MALOVÁNÍ v operačním systému Windows XP
aneb pojďte si s námi hrát!

15. lekce
Velikonoční pohádka

Byl Zelený čtvrtek. Slunce zalévalo ranními paprsky každý lísteček a lákalo malá poupata k životu. Pětiletá holčička Hana se probudila v ložnici prozářené sluncem. S námahou otevřela oči a posadila se na postýlce. Musí se nejdřív podívat, co dělá maminka: jestli ještě spí, vklouzne za ní do postele a pomazlí se. Jestli je však maminka už pryč, musí za ní honem do kuchyně, protože budou péct velikonoční jidášky.

Maminka už byla v kuchyni a chystala těsto. „Jestlipak víš, že dneska přijede teta a přiveze ti pomlázku?“ zeptala se Haničky. Haně se v očích zableskly plamínky a hned se nabídla, že mamince s pečením pomůže a přebere jí rozinky.
Tu se ozval zvonek. Děvčátko se rozeběhlo ke dveřím. Stála tam teta a držela v rukou krabičku zabalenou v hedvábném papíře.
„Tu máš, Haničko, malý dárek, nevím, jak se ti bude líbit“.
Hana netrpělivě krabici rozbalila. Uvnitř leželo velikánské vejce s okénkem. A co všechno bylo v okénku vidět!
Vzadu stál nádherný zámek, před ním byly záhony a stromy. Uprostřed se třpytilo jezírko a na něm dvě krásné bílé labutě. Vedle nich stála holčička v červené sukénce a bílé blůzce. Kolem se vinuly pěšinky, stromy byly posypané lesklým cukrem.
Když šla večer spát, vzala vajíčko a opatrně je položila na noční stolek. Chtěla je mít blízko, až se ráno probudí, teď se jí však klíží oči…

Vajíčko se otvírá a malá holčička v červené sukénce bere Hanu za ruku a vesele povídá: „Haničko, pojď se mnou k nám do vajíčka, voní to tam čokoládou, i stromy jsou tam cukrové“.
A najednou je Hanička malá, maličká jako ta holčička v červené sukénce a jde s ní pěšinkou k tomu zámku v čokoládovém vajíčku. Vrátka zámku se otevřela, a stála v nich královna, něžná jako jarní bříza, lehounký vánek jí čechral zlaté vlasy. U nohou se jí pásl bílý beránek se zlatými rohy. V ruce držela královna pomlázku ze stříbrných proutků a na dlouhých stuhách se na ní houpala zlatá vajíčka.

Královna se laskavě usmála pozvedla pomlázku, až se zlatá vajíčka rozhoupala, a hned se stromy začaly obalovat bílými a jemně růžovými květy, země se zazelenala a rozkvetly zlaté petrklíče, pampelišky, konvalinky, fialky, jako by je někdo hrstěmi rozhazoval. Jezírko se čeřilo a blýskalo démantovými a červánkovými paprsky. Všechno se chvělo jemnou nadýchanou krásou jara.

Královna lehce sestoupila ze schodů, a beránek vesele poskočil za ní. Ubírala se po pěšině právě k holčičkám. Hana se přikrčila za keř, vždyť má na sobě jen noční košili! Ale královna už holčičky uviděla, usmála se, utrhla zlaté vajíčko a podala je Haně, sehnula se, utrhla trs fialek a vložila ho do její druhé ruky.

Královna lehce kráčela dál podél jezírka. Labutě volně pluly ve vodě vedle ní. Chvílemi je hladila po hlavě a labutě se dotýkaly zobáky lemu jejího roucha. Větve stromů se skláněly a rozhazovaly spršky květů na cestu své vládkyni. Hana se dívala za průvodem vracejícím se k zámku a pevně tiskla v dlaních zlaté vajíčko a fialky.

Co teď? Musí se vrátit domů, musí být zase veliká, vždyť takhle by jí tatínek a maminka nepoznali. Rozběhla se zpátky, ale nemůže najít kudy z vajíčka ven. Je zle, skoro se tu začíná bát. Najednou cítí, že letí a letí, až sebou trhla. Lekla se a otevřela oči. Kde je? Co se s ní děje?

Vždyť je ve své postýlce! Divže se nerozplakala. Kde má zlaté vajíčko? Chtěla je dát tatínkovi a fialky pro maminku taky nemá! Musí se na sebe podívat jestli není maličká jako holčička z vajíčka! Poodhrne peřinu – ne nohy má dlouhé jako před tím. I ruce jsou v pořádku. A co vajíčko? Je pořád na nočním stolku?

„Zlaté vajíčko nemám, fialky také ne, ale myslím, že jsem opravdu letěla“, myslí si Hanička. Nemohla uvěřit, že se jí to všechno jen zdálo. Zachumlala se do peřinky a znova usnula. Na polštáři vedle její hlavy leželo několik drobných fialových kvítečků a malých zlatých střípků.

Napsala jsem vám mírně zkrácenou verzi půvabné velikonoční pohádky autorky Marie Míškové-Raisové, učitelky, spisovatelky, dcery K.V.Raise. Žila v letech 1883 – 1968.
A protože máme téměř jeden ročník kurzu za sebou, tak určitě už víte co vás čeká. Přesně to samé jako na Vánoce. Ilustrovat pohádku všemi možnými dostupnými způsoby, co vás jen napadnou. Pouze s jednou výjimkou, a tu už také znáte. Malujte, kreslete, skenujte, fotografujte kytičky a labutě na jezírku nebo tetu za dveřmi, dělejte koláže, keramiku, třeba pečte jidášky a fotku vložte, ale nestahujte obrázky z Internetu!

Magdalena Vlachová

Práce kurzistů si prohlédnete ZDE

Komentáře u článku v průběhu kurzu: