Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Jsou to vzpomínky na příhody, které jsem prožívala a prožívám s malým Vietnámkem Taiem, jehož doučuji češtinu. Já moje vyprávění nazývám "taioviny"…

Tai a Karkulka


Týden poté, co mi Tai přinesl koncept své slohové práce o lyžařském kurzu, vytasil se s dalším svým dílem.
Zatímco zpracování lyžařského kurzu neslo všechny znaky toho, že Taie tlačil čas (koncept práce musel být hotov během vyučovací hodiny, ale čistopis prý byl už mnohem „učesanější“, jak mi prozradila Taiova profesorka češtiny), papír, který mi Tai podával, neoplýval oslíma ušima, písmo bylo téměř krasopisné, bez škrtání… „Paní profesorko, prosím, přečtete to a řeknete, jestli dobrý, nebo špatný?“položil papír přede mne. „Jistě, Tai, přečtu, ale prozraď mi, co to má být!“ říkám a luštím nadpis. CARCOOLKA stojí na papíře velkými písmeny.Pak mi doklapne, když si přečtu nadpis anglicky. „Aha, to je asi nějaká moderní Karkulka, že?“ověřuji si svoji domněnku. „Nooo!“ hihňá se Tai. „Paní profesorka říkala, že máme napsat nějaká známá pohádka jako po…pa…“ „Parodii,“pomáhám mu najít správný výraz. „Jo, tak říkala!“ přikývne spokojeně .Pouštím se do čtení a nevěřím svým očím.Ne snad kvůli obsahu, i když i ten je pozoruhodný, ale už jsem v polovině a ani jedna chyba! Zahlodá ve mně červ pochybnosti. „Tai, odkud jsi to opsal?“podívám se na něho přísně. Tai se hned rozhořčeně ohradí: „Jak opsal? Já nic neopsal!“ Pak mu čelo zbrázdí vráska : „A odkud já by takové mohl opsat?“ „Asi z internetu,ne?“ zkouším ho nachytat na švestkách. „Z internetu? A tam takové taky je?“diví se a já mám obavy, že mu oči údivem vypadnou z důlků. „Tam je přece všechno,“ směji se, „tak proč by tam nemohla být i tvoje Carcoolka?“ „Tak to já nevím,“tváří se rozpačitě, „ ale proč vy tak myslíte?“ „No, podívej se,“ ukazuji mu papír s jeho prací, „už jsem přečetla víc jako polovinu a žádná chyba! Dokonce i pádové koncovky jsou v pořádku.“ Tai se nevěřícně dívá a kroutí hlavou: „To fakt divný…“ „Ale když budete číst dál, čeba ještě chyba bude!“zvolá po chvilce s nadějí v hlase. Čtu tedy dál a Tai mě napjatě sleduje. Na dalších řádcích se sice už nějaká ta chyba objevuje, ale skutečně ojediněle. Dočtu do konce a obrátím se na Taie: „Tak co, Tai, opravdu jsi nehledal pomoc jinde?“ „Neee!“ opakuje Tai důrazně. „Já by neopisoval!“ Pak se na vteřinku zamyslí a zapeklitou situaci geniálně rozřeší : „Ale vy pořád říkáte, že když se chce, všechno jde! A já chtěl.“ Před tímto brilantním důkazem logiky musím kapitulovat, a tak se rozhodnu uvěřit a Taie za kvalitní práci pochválím.

A jak Tai tu naši Červenou Karkulku parodoval? Pochopitelně přesně ve svém bojovém stylu. Taiova verze začíná následovně:

Carcoolka šla lesem navštívit babičku a potkala Terminátora. „Jsi Carcoolka?“zeptal se Terminátor. „Proč?“ odpověděla Carcoolka . „Jsem z budoucnosti a mám tě chránit před vlkem,“řekl Terminátor. Carcoolka mu nevěřila a začala na něm zkoušet karate….

V tomto duchu příběh pokračuje. Na scénu konečně přichází vlk, připlete se i Spiderman, ale Terminátor si se všemi poradí, neboť je vybaven nejnovějším typem „kalašnikova“ (tady pochopitelně nechybí přesné technické označení zbraně – na to si Tai potrpí) a všechno končí šťastně. Vždyť je to přece pohádka. Nebo snad ne?

Míla Nová

Další články autorky: