V tom roz¾haveném úterním odpoledni nás ještì èekala návštìva jedné z plá¾í, na nich¾ se v „Den D“, 6.èervna 1944, vylodili Spojenci. Tou „naší“ plá¾í, na ní¾ jsme se ve vzpomínkách mìli vrátit o víc jak 60 let zpátky, byla plá¾ Omaha. Ony jsou toti¾ ty plá¾e, na nich¾ probíhalo vylodìní spojeneckých vojsk, pojmenovány. Zaènu-li od západu, první je Utah, pak následují Omaha, Gold, Juno a Word. Na tìch prvních dvou se vylodili Amerièané, zatímco na dalších tøech britští a kanadští vojáci s podporou francouzských sil. Místo, které jsme navštívili my, byl mys
Pointe du Hoc. Pouze návìjemi jemného písku pokryté a trávou zarostlé bombové krátery, osiøelé protiletecké dìlo a více èi ménì znièené nìmecké bunkry jsou nìmými svìdky krvavých bojù, jimi¾ zde zaèala bitva o Normandii. Nejsou tu ¾ádné okázalé památníky - jen nìkolik jednoduchých pamìtních desek. A osamìlý ¾ulový sloup na kraji útesu jako by hledìl do dálky a vzpomínal na ty, co tehdy zaplatili ¾ivotem…Ti spí svùj vìèný sen na 27 vojenských spojeneckých a nìmeckých høbitovech v této oblasti. A i kdy¾ slunce zbìsile pálí a je úmorné dusno, které spolu se vzdáleným hømìním a èernými hrady mrakù na obzoru vìstí pøicházející bouøku, mrazí mne náhle v zádech…
Avšak pøeplnìný program pøedposledního dne našeho putování za perlami Francie nás nenechá dlouho postát na jednom místì. Bìhem 45 minut nás autobus unáší k další zastávce, mìstu Bayeux. A sotva vyjedeme na hlavní silnici, protne èernou oblohu nad námi ohnivý blesk a za ohlušujícího rachotu se spouští fantastický liják. Vùbec nechápu, jak náš øidiè mù¾e pokraèovat v jízdì, proto¾e vidíme sotva na tøi metry pøed sebe. Ka¾dou chvíli se otvírá nebe a pekelný rachot jako by nám chtìl aspoò zvukovì pøiblí¾it ony èervnové dny v roce 1944. Tato pøehlídka síly pøírodních ¾ivlù trvá asi 20 minut. Pøesnì tak dlouho jedeme do Bayeux, ale tam u¾ deštníky nepotøebujeme.
to vyprávìní velmi dynamické: vystupuje tam 626 lidí, 202 koní, 55 psù a 505 dalších zvíøat: Všechny postavy jsou v pohybu a my se ocitáme nejen ve váleèné vøavì bitvy u Hastings, ale také na Vilémovì dvoøe, na bøehu øeky nebo tøeba i v kuchyni, vidíme Mont-St-Michel, pozorujeme jako špatné znamení Halleyovu kometu letící nad novì korunovaným Haroldem…(A co je pro nás zvláštì pøíznivé-prùvodní slovo si mù¾eme, poprvé, ale také naposledy za celý náš pobyt, poslechnout v èeštinì…) Goblén byl vytvoøen pro místní katedrálu v r.1077 pora¾enými anglosaskými umìlci, na nì¾ dohlí¾el nevlastní bratr Viléma Dobyvatele Odon de Conteville, biskup z Bayeux. Pøíbìh na goblénu je vyprávìn z hlediska normandského, a tak pro Harolda a anglické diváky nevyznívá právì pøíznivì.
pohøbeno srdce anglického krále Richarda, známého jako Lví srdce.“ Pøi pohledu na pøekrásné prùèelí katedrály si ka¾dý, kdo se zajímá o výtvarné umìní,jistì vybaví obrazy Claude Moneta, jemu¾ tento pohled pøímo uèaroval, a proto prùèelí katedrály maloval mnohokrát.Pokraèovali jsme nejslavnìjší rouenskou ulicí Rue du Gros- Horloge. Na ní nelze pøehlédnout masivní hrázdìné domy s dubovými trámy svírajícími kosoúhlé a obdélníkové tvary, je¾ jsou tak typické pro normandskou architekturu. Ulice , která je centrem obchodního ruchu, dostala svùj název podle krásných renesanèních hodin Gros-Horloge, je¾ na jednom místì ulici elegantnì pøeklenují. Jejich ciferník s bohatou zlatou ornamentální výzdobou má pouze hodinovou ruèièku. Hodiny se staly symbolem mìsta. Ulice nás dovedla na námìstí zvané Staré tr¾ištì. Zde na první pohled upoutala náš pohled impozantní moderní budova kostela zasvìceného Johance z Arku. Vedle kostela jsme si prohlédli místo, kde v r.1431 vzplála hranice, na ní¾ Johanka nalezla smrt. Johanku zde pøipomíná prostý památník se sochou z bílého kamene. Na místì hranice dnes stojí uprostøed záhonu kvìtù vysoký døevìný køí¾ a místo doplòuje nìkolik kamenù, je¾ údajnì pocházejí z øeèništì Johanèiných soudcù. Louèíme se s Johankou a zároveò s mìstem Rouen a spìcháme k místu, kde nás nedaleko mostu, z nìho¾ byl v r.1431 svr¾en do Seiny Johanèin popel, èeká náš modrý autobus, který nás po nìkolika hodinách cesty vylo¾í v Paøí¾i.
zanechává nás na pospas francouzské byrokracii. Vyzvedáváme si letenky a zaèíná nekoneèné èekání - bohu¾el vestoje, proto¾e v celé dlouhé hale o lavièku nezavadíš, ale do èekárny se odebrat nemù¾eš, proto¾e musíš být ve støehu, kdy zazní hlášení, je¾ tì nìkam nasmìruje. Z tlampaèù zaznívá jedno hlášení za druhým, pochopitelnì v rychlé francouzštinì, eventuálnì angliètinì, a pokud našinec vládne jen nìmèinou èi nedejbùh ruštinou, nech» je mu nebe milostivo. Koneènì, zhruba o hodinku pozdìji ne¾ bylo uvedeno v pokynech, zaznívá z amplionù nìco, z èeho pochopíme, ¾e úèastníci našeho letu se mají dostavit ke vchodu èíslo 22, a tak se ukáznìnì øadíme. Urostlá pøe¾vykující èernoška mezi dvìma ¾vejknutími procedí svoje „ ´n ¾úr“ a spustí na nás francouzský vodopád. Posléze pochopíme, ¾e man¾ela posílá k úøedníkovi vpravo, zatímco mne k úøedníkovi vlevo. Vzápìtí zaznamenávám ve frontì vpravo nìjaké vzrušo. Pøíèinou je mùj roztr¾itý cho». Do brašny, ji¾ nese pøes rameno, si dal malou minerálku, ¾e si ji vypije ve frontì pøi èekání. Zapomnìl a teï je podezøíván z pøípravy teroristického útoku…Ale za chvíli je vše vysvìtleno, minerálka zùstává a my postupujeme. Jen¾e ne dlouho. Stát a èelem vzad! Všichni-provìøení i neprovìøení- jsme vyhnáni zpìt do haly a tam se dozvídáme, ¾e máme jít ke vchodu è.32. U¾ remcáme, ale jdeme. A cirkus se opakuje – tentokrát u¾ naštìstí bez minerálky. Tìšíme se, ¾e poslední
èas, ne¾ nás pojme do svých útrob letadlo, strávíme v podobnì pøíjemném prostøedí, jaké je na Ruzyni. Omyl! Ocitáme se v èekárnì lemované ¾lutou ko¾enkou pota¾enými polstrovanými lavicemi. Nad námi prosklený strop, do nìho¾ se opírá ¾havé slunce. Klimatizace se nekoná, o automatu na nápoje si mù¾eme nechat jenom zdát… Rozèarovanì usedáme na lavice, díváme se na ne právì uklizenou podlahu èekárny, která je urèena pro cestující do zemí bývalého „východního bloku“, a pøemýšlíme, proè si v posledních hodinách pobytu ve Francii, která nám dosud ukázala tolik krás a milých, zdvoøilých lidí, musíme takhle kazit dojem… Po dalších asi 40 minutách jsme koneènì vyzváni k nástupu do letadla. Znovu uká¾eme letenky a pasy a suneme se airbusem ke svým místùm. Tady nás èeká poslední pøekvapení. Jsem odtr¾ena od svého mu¾e, který se usazuje nejen na opaèné stranì ulièky ne¾ já, ale ještì o øadu dál.S tímto „rozvodem“ se rychle smiøuji, proto¾e oba sedíme u okýnka. A tak mám bìhem cesty o jeden problém víc: nevím, zda mám sledovat let na obrazovce nad sedadly, nebo z okýnka (je toti¾ jasno a mraèna brání ve výhledu minimálnì), èi konzumovat obèerstvení. A ne¾ svoje dilema vyøeším, zaèíná letadlo klesat a vítá nás Praha.Bretani, Normandie, skrýváte opravdu spoustu perel a chtìla bych si vás projít ještì jednou! Ale beze spìchu…
Míla Nová