomnìl zavøít vrátka do zahrady, zùstala po nìm spouš», jako by tam projel buldozer. Proto¾e bylo ještì docela malé, hloupouèké a roztomilé, nikdo je za jeho roš»árny netrestal, co¾, jak urèitì uznáte, byla veliká chyba.
Jen¾e ka¾dé štìnì jednou vyroste, a» se mu to líbí nebo nelíbí. Skonèil èas radovánek, nastal èas vychovat z nìho poøádného a poslušného psa. A teï pøišlo to ouvej ouvej! Ani slepici se nelíbí, kdy¾ se jí pøistøihnou køidélka, nemù¾eme proto èekat, ¾e se to bude líbit rozjívenému pejskovi. Kdepak pøibìhnout na zavolání! Pokud k nìmu nedonese vítr lákavou vùni nìjaké vybrané pochoutky, dìlá, ¾e pána neslyší. A pøesto jej zkrotili! Kdy¾ na nìj z krabièky vykoukl obojek, úplnì ho to vyvedlo z míry, a kdy¾ mu ho zapnuli kolem krku, bylo po zlobení a náš pejsek poslouchal jako hodinky. Tak se na nìj musí!
Marie Zieglerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky